ECLI:CZ:US:2024:2.US.3078.23.1
sp. zn. II. ÚS 3078/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Janošíka, zastoupeného Mgr. Danielem Bartošem, advokátem, sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 7. 2023 č. j. 26 C 60/2020-184 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023 č. j. 28 Co 306/2023-195, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se domáhal po ministerstvu dopravy náhrady škody z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí. Jeho žalobě nicméně nalézací ani odvolací soud nevyhověly. Proti rozhodnutí druhého z nich proto stěžovatel podal dovolání. Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání ve výši 14 000 Kč. Proti této výzvě stěžovatel podal námitky z důvodu nesprávně vyměřené výše poplatku, požádal zároveň o osvobození od soudních poplatků. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 námitky i žádost o osvobození zamítl, což potvrdil rovněž Městský soud v Praze.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s nadepsanými usneseními nesouhlasí. Tvrdí, že při stanovení výše soudního poplatku obecné soudy postupovaly chybně. Vypočetly jej totiž na základě položky 23 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích, což je ale ve zřejmém nepoměru se soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, kterým je zpoplatněna žaloba v řízeních o náhradách škody za nezákonné rozhodnutí veřejné moci. Obecný soud měl analogicky přihlédnout k nosným důvodům nálezu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18, který výši poplatků v tomto druhu řízení řešil, a ve prospěch stěžovatele snížil poplatek za dovolání na 2 000 Kč. Nemělo by být přípustné požadovat rozdílné soudní poplatky za jednotlivé fáze řízení.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
6. Ústavní soud dále posoudil zbylý obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato část představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutími obecných soudů v projednávaném případě takový zásah neshledal.
8. Argumentace v ústavní stížnosti je zcela shodná s argumentací uplatněnou ve věci projednávané zdejším soudem pod sp. zn. II. ÚS 1631/22. V ní vydané rozhodnutí vysvětluje potřebu rozlišování mezi pojmy "řízení" u úpravy soudních poplatků a "řízení" v procesních předpisech, umožňující ve výsledku stanovit odlišnou výši poplatků u různých fází občanskoprávního řízení. Zároveň Ústavní soud poukázal na zřejmou odlišnost situace oproti nálezu sp. zn. I. ÚS 1415/18: "v ní byla účastníkovi vyměřena bez zákonného podkladu poplatková povinnost ve výši téměř stonásobné, oproti soudnímu poplatku za podání žaloby, zatímco v případu pod sp. zn. II. ÚS 1631/22 byla výše poplatku za dovolání určena zákonem, k tomu nebyla nijak nepřiměřená". Ústavní stížnost v řízení sp. zn. II. ÚS 1631/22 byla proto dne 6. 9. 2022 z uvedených důvodů odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Minimálně pro advokáta stěžovatele by popsané skutečnosti neměly být překvapivé, neboť zastupoval (jiného) stěžovatele ve věci diskutované v předchozím bodě. I kdyby na to již zapomněl, což se samozřejmě mohlo stát (jsme jen lidé...), tak na toto usnesení Ústavního soudu odkázal a z jeho odůvodnění čerpal také Městský soud v Praze v o rok a den později (7. 9. 2023) vyhlášeném rozhodnutí (srov. jeho body 8-9), proti kterému brojí aktuální ústavní stížnost!
10. Ústavní soud samozřejmě respektuje právo každého oprávněného subjektu podat ústavní stížnost dle vlastního uvážení. Jen obtížně ale může stěžovatel očekávat úspěch, pokud Ústavní soud v nedávné době ve skutkově i právně zcela obdobné situaci nevyhověl shodným argumentům jiného stěžovatele zastoupeného stejným advokátem. Naopak je vysoce pravděpodobné, že pozdější ústavní stížnost bude sdílet osud předchozího návrhu. Tak je tomu i v aktuálním případě a Ústavní soud přezkoumávanou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu