ECLI:CZ:US:2024:2.US.2990.23.1
sp. zn. II. ÚS 2990/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, Lesní Jakubov 44, Náměšť nad Oslavou, právně zastoupeného Mgr. Františkem Veličkou, LL.M., advokátem, sídlem Mírová 98/18, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 82/2023-474 ze dne 6. 9. 2023 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 28 Nt 53/2022-424 ze dne 9. 5. 2023, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva zaručeného čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "soud prvního stupně") zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 4. 2021 č. j. 53 T 2/2020-686. Tímto rozsudkem byl stěžovatel odsouzen pro spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, alinea 1., odst. 2 písm. a), odst. 3, písm. a) trestního zákoníku a přečinu soulože mezi příbuznými podle §188 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené částku ve výši 150 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou písemně odůvodnil jednak sám, a dále i prostřednictvím své obhájkyně. Vrchní soud v Olomouci (dále též "stížnostní soud") v neveřejném zasedání tuto stížnost jako nedůvodnou zamítl.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v návrhu na povolení obnovy řízení i v jeho průběhu konkrétně označil řadu skutečností a důkazů k jejich prokázání, které by mohly samy o sobě a ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. V rámci projednání návrhu u veřejného zasedání dne 12. 10. 2022 soud prvního stupně řadu z nich provedl, když kromě listinných důkazů ohledně poškozené a jejího chování byli vyslechnuti navržení svědci. Také došlo k výslechu stěžovatele a výslechu znalce MUDr. T. Kiliána, který v původním řízení zpracoval na stěžovatele znalecký posudek z oboru sexuologie. Na základě takto provedeného dokazování soud uvážil, co z nich vyplynulo a podle stěžovatele správně rozhodl o doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku k novému posouzení otázky věrohodnosti poškozené. Proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně pak podal stěžovatel podrobně odůvodněnou stížnost prostřednictvím tehdejší obhájkyně a následně i přímo sám samostatným podáním ze dne 11. 8. 2023.
6. Podle stěžovatele však Vrchní soud v Olomouci rozhodl o stížnosti nečekaně a překvapivě rychle. Za týden od doručení spisu z Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a jeden až dva dny od doručení podání ze dne 11. 8. 2023, a to navíc neočekávaným způsobem v neveřejném zasedání. Stěžovatel tedy neměl reálnou možnost s novým obhájcem, který mu byl ustanoven na jeho žádost, cokoli doplnit či dodatečně argumentovat. Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na stížnostní důvody a jejich obsah i rozsah muselo být zřejmé, že využití neveřejného zasedání nepřipadalo v úvahu. Bylo třeba napravit zejména nedostatky nového znaleckého zkoumání, a jak vyplynulo z argumentace stížnostního soudu, též dohledaný možný rozpor ve výpovědi svědka A. F. (otce stěžovatele), který soud prvního stupně neshledal a neřešil.
7. Stěžovatel dále stížnostnímu soudu vytýká, že v důsledku rychlého rozhodování nebylo možné řádně realizovat jeho základní právo na obhajobu. V průběhu srpna 2023, kdy se spis nacházel u soudu prvního stupně, totiž došlo ke změně ustanoveného obhájce, s nímž se stěžovatel ve Věznici Rapotice před vydáním napadeného rozhodnutí potkal pouze jednou a poprvé dne 17. 8. 2023, když k jeho ustanovení došlo o letních prázdninách dne 9. 8. 2023. Nebylo proto reálné ani možné, aby se s obsáhlými spisy dostatečně seznámil a mohl aktivně prosazovat stěžovatelovu další obhajobu. V další části ústavní stížnosti stěžovatel napadá způsob hodnocení důkazů v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a dále též neprovedení všech jím navrhovaných důkazů.
8. S ohledem na charakter stížnostních námitek si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a soudní spis.
9. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci má za to, že žádný z důkazů, které se objevily (byly navrhovány stěžovatelem) v řízení o povolení obnovy řízení, nebyl opomenut a není tedy opomenutým důkazem, který by dával postupu či rozhodnutí krajského soudu takový ústavní rozměr, který by měl vést k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Z navrhovaných důkazů krajský soud ve veřejném zasedání velkou část provedl, a pokud některé neakceptoval, v odůvodnění svého rozhodnutí (ať již v ústní formě ve veřejném zasedání, nebo v písemné formě v samotném meritorním usnesení) popsal, z jakých důvodů tyto důkazní návrhy neakceptoval.
10. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že se stížnostní argumenty stěžovatele v celém řízení opakují a prolínají. K výtce procesního charakteru, poukazující na nezbytnost konat veřejné zasedání i v řízení před soudem stížnostním, soud konstatuje, že tato je opřena o rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 608/10), jehož nosné závěry na nyní projednávanou věc ale dopadat nemohou, jelikož stížnostní soud závěry soudu prvního stupně nijak nepřehodnocoval, pouze je jako správné argumentačně rozvedl, v důsledku čehož nedošlo k nějaké neočekávané změně původního rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyplývá, že stěžovatel uplatnil své stížnostní námitky v dostatečném rozsahu jednak prostřednictvím jeho tehdejší obhájkyně, a dále i v podobě vlastních rozsáhlých stížnostních argumentů. Pokud pak byl stěžovateli dne 9. 8. 2023 ustanoven obhájce nový, měl až do rozhodnutí soudu k dispozici dobu bezmála jednoho měsíce k rozšíření stížnostní argumentace, přičemž možnost rozšíření obsahu odůvodnění nijak neavizoval. V ústavní stížnosti není dále konkretizováno, v jakém směru a rozsahu bylo prezentované rozšíření stížnostních námitek obhajobou zvažováno. K dokazování soud uvedl, že stěžovatel si zákonné podmínky upravující obnovu trestního řízení vykládá nesprávně tak, že není třeba předložit nové důkazy či skutečnosti existující již v době rozhodování o vině, které tehdy rozhodujícím soudům nebyly známy, ale dle jeho mylného přesvědčení postačí pouze navrhnout doplnění dokazování v určitých směrech a doufat, že až z takto provedeného dokazování by teprve mohl teoreticky vzejít nový důkaz či skutečnost relevantní pro obnovu původního řízení. Stěžovatel se dále chybně domnívá, že se v řízení o obnově uplatňuje revizní princip a požaduje v podstatě kompletní přezkum předchozího řízení, což ale zcela vybočuje z mezí stanovených pro řízení o této formě mimořádného opravného prostředku.
11. Krajské státní zastupitelství v Ostravě ve vyjádření konstatuje, že argumentace uplatněná v ústavní stížnosti je pokračováním stěžovatelovy obhajoby prolínající se již řízením u nalézacího soudu, v rámci řízení o uplatněných opravných prostředcích, a následně v rámci jím podané ústavní stížnosti, zaměřené zejména na zpochybnění věrohodnosti poškozené. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se k věci nevyjádřilo.
12. Stěžovatel v replice k podaným vyjádřením blíže rozvedl, jaké důkazy a k prokázání jakých skutečností v průběhu řízení navrhoval, přičemž s názory účastníků na důvodnost jeho ústavní stížnosti nesouhlasí.
13. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
14. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal a napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní. Z rozhodnutí obecných soudů jsou zřejmé právní úvahy, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých soudy postupovaly.
15. Obnova řízení dle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, a to za předpokladu, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí, stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009).
16. Obecně k obnově trestního řízení v minulosti Ústavní soud uvedl, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí, jakož ani posuzovat otázku viny či trestu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009).
17. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011).
18. Základní námitkou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodováním stížnostního soudu v neveřejném zasedání, čímž mělo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a současně k porušení jeho práva na obhajobu (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny). K této námitce Ústavní soud odkazuje na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 ze dne 25. 9. 2018. V něm Ústavní soud zaujal názor, že "zamítne-li soud v neveřejném zasedání jako nedůvodnou stížnost [§148 odst. 1 písm. c) trestního řádu] proti rozhodnutí, kterým se zamítá návrh na povolení obnovy řízení [§283 písm. d) trestního řádu] v situaci, kdy již sám dokazování neopakuje, popř. nedoplňuje, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V případě stěžovatele bylo dokazování, a dle Ústavního soudu dokazování poměrně široké, soustředěno u soudu prvního stupně, jenž rozhodoval ve věci ve veřejném zasedání. Stížnostní soud již žádné další dokazování neprováděl a namítá-li stěžovatel, že tak činit měl, neboť navrhoval důkazy další, nelze jeho námitce přisvědčit (viz níže).
19. Ústavní soud ověřil i námitku stěžovatele, že postupem stížnostního soudu mohlo být dotčeno jeho právo na obhajobu. Tuto námitku dává stěžovatel do souvislosti s rychlostí rozhodování stížnostního soudu v situaci změny obhájce. Jak vyplývá ze spisového materiálu, návrh na obnovu řízení podal stěžovatel dne 4. 4. 2023 sám, přičemž ji posléze doplnila v tu dobu činná obhájkyně. Dne 9. 5. 2023 se konalo veřejné zasedání, na němž soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a následně napadeným usnesením návrh zamítl. Toto usnesení bylo stěžovateli i obhájkyni doručeno dne 26. 7. 2023. Již předtím, dne 26. 6. 2023, podal stěžovatel návrh na ustanovení nového obhájce s odůvodněním, že k původní obhájkyni ztratil důvěru. Dne 30. 6. 2023 podal stěžovatel sám stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, kterou posléze dne 19. 7. 2023 ještě doplnil. Obhájkyně, která v tu dobu stále stěžovatele zastupovala, zaslala z opatrnosti dne 7. 8. 2023 soudu odůvodnění stížnosti.
20. Stěžovateli byl nový obhájce ustanoven dne 9. 8. 2023. Ten následně dne 14. 8. 2023 a 23. 8. 2023 nahlédl do příslušného spisu. Sám stěžovatel ještě dne 5. 9. 2023 doplnil svou stížnost a navrhoval doplnění dokazování. Neveřejné zasedání se konalo dne 6. 9. 2023 již bez dokazování a stížnost byla zamítnuta. Ze shora popsané časové posloupnosti je zřejmé, že stěžovateli se dostalo, náležité právní pomoci v souladu s čl. 37 odst. 2 Listiny. Původní obhájkyně v dostatečném časovém předstihu stěžovatelovu stížnost odůvodnila a nový obhájce mu byl ustanoven téměř měsíc před konáním neveřejného zasedání.
21. Ve vztahu k ostatním námitkám odkazuje Ústavní soud na stanovisko sp. zn. Pl.ÚS- st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020, ve kterém formuloval právní názor, že trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle §278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné (sporné), neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení.
22. Stěžovatel se navrhovanými důkazy snažil více méně pouze znevěrohodnit svědectví poškozené, které však bylo již v původním řízení označeno za věrohodné. Stěžovatel tedy ústavní stížnost opírá primárně o námitky týkající se hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Co do skutkové roviny trestního řízení obecně, jakož zvláště i řízení o povolení návrhu na obnovu řízení, přitom platí obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem zásahu je až stav, v němž hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
23. V postupu a rozhodnutí obecných soudů v nyní posuzované věci však Ústavní soud neshledal nedostatek, který by měl ústavněprávní dimenzi. Soud prvního stupně totiž srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nejsou předložené nové důkazy způsobilé ovlivnit závěry soudu, které byly učiněny v nalézacím řízení, a dostatečně se vypořádal s námitkami, které stěžovatel opětovně předkládá v ústavní stížnosti. Závěr obou soudů, že skutečnosti tvrzené stěžovatelem nepředstavují nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a ve věci tak nejsou splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení, je dostatečně odůvodněný a Ústavní soud na něm neshledává cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhu na náhradu právního zastoupení, který podal stěžovatel dne 23. 11. 2023, nemohl podle §83 zákona o Ústavním soudu s ohledem na výsledek řízení Ústavní soud vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu