ECLI:CZ:US:2024:2.US.3119.23.1
sp. zn. II. ÚS 3119/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. U., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2023, č. j. 8 Tdo 636/2023-329, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 To 72/2023, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 30 T 4/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl coby pachatel zločinu násilí proti úřední osobě a přečinu násilí proti úřední osobě odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 2 000 Kč, tj. celkem 200 000 Kč. Trestných činů se měl dopustit tak, že se opakovaně rozjel motorovým vozidlem proti strážníkům Městské policie, kteří prováděli úkony hlídky, když stěžovatele, který byl zjevně pod vlivem alkoholu, vyzvali k opuštění vozidla a k prokázání totožnosti. Následně pak užil násilí i proti přivolanému policistovi, kterého udeřil pěstí do hrudníku.
2. O odvolání státní zástupkyně rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že rozsudek obvodního soudu zrušil a při nezměněném výroku o vině stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců s tím, že se výkon trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu dvou let a rovněž k trestu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let. Odvolání stěžovatele městský soud zamítl.
3. Navazující dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Uvedl přitom, že vyšel z přezkoumávaných rozhodnutí nižších soudů, které své skutkové i právní závěry, včetně okolností, za kterých ukládaly trest, řádně vyložily a jejich závěry jsou zde dostatečně vyjádřeny. Věnoval se zvlášť námitkám skutkovým, zabýval se i právním posouzením věci městským a obvodním soudem a nakonec výhradami stěžovatele proti výroku o trestu, přičemž v rozhodnutích nižších soudů neshledal stěžovatelem vytýkané vady.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčen o rozporech mezi provedeným dokazováním a dovozenými skutkovými závěry, zejména ohledně oprávněnosti vstupu strážníků na soukromý pozemek a intenzity násilí údajně užitého stěžovatelem. Namítá rovněž porušení práva na nedotknutelnost obydlí a ochranu soukromého života, kterého se měli dopustit strážníci Městské policie. Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry, že strážníci vstoupili do uzavřeného soukromého areálu, když byli povoláni manželkou stěžovatele, že se zde nachází stěžovatel pod vlivem alkoholu a chystá se odjet svým motorovým vozidlem. To vyloučila jak ona sama, tak jeden ze zasahujících strážníků. Dle stěžovatele ke vstupu strážníků nebyl dán legitimní důvod a vstoupili tak do areálu svévolně. Upozorňuje, že výjezd z areálu blokovalo jiné vozidlo, stěžovatel fakticky nezasahoval do veřejného prostoru, ani se nepohyboval na veřejně přístupné pozemní komunikaci. Proto se na něj nevztahoval zákon o provozu na pozemních komunikacích. Stěžovatel uvádí, že strážníci neodvraceli hrozící nebezpečí, jednali nezákonně, a z toho důvodu nemohli ani požívat ochrany úředních osob. Obdobně je tomu i u příslušníků Policie České republiky, pro jejichž vstup na pozemek rovněž nebyly naplněny zákonné podmínky. V obou případech však soudy nezákonný a excesivní postup těchto bezpečnostních složek aprobovaly.
5. Stěžovatel namítá, že soudy vycházely ze selektivního výběru tvrzení některých svědků, zatímco jiné důkazy nevypořádaly nebo odmítly. Z odůvodnění rozhodnutí údajně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Z výpovědi svědků totiž vyplynulo, že stěžovatel s vozidlem pouze parkoval na odstavné ploše, že podle obrazového záznamu i jeho přepisu to byl právě stěžovatel, kdo byl nejdříve adresátem fyzické potyčky, to však soudy opomenuly vyhodnotit a zohlednit. Namítá také nevěrohodnost výpovědí strážníků i policistů a poukazuje na jejich vzájemné rozpory.
6. Stěžovatel se zabývá rovněž objektivní a subjektivní stránkou trestného činu. V této souvislosti uvádí, že vozidlo Tesla je vybaveno funkcí samočinného nouzového brždění, v případě kolize včas zastaví, a proto nemohlo vzniknout riziko střetu vozidla se strážníky. Uvádí přitom, že extrémně pomalé rozjetí vozidla směrem k opodál stojícím strážníkům, kdy vozidlo nedosáhlo místa, kde osoby stály, nemůže naplnit znak násilí ve smyslu §235 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, natož násilí za použití zbraně dle §235 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
7. U druhého ze skutků, tedy útoku na policistu, stěžovatel zpochybňuje sílu úderu, který byl veden z malé vzdálenosti, bez nápřahu, otevřenou rukou. Dle stěžovatele šlo spíše o postrčení, které způsobilo pouze ztrátu rovnováhy. Stěžovatel namítá, že nebyla naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka trestného činu a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 1. 1966, sp. zn. 1 Tz 95/65, který za násilí nepovažoval ani uchopení za oděv a cloumání, což lze považovat za vážnější a intenzivnější jednání, než postrčení policisty.
8. Porušení zásady subsidiarity trestní represe pak stěžovatel spatřuje v nesprávném posouzení míry společenské škodlivosti tvrzeného jednání, zejména v kontextu jeho po třicet let bezúhonného života, jeho rozrušení po hádce s manželkou, vlivu alkoholu na jeho jednání i přesvědčení, že policisté a strážníci vstoupili na soukromý pozemek neoprávněně. Tyto relevantní okolnosti nevzaly soudy do úvahy a nevypořádaly ani odvolací ani dovolací námitky, které v tomto smyslu vznesl.
9. Stěžovatel napadá i uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel, ačkoliv dle jeho názoru chybí souvislost zakazované činnosti se spáchaným trestným činem. Soudy v jeho případě postupovaly v rozporu s běžnou rozhodovací praxí, což stěžovatel dokládá odkazovanou judikaturou (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 403/2004) a namítá v této souvislosti porušení zákazu překvapivých rozhodnutí.
10. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
11. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Ústavní soud připomíná, že každé trestní stíhání v sobě zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit jednání škodlivá pro společnost a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání, stejně jako z něho vzešlý trest, představují nezřídka vážný zásah do základních práv jednotlivce a vyvolávají závažné důsledky pro jeho osobní i profesní život, musí být takový zásah velmi dobře podložen. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působícího jako individuální i generální prevence proto legitimizuje omezení osobní svobody jen při řádné aplikaci hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálně právního musí zakázané jednání obviněného představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz).
14. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel zjevně opakovaně polemizuje se skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů, předkládá svoji vlastní verzi skutkového děje a zpochybňuje naplnění všech znaků skutkové podstaty shora zmíněných trestných činů. K tomu nicméně Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je "pouze" ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
15. Řízení o ústavní stížnosti totiž není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel rozporuje taktéž skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky). Je to totiž pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li proto obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci.
16. Z napadených rozhodnutí totiž dostatečně vyplývá, že obecné soudy naplnily výše uvedené podmínky, když provedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečně se přitom zabývaly i výhradami stěžovatele. K námitce, že soudy nevzaly do úvahy jím namítané rozpory ve výpovědích lze uvést, že již obvodní soud vysvětlil, proč se nakonec přiklonil ke skutkové verzi tak, jak vyplynula z výpovědí strážníků a policistů. Popsal, proč vyhodnotil svědectví manželky stěžovatele a svědka D. jako nepravdivá a účelová, a proč naopak rozpory ve výpovědích strážníků a policistů vyhodnotil jako pochopitelné a odpovídající časovému odstupu od skutku. S rozpory ve výpovědích se tak vypořádal jak v souvislosti hodnocením oprávněnosti vstupu strážníků a následně i policistů do soukromého areálu, tak při popisu průběhu skutkového děje. Nevycházel přitom pouze z výpovědí zmiňovaných osob, ale taktéž ze zvukových nahrávek z místa.
17. S námitkou stěžovatele k nedostatkům při dokazování a hodnocení důkazů se rovněž podrobně vypořádal i městský soud (viz odst. 10 rozsudku) a následně Nejvyšší soud (viz odst. 26 a násl.). Ústavní soud přitom nemá proti jejich závěrům žádných ústavněprávních výhrad. Namítá-li současně stěžovatel odmítnutí provedení některých důkazů nalézacím soudem, ponechal toto pouze v rovině obecného tvrzení, aniž by je dále konkretizoval.
18. Lze tedy shrnout, že obecné soudy se nedopustily při hodnocení důkazů žádných zjevných excesů, které by mohly být důvodem zásahu Ústavního soudu.
19. Jde-li právní kvalifikaci skutku, kterou stěžovatel rovněž považuje za nesprávnou, lze i zde odkázat na odst. 10 napadeného rozsudku městského soudu, který se stejnou námitkou stěžovatele zabýval a detailně a v návaznosti na jednotlivá stěžovatelova tvrzení (například o krátké vzdálenosti při pomalém rozjetí vozidla či malé vzdálenost mezi stěžovatelem a policistou, která měla vyloučit razanci úderu pěstí) vypořádal. Velmi rozsáhle se téže námitce věnoval i Nejvyšší soud (viz odst. 38-54 napadeného usnesení), který se zabýval povahou obou trestných činů a následně naplněním všech jejich znaků jednáním stěžovatele. Zaměřil se i na stěžovatelem akcentovanou okolnost, a sice na otázku oprávněnosti vstupu strážníků a policistů do soukromého areálu.
20. Obecné soudy současně dostatečně vypořádaly i navazující námitku, že nezohlednily zanedbatelnou společenskou nebezpečnost stěžovatelova jednání. Ústavní soud nemá, stejně jako Nejvyšší soud, pochybnost, že šlo ze strany stěžovatele o agresivní projev neochoty respektovat akt úřední moci a autoritu bezpečnostních složek, a snahu zmařit výkon jejich pravomocí za použití násilí, a proto nemůže dát za pravdu stěžovateli, který svá jednání zjevně bagatelizuje.
21. Navzdory nesouhlasu stěžovatele tak lze dle Ústavního soudu považovat zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu a rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným způsobem. Pokud na základě (dle Ústavního soudu dostačujícího) hodnocení řádně provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že byly skutkové podstaty uvedených trestných činů v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněny, Ústavní soud nemohl v jejich postupu shledat porušení základních práv a svobod stěžovatele.
22. K námitkám stěžovatele týkající se uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel lze rovněž odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se jimi zabýval v odst. 62-65. Ústavní soud taktéž považuje uložení zmiňovaného trestu za opodstatněné právě chováním stěžovatele coby řidiče motorového vozidla. To bylo již na počátku důvodem zásahu strážníků, kteří chtěli zabránit řízení stěžovatele pod vlivem alkoholu. Jestliže pak následně stěžovatel v tomto stavu opakovaně na strážníky vozidlem najížděl, nelze mít o souvislosti trestného činu se zakazovanou činností pochybnosti.
23. Konečně namítá-li stěžovatel porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí právě ve vztahu k výše řešenému uložení trestu zákazu řízení, z napadeného usnesení Nejvyššího soudu nevyplynulo, že by stěžovatel v řízení před ním tuto námitku coby námitku dovolací uplatnil, a ani stěžovatel sám její nevypořádání Nejvyšším soudem nyní nenamítá. Stěžovatel tedy efektivně nevyčerpal procesní prostředek ochrany, který mu zákon nabízel a Ústavní soud tedy nemůže s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti takovou námitku posuzovat.
24. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího soudu, městského ani obvodního soudu ústavně právní výhrady, přičemž rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Vyložil-li totiž Nejvyšší soud, proč v postupu soudů nižších stupňů nespatřuje zásah do základních práv stěžovatele, zejména proč v daném případě neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem, a tedy i naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a nezjistil ani nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a v neposlední řadě ani porušení zákona při ukládání trestu, tedy naplnění dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu, pak takovému postupu Nejvyššího soudu nemůže Ústavní soud ničeho podstatného vytknout.
25. V daném případě tedy Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu a napadených rozhodnutích obecných soudů, a to včetně provádění hodnocení důkazů, posouzení naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu či při ukládání trestu tedy nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
26. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu