ECLI:CZ:US:2024:2.US.3115.23.1
sp. zn. II. ÚS 3115/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesením Generálního ředitelství cel, odbor 75.4 - Pátrání Olomouc ze dne 18. 7. 2023 č. j. GŘC-1322-394/TČ-2021-835450, č. j. GŘC-1322-395/TČ-2021-835450, č. j. GŘC-1322-396/TČ-2021-835450, č. j. GŘC-1322-397/TČ-2021-835450 a č. j. GŘC-1322-398/TČ-2021-835450, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023 sp. zn. 61 To 628/2023, sp. zn. 61 To 629/2023, sp. zn. 61 To 630/2023, sp. zn. 61 To 631/2023 a sp. zn. 61 To 632/2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 11. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadenými usneseními Generálního ředitelství cel (dále jen "GŘC") bylo rozhodnuto o zajištění stěžovatelčina nemovitého majetku jako náhradní hodnoty ve smyslu §79g zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka se proti těmto rozhodnutím bránila stížnostmi, které Městský soud v Praze zamítl usneseními označenými v záhlaví. Důvodem zajištění bylo podezření, že majetek byl nabyt z výnosů z trestné činnosti, jíž se měl dopustit stěžovatelčin (bývalý) manžel.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva garantovaná v čl. 11 odst. 1., čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásah spatřuje v absenci přezkoumatelného odůvodnění usnesení "GŘC", s níž se stížnostní soud nevypořádal. Z toho důvodu se domáhá zrušení usnesení označených v záhlaví.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79a a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci (srov. např. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14). Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13).
Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost usnesení "GŘC". Ústavní soud v napadených rozhodnutích tento nedostatek neshledal. Z odůvodnění usnesení "GŘC" je zřejmé, že podezření o financování stěžovatelčiných nemovitostí z výnosů z trestné činnosti jejího (bývalého) manžela je založeno na zjištěních o majetkových poměrech stěžovatelky a o zapojení jejího manžela do nákupu nemovitostí i do řešení technických, právních či finančních záležitostí souvisejících s nemovitostmi. Městský soud v napadených usneseních tyto závěry podrobně opřel o konkrétní skutková zjištění (srov. body 32 a násl. napadených usnesení) a současně vyložil, že tato zjištění nemohla být s ohledem na neodtajněné úkony trestního řízení uvedena v usnesení o zajištění (srov. body 31 napadených usnesení). Ústavní soud tyto závěry s ohledem na účel zajišťovacích institutů pokládá za přesvědčivé. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky odůvodněna a nevykazují známky svévole, nepřezkoumatelnosti ani jiného ústavněprávně relevantního nedostatku.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu