ECLI:CZ:US:2024:2.US.3065.23.1
sp. zn. II. ÚS 3065/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky AXON, spol. s r. o., sídlem Obeciny IV 3592, Zlín, právně zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 4 Afs 100/2021-71 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2021 č. j. 62 Af 67/2019-133, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 11. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejících rozhodnutí, Finanční úřad pro Zlínský kraj dodatečnými platebními výměry na daň z přidané hodnoty ze dne 19. 6. 2018 stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období červenec roku 2012 až únor roku 2014 a současně jí uložil povinnost uhradit penále z doměřené částky. Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky a platební výměry potvrdilo.
3. Stěžovatelka ve věci podala žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále též jen "krajský soud"), který ji ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. V rozsudku zdůraznil, že ač správce daně při vedení správního spisu nepostupoval zcela v souladu s požadavky daňového řádu, nejedná se o pochybení takové intenzity, aby způsobovalo nepřezkoumatelnost nebo nezákonnost jeho rozhodnutí. Krajský soud neshledal pochybení ani v tom, že správce daně v průběhu daňové kontroly nahlížel do trestního spisu a na základě toho si od Policie České republiky vyžádal konkrétní dokumenty. Krajský soud nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom, že daňové orgány neprokázaly existenci chybějící daně. Uzavřel, že správce daně dostatečným způsobem popsal chybějící daň i nestandardní okolnosti obchodních transakcí, a že ze zjištěných okolností je zřejmé, že obchodní transakce byly zatíženy daňovým podvodem. Přisvědčil mu i v tom, že ze zjištěných skutečností v jejich souhrnu vyplývá, že stěžovatelka o podvodu na DPH věděla nebo alespoň vědět měla a mohla, přičemž nepřijala dostatečná opatření k tomu, aby se na podvodném jednání neúčastnila.
4. Stěžovatelka podala ve věci kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. věty druhé jako nedůvodnou zamítl. Dovodil, že neshledal žádný deficit, pro který by bylo napadené rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné, neboť krajský soud podle něho dostatečně popsal skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení a předestřel relevantní a ucelené právní závěry, kterými žalobní námitky vypořádal. Namítanou vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů tudíž napadený rozsudek netrpí. Ve vztahu k výtce vůči daňovým orgánům se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry, které již k této problematice vyslovil krajský soud v jeho rozsudku. Ač správce daně nevedl spis zcela v souladu s daňovým řádem, neboť jeho jednotlivé listiny nejsou označeny pořadovým číslem v souladu se soupisem písemností spisu (což sám v napadeném rozhodnutí přiznal), je ze soupisu spisu (který obsahuje pořadová čísla písemností, čísla jednací předmětných písemností a popis písemností) zřejmé, že jsou ve spise obsaženy veškeré podklady, ze kterých při posouzení věci vycházel. S ohledem na řádné číslování spisu správce daně a na obsah spisu Nejvyšší správní soud souhlasil se závěrem krajského soudu, že vady ve vedení odvolacího správního spisu nezpůsobily nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí. Ze správního spisu je přitom zřejmé, že se stěžovatelka mohla v průběhu správního řízení opakovaně s jeho obsahem (včetně důkazních prostředků, o které daňové orgány opřely své závěry) seznámit (což například dne 24. 5. 2019 v odvolacím řízení u žalovaného učinila).
5. Nejvyšší správní soud se blíže zabýval rovněž námitkou stěžovatelky, podle níž měl krajský soud pochybit v tom, že nepřihlédl ke stěžovatelkou předloženým znaleckým posudkům, které si nechala zpracovat za účelem prokázání absence vzniku ztráty DPH. Nejvyšší správní soud ze záznamu z jednání ze dne 18. 3. 2021 ověřil, že krajský soud v rámci dokazování citoval stěžovatelkou označené části z předložených znaleckých posudků. Před tím však stěžovatelku zpravil o tom, že právní posouzení principu DPH nepředstavuje vyhodnocení skutkových otázek, a znalecké posudky tudíž nepředstavují důkazní prostředek způsobilý uvedenou otázku prokázat; stěžovatelkou navrhované pasáže tedy přečetl, avšak upozornil, že není zřejmé, co z nich následně vyvodí ve vztahu k předmětu sporu. V napadeném rozsudku poté krajský soud ke stěžovatelkou předloženým znaleckým posudkům, kterými stěžovatelka zamýšlela prokázat, že v posuzovaném případě nemohlo dojít ke ztrátě daně, vyslovil, že otázka, zda ke ztrátě daně mohlo či nemohlo dojít, je otázkou právní, kterou znalec není oprávněn závazně posoudit. Krajský soud tedy stěžovatelkou předložené znalecké posudky nepřehlédl, jak namítala stěžovatelka, ale vysvětlil, proč z jejich obsahu při posouzení věci nevycházel; nezatížil tedy napadený rozsudek vadou řízení s vlivem na zákonnost napadeného rozsudku. Názor Nejvyššího správního soudu se od názoru krajského soudu liší pouze v tom, že se ve znaleckých posudcích posuzovala otázka nikoli právní, nýbrž skutková.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala skutkový stav a uvedla, že v řízení se mj. posuzovala naprosto stěžejní otázka existence daňové ztráty a její příčinné souvislosti s podvodem na DPH. Ta je conditio sine qua non jakéhokoliv doměření daně pro zaviněnou účast daňového subjektu na podvodu na DPH obchodních partnerů. Stěžovatelka se v rámci boje na dvou frontách rozhodla využít důkazní prostředky z trestního řízení v řízení daňovém. V řízení před krajským soudem tak předložila několik znaleckých posudků věnujících se právě otázce existence daňové ztráty a její vazby na podvod na DPH. K důkazu předložené znalecké posudky krajský soud odmítl provést. To z důvodu, že se nepřípustně vyjadřují k otázce právní. Tento právní názor ale nepotvrdil Nejvyšší správní soud, když dle jeho přesvědčení se jednalo o znalecké posudky v otázkách skutkových. Nicméně i tak k jejich provedení nepřistoupil z důvodu nadbytečnosti, jelikož o těchto otázkách si může udělat vlastní úsudek správce daně (podrobněji viz body 67 a 68 napadaného rozsudku NSS). Výše uvedený postup Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatelka dílem za překvapivý a dílem vedoucí ke vzniku opomenutých důkazů a libovůli. Stěžovatelka nijak nezpochybňuje, že o otázce daňové ztráty si může správce daně učinit úsudek sám, a to i bez využití znalce. Ani tato možnost mu ale nedává "pomyslný patent na rozum", resp. nevede k nezpochybnitelnosti jeho skutkových závěrů. Podle stěžovatelky sice odmítnutí důkazních návrhů bylo správními soudy formálně odůvodněno, materiálně se o adekvátní odůvodnění nejednalo, což vyústilo v libovůli.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal v poslední instanci napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
11. Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí proto nelze označit za svévolná.
12. K námitce stěžovatelky ohledně znaleckých posudků, která je stěžejní námitkou ústavní stížnosti, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že s dílčím závěrem krajského soudu v tom, že posouzení otázky existence chybějící daně je otázkou právní, nesouhlasí. Má za to, že se jedná o otázku skutkovou. Ani to však podle jeho názoru neznamená, že k jejímu zodpovězení je třeba obstarat znalecký posudek. Ten je totiž ve smyslu §127 o. s. ř. potřebný tehdy, závisí-li rozhodnutí soudu na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. O takový případ se však v otázce existence chybějící daně nejedná. Závěr o této skutkové otázce totiž učiní nejprve daňové orgány na základě v daňovém řízení zjištěného skutkového stavu věci, přičemž není pochyb o tom, že právě daňové orgány jsou z hlediska své odbornosti schopny závěr o této skutkové otázce učinit. Následně tento závěr o skutkovém stavu také právně posoudí a tyto jejich závěry o skutkové i právní stránce věci jsou pak předmětem přezkumu v řízení o žalobě před správními soudy z hlediska jejich úplnosti, zásad logického uvažování i zákonnosti. Nejedná se tedy o otázku, pro kterou by soud byl povinen vyžádat si před svým rozhodnutím znalecký posudek, neboť se nejedná o takovou otázku, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí ve smyslu §127 o. s. ř. Z uvedeného důvodu znalecké posudky pojednávající o existenci chybějící daně nebyl krajský soud povinen provést a závěr daňových orgánů o této otázce byl oprávněn i povinen přezkoumat, aniž by si k tomu musel obstarat znalecký posudek. Tím, že uvedený důkaz neprovedl a svůj postup odůvodnil nadbytečností důkazu, nedopustil se vady řízení s vlivem na zákonnost napadeného rozsudku. Uvedené konstatování Ústavní soud nemá důvod rozporovat, neboť jeho úkolem je posoudit soudní řízení jako celek, tedy zda jeho výsledek lze považovat za spravedlivý.
13. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozsudků správních soudů považuje jejich odůvodnění za dostačující s tím, že postačuje na jejich právní závěry odkázat. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se dostatečně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s aplikovanými právními předpisy posoudily. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před správními soudy (a předtím správními orgány), přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v její prospěch.
14. Ústavní soud uzavírá, že zásah do základních práv a svobod stěžovatelky neshledal, a z toho důvodu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu