ECLI:CZ:US:2024:2.US.3153.23.1
sp. zn. II. ÚS 3153/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivo Ženatého, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, sídlem Kaplická 1037/12, Praha 4, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2023 č. j. 55 A 94/2022-48 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2023 č. j. 7 As 18/2023-31, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, a obce P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel (spolu)vlastní soubor sousedících pozemků v obci P. Ta se rozhodla přistoupit k pořízení a schválení nového územního plánu. Návrh se dotkl též dvou pozemků stěžovatele. U prvního z nich došlo ke změně ze stavebního pozemku na nezastavitelnou zeleň (dále jen jako "stavební pozemek"), u druhého pak z biokoridoru na hřbitov (dále jen jako "biokoridor"). Obec rozhodla o vydání územního plánu v srpnu 2022, a to včetně úprav týkajících se pozemků stěžovatele. Ten se změnami sice nesouhlasil, jeho námitky proti podobě návrhu územního plánu však byly vyhodnoceny jako opožděné.
3. Stěžovatel se domáhal zrušení územního plánu u Krajského soudu v Praze. Ten dovodil pasivitu stěžovatele v průběhu pořizování zmíněného dokumentu, obec proto neměla povinnost se jeho (pozdě podanými) námitkami zabývat. Podle ustálené judikatury správních soudů nelze námitky proti proporcionalitě opatření obsažených v opatření obecné povahy (zde ve formě územního plánu) soudně přezkoumávat, jestliže pro pasivitu žalobce nemohly být posouzeny v průběhu pořizování daného opatření obecné povahy. Tuto zásadu je možné prolomit pouze v případech, kdy zásah do vlastnického práva (navrhovatele) musel být pro pořizovatele územního plánu zcela zjevný již v době jeho přípravy a jedná se o zásah blížící se intenzitou vyvlastnění dotčených nemovitostí. O takovou situaci nicméně v případě pozemků stěžovatele podle nalézacího soudu nešlo, proto jeho návrh zamítl. Nejvyšší správní soud skutkové i právní závěry prvostupňového soudu potvrdil a kasační stížnosti stěžovatele nevyhověl.
4. Stěžovatel s citovanými rozsudky správních soudů nesouhlasí. Je přesvědčen, že přijetí územního plánu s předmětnými změnami využití jeho pozemků mírou zásahu odpovídá vyvlastnění. Na stavebním pozemku měl již vydané stavební povolení na dům, který nyní nebude moci realizovat. Argumentace obecných soudů, že toto stavební povolení bylo vydáno před 20 lety a stěžovatel jej nijak nevyužil, se nezakládá na pravdě, neboť k určité stavební aktivitě došlo. Vymezení druhého pozemku jako pohřebiště není absolutně v zájmu stěžovatele. Tvrzení v napadených rozhodnutích, že schválený územní plán nijak nemění vlastnické vztahy a bez souhlasu stěžovatele obec biokoridor na rozšíření hřbitova nepoužije, není důvodné, neboť reálně na pozemku nyní nic jiného být umístěno nemůže a obec stěžovateli nakonec již odkup (neformálně) nabízela, čímž se jen potvrzuje její špatný úmysl. Dané změny ve výsledku zamezují stěžovateli uskutečnit na souboru pozemků jeho podnikatelský záměr. Naproti tomu vlastníkům sousedních pozemků územní plán vycházel vstříc, proto se odkaz Nejvyššího správního soudu na potřebu chránit oprávněná práva ostatních subjektů (a tedy nerušit územní plán) jeví stěžovateli absurdním.
5. Napadené rozsudky nejsou podle stěžovatele ústavně konformní kvůli upřednostnění práva na samosprávu před ochranou vlastnického práva stěžovatele. Při přezkumu obecné soudy postupovaly jen formálně a přihlédly primárně k opožděnému podání námitek. Cílem obce ve skutečnosti nebylo zajistit veřejný zájem na předmětném území, ale negativně postihnout pozemky konkrétního vlastníka, přičemž stěžovatel byl z rozhodování o svých právech zcela vyloučen. Předpokládal, že změna s ním bude projednána ze strany obce proaktivně bez ohledu na formální znění zákona.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
10. Stěžovateli lze přisvědčit, že základním východiskem pro posuzování případu správními soudy byla opožděnost jeho námitek proti návrhu územního plánu. Jestliže dotčený vlastník zákonem stanovený termín pro podání námitek (7 dnů po veřejném projednání) zmešká, fakticky se podle ustálené judikatury (potvrzené mj. v nálezu ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 1472/12) výrazně zvyšuje intenzita, kterou změny v územním plánu musí dopadat na majetek dotčené osoby, aby soudy mohly přistoupit ke zrušení územního plánu. Stěžovatel pozdní podání námitek uznává, jeho obhajobu spočívající v očekávání proaktivního přístupu obce lze možná pochopit lidsky, nemá však žádný právní základ.
11. Není tedy důvod obecným soudům vytýkat, že soudní přezkum provedly jen v intencích toho, zda zásah do majetkových práv stěžovatele nebyl svévolný již v době přípravy územního plánu, a jestli se neblížil vyvlastnění vymezených pozemků. Stěžovatel samozřejmě namítá pochybení obecných soudů i při přezkumu naplnění těchto kritérií. Nelze nicméně přehlédnout, že jeho argumentace v tomto směru spočívá ve zpochybňování zejména skutkového hodnocení situace obecnými soudy. Ústavnímu soudu ale "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy až na výjimečné situace (svévole, extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními) nepřísluší (srov. např. nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16). Přes přesvědčení stěžovatele o opaku Ústavní soud existenci podobných vad v přezkoumávaném řízení neshledal. Nalézací i stížnostní soud rozsáhle vypořádaly každou námitku stěžovatele, podle Ústavního soudu by bylo nadbytečné zde příslušné pasáže opakovat. K přípustnosti změny způsobu využití stavebního pozemku postačuje odkázat na bod 21 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, ke změně způsobu využití biokoridoru pak na bod 22 téhož rozhodnutí. Ústavní stížnost neobsahuje argumentaci, která by závěry správních soudů zpochybňovala, poukazování na údajné zmaření uskutečnění (nijak blíže nespecifikovaného) podnikatelského záměru je nutně spekulativní a navíc pro věc nerelevantní.
12. Jakkoliv tedy Ústavní soud rozumí nespokojenosti stěžovatele s tím, jak se změny územního plánu dotkly jeho pozemků, proti závěrům správních soudů zamítajícím návrh na zrušení opatření obecné povahy (územního plánu obce Popovičky) nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu