ECLI:CZ:US:2024:2.US.3005.23.1
sp. zn. II. ÚS 3005/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2023 sp. zn. 70 Nt 31/2023 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 12. července 2023 č. j. KRPB-131411-174/TČ-2021-060281-FK, za účasti Městského soudu v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality, sídlem Cejl 4/6, Brno, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Brně, sídlem Polní 41, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně k porušení práva na právní ochranu (soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a z napadených rozhodnutí shledal, že Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") vede trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odstavec 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měli dopustit podezřelí stěžovatel a podnikatelský subjekt A (dále jen "družstvo"), v jehož zájmu a v rámci jeho činnosti stěžovatel jednal jako předseda nejméně od roku 2019 do roku 2021, přičemž měl vykonávat prostřednictvím blíže nezjištěného počtu dosud nezjištěných konkrétních osob podnikatelskou činnost, a to výrobu, obchod a služby a dále činnosti v odvětví malířství a natěračství, aniž by jako zaměstnavatel evidoval osoby jako své zaměstnance, které pracovní činnost pro družstvo vykonávaly. Těmto neevidovaným zaměstnancům měl za provedenou práci vyplácet mzdy v blíže nezjištěné výši, kdy samotné vyplacení mezd jednotlivým zaměstnancům zatajil a vyplacené mzdy svým zaměstnancům řádně nezdanil daní z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a souběžně s tím řádně nehradil související zákonné povinné odvody zdravotního a sociálního pojištění. Uvedeným jednáním měl zkrátit povinné odvody státu na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků a na zdravotním a sociálním pojištění za zaměstnance, čímž měl způsobit České republice škodu v dosud nezjištěné konkrétní výši. Uvedeným způsobem stěžovatel od roku 2021 páchal totožnou trestnou činnost jako jednatel společnosti B (dále jen "společnost B"), a to i jejím jménem.
3. Podle usnesení policejního orgánu, napadeným ústavní stížností, byly dle §79g odstavec 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) - dále jen "trestní řád" zajištěny finanční prostředky do výše 1 500 000 Kč, a to včetně jejich příslušenství a peněžních prostředků dodatečně došlých na bankovním účtu č. XXX společnosti B, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že finanční prostředky na výše uvedeném účtu jsou náhradní hodnotou výnosu z trestné činnosti. Předmětné usnesení bylo vydáno po předchozím souhlasu dozorujícího státního zástupce.
4. Stěžovatel podal proti usnesení policejního orgánu o zajištění finančních prostředků stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou. Městský soud nejprve shledal stížnost stěžovatele přípustnou ve smyslu §142 odst. 1 trestního řádu, neboť posoudil stěžovatele jako osobu, které se usnesení policejního orgánu přímo dotýká, nicméně po přezkoumání spisového materiálu dospěl městský soud k závěru, že předmětná stížnost není důvodná. S ohledem na dosud zjištěné skutečnosti, jakož i s přihlédnutím k tomu, že v současné době je trestní řízení vedeno ve fázi po zahájení trestního řízení, avšak před případným zahájením trestního stíhání, zahájením řízení před soudem či rozhodování soudu o vině a trestu, je zřejmé, že v době zajištění hrozilo reálné nebezpečí, že dojde ke zmaření účelu trestního řízení převodem či jiným využitím peněžních prostředků nacházejících se na uvedeném bankovním účtu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím policejního orgánu a městského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků společnost B a považuje je za nepřezkoumatelné, neboť žádné skutečnosti nenasvědčují tomu, že by peněžní prostředky na účtu společnosti mohly sloužit jako náhradní hodnota. Stěžovatel je přesvědčen, že by bylo nutné nejprve dovodit, že nějaká určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti a dále dospět k závěru, že tuto nelze z nějakého konkrétního důvodu dle tohoto ustanovení zákona zajistit, aby mohlo přijít na řadu zajištění náhradní hodnoty. Tuto námitku ostatně vznesl již v rámci stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, na ni však městský soud nereagoval a nevypořádal ji.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládá zásadně přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení.
8. Uvedené omezení platí také ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení. Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)].
9. Ústavní soud (poté, co ve světle stížnostních námitek napadená rozhodnutí přezkoumal) stěžovatelem tvrzené protiústavní zásahy či pochybení policejního orgánu a městského soudu v nyní projednávané věci neshledal. Předmětná rozhodnutí mají zákonný podklad, zajištění probíhá v režimu §79g odst. 1 trestního řádu a ve věci bylo rozhodováno orgány příslušnými podle trestního řádu. Stejně tak Ústavní soud v jejich procesním postupu neshledal žádné prvky svévole.
10. Jde-li o námitky stěžovatele ve vztahu k zajištění peněžních prostředků, nelze opomenout, že s obdobnou (téměř shodnou) argumentací se Ústavní soud vypořádal již v návaznosti na ústavní stížnost stěžovatele ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3006/23 (srovnej usnesení ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 3006/23). Ústavní soud na citované rozhodnutí, kterým byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, plně odkazuje. Stěžovatel jako osoba dotčená usnesením policejního orgánu, ve své ústavní stížnosti neuvádí žádnou konkrétní natož ústavně právně relevantní argumentaci, na základě které by bylo možné dovodit zásah do jeho základních práv, pouze polemizuje se zákonnými podmínkami pro uplatnění zajišťovacího prostředku.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu