ECLI:CZ:US:2024:2.US.3108.23.1
sp. zn. II. ÚS 3108/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem, se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 7, Praha, proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2023, č. j. 23 Co 162/2023-81 a Okresního soudu v Kladně ze dne 3. května 2023, č. j. 225 C 1/2023-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") ve spojení s právem na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel je žalobcem v řízení o zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Kladně jako nalézací soud zjistil, že stěžovatel převedl žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) na účet částku 2 500 0000 Kč, aby za něj žalovaný obstaral investici. Poté žalovaný uzavřel s investiční společností svým jménem na účet stěžovatele tzv. smlouvu o účtu, s výnosem v podobě vyplácení úroku ve výši 1,2 % měsíčně z investovaných peněz. Nějakou dobu k vyplácení výnosu skutečně docházelo, poté je však přestala společnost vyplácet (a přestala obecně plnit své závazky). Investice se týká i paralelní trestní řízení s řediteli investiční společnosti. Stěžovatel a žalovaný spolu uzavřeli ústní formou bezúplatnou příkazní smlouvu podle §2430 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ("o. z."), která byla realizována formou nepřímého zastoupení stěžovatele jako příkazce příkazníkem jako žalovaným. Ten splnil závazek, když došlo k obstarání investice stěžovatele u investiční společnosti. Za výsledek (úspěšnost investice) ale podle okresního soudu žalovaný neodpovídá. Předmětem příkazu je typicky příkazní činnost sama, nikoliv její výsledek. Okresní soud proto rozhodl, že se žaloba zamítá (výrok I.) a stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 8 800 Kč (výrok II.).
3. Krajský soud v Praze následně odvolání nevyhověl. Žalovaný spolehlivě prokázal, že poskytnutí značného finančního obnosu mělo právní základ, konkrétně příkazní smlouvu. Skutková zjištění naopak vyvrátila, že by protistrany uzavřely například smlouvu o zápůjčce, jak se stěžovatel snažil naznačit. Za následný vývoj, tedy nezdar celé investice, již žalovaný neodpovídá. Protože krajský soud považoval rozhodnutí okresního soudu za věcně správné a plně přezkoumatelné, jeho rozhodnutí potvrdil.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti posouzení smlouvy jako smlouvy příkazní. Argumentem pro tento názor soudu bylo zejména to, že vedlejší účastník neuváděl svůj účet jako místo pro výplatu zisku ve smlouvě o účtu. Částku 2 500 000 Kč poskytl vedlejšímu účastníkovi s tím, že se dohodli, že mu tuto částku vrátí nejpozději do 5 let od poskytnutí (tedy do 7. 1. 2022). Jeho vůle nebyla uzavřít příkazní smlouvu, jak dovozují soudy obou stupňů. I přesto soudy nesprávně odůvodnily, že byla uzavřena ústní smlouva příkazní. Ze smlouvy o účtu jednoznačně vyplývá, že žalovaný mimo jiné prohlásil, že je skutečným vlastníkem vložených finančních prostředků a nejedná ani jako zástupce či zprostředkovatel za třetí osobu. Tyto finanční prostředky přihlásil stěžovatel jako vlastník s požadavkem na náhradu škody do trestního řízení (adhezní řízení). Stěžovatel nesouhlasí s prostým závěrem soudů, že o investici věděl, což určuje nezdar jeho žalovaného nároku. Přes možné posouzení bagatelnosti předmětu řízení se stěžovatel domnívá, že došlo k závažnému porušení práva na řádný proces a práva na ochranu majetku.
II.
Posouzení Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení (20 000 Kč s příslušenstvím), lze v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019].
8. V minulosti přesto Ústavní soud dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností může meritorně přezkoumat i kauzy bagatelního rázu (typicky pokud by zde byl dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byla by dána potřeba na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
9. Podstatou stížnosti stěžovatele je de facto nesouhlas s hodnocením důkazů (korespondence), na podkladě kterých bylo sporné ujednání mezi stranami kvalifikováno jako příkazní smlouva (§2430 a násl. o.z.). Z argumentace stěžovatele není zcela jasné, zda se podle něj jednalo o jinou smlouvu, inominát, nebo skutečně o zápůjčku (§2390 o.z.). S posledně jmenovanou eventualitou se však spolehlivě vypořádal odvolací soud. Podle něj pokud by stěžovatel zapůjčil vedlejšímu účastníkovi finanční prostředky, nebyl by pak žádný ekonomický ani racionální důvod, aby je vedlejší účastník dále investoval a zisk z investice poukazoval stěžovateli. O realizované investici si byl stěžovatel prokazatelně vědom. Pokud by bylo zcela na vedlejším účastníkovi, jak s penězi stěžovatele naloží, odpadl by důvod stěžovateli investici v soukromé korespondenci vysvětlovat. Kvalifikace jako smlouva o zápůjčce tedy nebyla možná. Tyto úvahy jsou z pohledu ústavního práva rozumné a racionální. Ústavní soud není oprávněn důkazy jakkoliv přehodnocovat. Skutková zjištění soudů mají relevantní odraz v právní kvalifikaci. Napadená rozhodnutí jsou zdůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal žádný důvod k přijetí bagatelní věci k meritornímu přezkumu.
10. Protože neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu