ECLI:CZ:US:2024:2.US.2953.23.1
sp. zn. II. ÚS 2953/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky PharmExport s.r.o., sídlem U Vlečky 1046, Modřice, právně zastoupené Mgr. Ladislavem Vrublem, advokátem, sídlem Staňkova 103/18, Brno, proti platebním výměrům Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj č. j. 3784687/18/3005-52522-711224 ze dne 9. 8. 2018, č. j. 3784715/18/3005-52522-711224 ze dne 9. 8. 2018, č. j. 3784739/18/3005-52522-711224 ze dne 9. 8. 2018, č. j. 4980938/18/3005-52522-711224 ze dne 19. 12. 2018, č. j. 4980966/18/3005-52522-711224 ze dne 19. 12. 2018, č. j. 4980986/18/3005-52522-711224 ze dne 19. 12. 2018, č. j. 4981016/18/3005-52522-711224 ze dne 19. 12. 2018, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 5. 2020 č. j. 18076/20/5300-21442-712895, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2022 č. j. 31 Af 45/2020-166 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2023 č. j. 1 Afs 119/2022-75, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 11. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejících rozhodnutí, Finanční úřad pro Jihomoravský kraj jako správce daně stěžovatelce doměřil třemi platebními výměry ze dne 9. 8. 2018 daň z přidané hodnoty (dále též jen "DPH") za zdaňovací období měsíců listopad roku 2015 až leden roku 2016 a čtyřmi platebními výměry ze dne 19. 12. 2018 za zdaňovací období měsíců květen až srpen roku 2016. Jednalo se o nadměrné odpočty, které stěžovatelka uplatňovala v souvislosti s osvobozením od DPH při dodání zboží do jiného členského státu EU. V prvním případě odepřel správce daně nárok na nadměrný odpočet proto, že stěžovatelka neprokázala splnění hmotněprávních podmínek osvobození od DPH, konkrétně faktické dodání zboží do jiného členského státu společnosti PANTRADE, s.r.o. Dále správce daně identifikoval dva obchodní řetězce, u nichž měl splnění formálních i hmotněprávních podmínek pro osvobození od daně za prokázané, ale dospěl k závěru, že byly zasaženy podvodem na DPH, o němž stěžovatelka věděla či musela vědět. Napadeným rozhodnutím zamítl odvolací orgán odvolání stěžovatelky a platební výměry potvrdil. Stěžovatelka brojila proti jeho rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Odkázal na judikaturu týkající se důkazního břemene v daňovém řízení a splnění podmínek nároku na odpočet daně dle §64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). Dospěl k závěru, že stěžovatelka u dodání zboží společnosti PANTRADE, s.r.o., neprokázala přepravu zboží na území jiného členského státu, tedy že dané zboží skutečně opustilo území České republiky.
3. Stěžovatelka podala ve věci kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Dovodil, že vyjma námitek nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu stěžovatelka v kasační stížnosti doslovně opakuje žalobní námitky, aniž by jakkoliv reagovala na argumentaci, kterou k nim rozvedl krajský soud. Oproti žalobě pouze zaměnila označení "žalobce" za "stěžovatelka" a "žalovaný" za "účastník řízení", aby na konci jednotlivých pasáží konstatovala, že proto závěry krajského soudu nemohou obstát apod. Nejvyšší správní soud tudíž na tyto námitky nemohl nijak reagovat, neboť v této části je kasační stížnost nepřípustná. Co se týká námitek ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil obecnému tvrzení stěžovatelky, podle kterého krajský soud pouze převzal závěry správních orgánů, a proto v daném případě soudní přezkum nesplnil svůj účel. Krajský soud rekapituloval skutkové i právní závěry, k nimž dospěly správní orgány, nicméně k nim následně v reakci na konkrétní žalobní body rozvedl vlastní úvahy. Částečné převzetí závěrů správních orgánů, resp. ztotožnění soudu s nimi, nutně nepůsobí nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu. To obzvláště za situace, kdy žalobce konkrétně nerozporuje argumentaci žalovaného, který se vypořádal s obdobnými námitkami uplatněnými již v průběhu správního řízení. Převážná část žalobní argumentace obsahově odpovídá námitkám, které stěžovatelka uplatnila již v rámci odvolacího řízení.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala skutkový stav a shrnula, že podstatou věci bylo doměření DPH třemi platebními výměry ze dne 9. 8. 2018, kdy údajně stěžovatelka neprokázala splnění hmotněprávních podmínek osvobození od daně, konkrétně faktické dodání zboží do jiného členského státu společnosti PANTRADE, s.r.o., a dále doměření DPH čtyřmi platebními výměry ze dne 19. 12. 2018, kdy došlo k doměření daně z důvodu podezření správce daně na zasažení obchodních řetězců podvodem na DPH. Oba důvody k doměření daně stěžovatelka odmítá. Pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že správce daně nevyslechl bývalé jednatele společnosti PANTRADE, s.r.o., ačkoliv z výpisu ze slovenského obchodního rejstříku je zřejmé, že ve sledovaném období měla společnost hned dva jednatele, kteří bydleli na území České republiky. Proto by tudíž nebylo obtížné tyto jednatele vyslechnout a prověřit si v rámci jejich svědecké výpovědi, zda zboží bylo opravdu na území Slovenska dodáno. Stěžovatelka dále namítá, že z rozsudku krajského soudu vyplývá, že důkazy navržené stěžovatelkou, tedy výslechy svědků, byly zamítnuty pro nadbytečnost, nicméně nebylo blíže odůvodněno, v čem je nadbytečnost takových důkazů spatřována.
6. Ve věci doměření daně čtyřmi platebními výměry ze dne 19. 12. 2018, kdy došlo k doměření daně z důvodu podezření na zasažení obchodních řetězců podvodem na DPH, tvrdí stěžovatelka, že nebyly zohledněny předložené důkazní prostředky a nebyly brány v potaz všechny skutečnosti, které vyšly během správy daně najevo. Konkrétně stěžovatelka předložila správci daně dvě prohlášení bývalého jednatele společnosti WebCash s.r.o., ze dne 12. 9. 2016 a jeho vyjádření ke spolupráci společností WebCash s.r.o. a EVROKAPITAL, s.r.o. (dnes SB Finance s.r.o.) ze dne 23. 9. 2016, které stěžovatelka považuje za důležité důkazní prostředky ve věci objasnění ekonomické situace a obchodních vztahů. Tyto listiny se ovšem ve spise vedeném správním orgánem vůbec nevyskytovaly, i když byly řádně předloženy, což považuje stěžovatelka přinejmenším za podivné. Stěžovatelka dále považuje za nepřípustné, aby správní orgány hodnotily důkazy selektivně a z předložených důkazů dovodily pouze to, co samy uznají za vhodné.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
10. Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí proto nelze označit za svévolná.
11. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku upozornil, že účelem kasační stížnosti není ještě jednou, před vyšší instancí, zopakovat vypořádání žalobních bodů, kterými se již zabýval krajský soud, nýbrž polemizovat se závěry samotného krajského soudu, a tím prověřit jejich zákonnost. Zabýval se proto pouze relevantními námitkami. Konstatoval, že v daňovém řízení platí zvláštní rozvržení důkazního břemene, a proto musí určité rozhodné skutečnosti tvrdit a prokazovat daňový subjekt (§92 odst. 3 daňového řádu). Stěžovatelka měla tvrdit a prokazovat skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda přijala dostatečná opatření k zabránění účasti na podvodu, a to již v rámci správního řízení. Podle stěžovatelky správce daně nevyvinul dostatečnou snahu k objasnění tvrzených skutečností, neboť nevyzval právního nástupce společnosti PANTRADE, s.r.o., společnost Sanbal AT k součinnosti a nevyslechl bývalé jednatele společnosti PANTRADE, s.r.o. K tomu se vyjádřil krajský soud tak, že toto stěžovatelka nenavrhla v průběhu daňového řízení, přičemž jednání správce daně spočívající v provedení mezinárodní výměny informací lze v tomto směru považovat za dostatečné. Správce daně ohledně společnosti PANTRADE, s.r.o., zjistil její vymazání z obchodního rejstříku, došlo tak k vymazání její registrace, navíc byla nekontaktní. Za této situace správce daně a následně ani odvolací orgán nebyl povinen provádět jakékoliv další dokazování, nadto za situace, kdy tyto návrhy stěžovatelka ani nečinila. Návrhu na provedení těchto důkazů pak krajský soud s ohledem na zjištěné skutečnosti v průběhu daňového řízení nevyhověl, neboť je v dané situaci považoval za nadbytečné. I když nadbytečnost důkazů podrobněji nevysvětlil, s ohledem na průběh daňového řízení nelze konstatovat, že by tím porušil práva stěžovatelky takovým způsobem, aby musel zasáhnout Ústavní soud.
12. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozsudků správních soudů považuje jejich odůvodnění za vyčerpávající s tím, že postačuje na jejich právní závěry odkázat. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se dostatečně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s aplikovanými právními předpisy posoudily. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před správními soudy (a předtím správními orgány), přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v její prospěch.
13. Ústavní soud uzavírá, že k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky neshledal a z toho důvodu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu