ECLI:CZ:US:2024:2.US.2965.23.1
sp. zn. II. ÚS 2965/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Kaprálové, zastoupené Mgr. Martinou Grochovou, MSt, Ph.D., advokátkou, sídlem Jezuitská 13, Brno, směřující proti rozhodnutí Městského úřadu Tábor, Odboru životního prostředí ze dne 10. 10. 2022 č. j. METAB 59004/2022/OŽP/Mu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její práva garantovaná v čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5, čl. 15 odst. 1 a 2 a čl. 25 písm. b) Úmluvy o právech osob s postižením.
2. Napadeným rozhodnutím byl stěžovatelce uložen správní trest pokuty ve výši 12 000 Kč a propadnutí týraných zvířat za spáchání přestupků porušením §27 odst. 2 písm. a) a b) ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Mezi týranými zvířaty byl mimo jiné kocour Pinky, k němuž stěžovatelka má zvláštní vztah a o jehož navrácení nyní usiluje.
3. Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který lze využít zásadně až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje. V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Materiální obsah principu subsidiarity spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. pouze tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
4. V nynějším případě se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí městského úřadu, proti němuž bylo možné se odvolat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je současně vedeno řízení o odvolání proti rozhodnutí napadenému ústavní stížností, zároveň však zmiňuje, že v důsledku porušení procesních práv (rozhodnutí jí nebylo řádně doručeno) byla připravena o možnost podat opravný prostředek, neboť se o rozhodnutí, včas nedozvěděla. V každém případě je zřejmé, že s ohledem na výše popsaný princip subsidiarity nejsou splněny předpoklady přípustnosti ústavní stížnosti.
5. Stěžovatelka se domáhá aplikace §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti nevyhovující obecným předpokladům přípustnosti, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatelčina stížnost však její vlastní zájmy podstatně nepřesahuje. Byť nelze vyloučit, že případů tzv. "hromadičů" zvířat je mnoho a že některé z nich nejsou správními orgány posouzeny správně, tato věc se od jiných případů, v nichž je autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech účastníků řízení, neodlišuje způsobem, který by nyní naléhavě vyžadoval zásah Ústavního soudu. Stěžovatelčina svízelná situace primárně nespočívá v systémově nesprávném zacházení s tzv. "hromadiči" zvířat, nýbrž v nepodání (včasného) odvolání. Domnívá-li se stěžovatelka, že odvolání nemohla včas podat z důvodu porušení procesních práv, musí tuto námitku uplatnit nejprve v odvolacím řízení, případně v řízení před správními soudy, v nichž budou rozhodující orgány povinny příslušnou právní úpravu aplikovat ústavně konformním způsobem.
6. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2024
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj