ECLI:CZ:US:2024:2.US.3145.23.1
sp. zn. II. ÚS 3145/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. R., zastoupené JUDr. Markem Jurášem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Olomouci, Holická 582/312, a nezletilého stěžovatele A. R., proti výrokům I., II. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2023 č. j. 72 Co 114/2023-376, ve znění opravného usnesení ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 72 Co 114/2023- 399, a proti výrokům III., IV. a VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. února 2023 č. j. 29 Nc 509/2022-279, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka (spolu s nezletilým stěžovatelem) domáhala zrušení shora citovaných rozsudků obecných soudů, a to s odkazem na tvrzené porušení čl. 1, čl. 10, čl. 26 odst. 3, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadenými výroky předmětných rozsudků bylo ve věci nezletilého A. R., stěžovatelky jako jeho matky a otce D. Č. v řízení o určení otcovství a úpravě poměrů nezletilého rozhodnuto o povinnosti otce přispívat na výživu nezletilého určenou částkou ve výši 8 500 Kč, resp. 6 800 Kč měsíčně, splatit nedoplatek na výživném v částce 117 629 Kč v deseti měsíčních splátkách a nahradit stěžovatelce na nákladech řízení částku 19 186,50 Kč.
2. Stěžovatelka v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti především uvedla, že se setkala s přístupem, kde prý přes formální konstatování všech důkazů oba soudy fakticky zajímala pouze čistá mzda otce doložená toliko jím samotným, ze které bylo spočítáno procentuálně dle doporučujících tabulek jakou částkou se bude podílet na výživě syna. Soud nepřiznal spolu s výživným právo na úhradu úroku z prodlení, ačkoli otec prý výživné neplatil bezmála rok od narození syna a své otcovství popíral. Přesto soud o nároku na úroky z prodlení nerozhodl, čímž podle stěžovatelky potvrdil, že je pohledávka na výživné specifická a je možné ji - ačkoli reálně vzniká ze zákona - neplatit a žádná sankce v podobě úroků z prodlení zde není dána. Soud také stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, které podle ní prokazatelně vznikly z důvodu pochybení na straně otce a soudu, přesto soud materiální princip doručení neaplikoval a obecně zhodnotil, že nelze klást otci k tíži, pokud bylo jednání třeba z důvodu jeho nepřítomnosti odročovat. Odvolací soud pak konstatoval toliko, že přítomnost právního zástupce matky na jednání ze spisu nevyplývá, proto náklady nelze přiznat. Soud podle názoru stěžovatelky zasáhl do nejlepšího zájmu nezletilého A. také tím, že umožnil otci platit dlužné výživné ve splátkách, aniž by k tomu reálně byl dán důvod. Otec podle stěžovatelky přitom majetkem disponuje v dostatečné míře. Soud k věci přistoupil tak, že je podstatnější, aby otec úhradou vyživovací povinnosti nestrádal, zatímco skutečnost, že nezletilého musela několik měsíců živit stěžovatelka, nevzal řádně v potaz. Stěžovatelce bylo podle jejího názoru "fakticky sděleno, že je jejím problémem", pokud v situaci, v níž otec odmítl jakkoli otcovství k nezletilému uznat a na jeho výživu odmítal čehokoli přispět, chce pro výživu nezletilého pracovat. Soud konstatoval, že není právo na to, aby se otec za této situace podílel na nákladech za hlídání nezletilého A., a tyto náklady má nést sama stěžovatelka. Konečně pak soud vůbec neřešil, že se otec rozhodl nezletilého A. zcela ze svého života vymazat, a akceptoval tak vlastně jeho názor, že "A. byl omyl", a proto se s ním nebude stýkat a ani nebude více na něho přispívat.
3. Ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná. K procesnímu účastenství nezletilého nutno uvést, že k němu nebyly splněny předpoklady, protože v posuzované věci proti sobě stojí zájmy rodičů vůči nezletilému. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a nemůže být vtažen do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Z důvodu vymezených dále v odůvodnění tohoto usnesení (tj. z důvodu zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti) však Ústavní soud v tomto konkrétním řízení opatrovníka nezletilému nejmenoval, jelikož by to na výsledku řízení nemohlo v jeho prospěch nic změnit, a takový úkon by byl zcela formální.
4. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že základem judikatury, dotýkající se zkoumané věci, je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů. Ústavní soud tu rovněž připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům. Žádné zásadní pochybení zasahující do ústavní roviny tak Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatelka sice zastává jiný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků nemůže pochopitelně odůvodňovat.
5. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky zejména se závěry, vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů ohledně stanovení výše výživného, úroku z prodlení, náhrady nákladů řízení a možnosti splatit výživné ve splátkách. Přestože se stěžovatelka snaží dát svojí argumentaci ústavněprávní rozměr, nejedná se o nic jiného než o vyjádření nesouhlasu s tím, k jakým závěrům obecné soudy dospěly. Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení v postupu a rozhodnutích obecných soudů a za této situace není oprávněn přezkoumávat a přehodnocovat závěry soudů ve shora vymezených otázkách.
6. V ústavněprávním kontextu nelze rovněž pominout, že aplikovaná zákonná ustanovení vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, v němž je obecným soudům k dispozici poměrně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného či judikatorního, případně situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle. K tomu však ve zkoumané věci zjevně nedošlo. Ústavní soud též podotýká, že stěžovatelka může kdykoli podat nový návrh na určení výživného, pokud bude mít za to a dostatečně prokáže, že došlo k výraznější změně poměrů.
7. Uvedené platí tím spíše v případech, týkajících se pouze nákladů řízení, kdy soudní rozhodnutí mohou z povahy věci jen velmi výjimečně zasáhnout do chráněné ústavněprávní oblasti. Z odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů je patrné, že jejich závěry jsou i v této části v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
8. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ve zbývající části, tj. v ústavní stížnosti nezletilého zastoupeného matkou jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a proto jej rovněž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu