ECLI:CZ:US:2024:2.US.3169.23.1
sp. zn. II. ÚS 3169/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky DENVER REALESTATE s.r.o., sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, zastoupené JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Krajinská 281/44, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, č. j. 20 Cdo 2843/2023-894, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2023, č. j. 26 Co 226/2022-792, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obecné soudy se v nyní posuzované věci zabývaly otázkou zastavení exekučního řízení zahájeného na návrh stěžovatelky k vymožení částky ve výši 459 376,80 Kč. Exekučním titulem zde byl notářský zápis o dohodě podle §71b notářského řádu ze dne 9. 1. 2015, v níž se A. B. Foli (dále jen "povinná") zavázala splnit oprávněné stěžovatelce shora uvedenou částku z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi ní a jejími rodiči dne 1. 3. 2010.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 12. 10. 2021, č. j. 15 E 3/2015-731, zastavil k návrhu bývalého manžela povinné výkon rozhodnutí nařízený usnesením tohoto soudu ze dne 17. 7. 2015, č. j. 15 E 3/2015-20, pro částku ve výši 162 Kč (s odůvodněním, že tuto částku oprávněná uhradila) a ve zbytku návrh zamítl. Okresní soud dospěl k závěru, že notářský zápis je vykonatelným exekučním titulem splňujícím veškeré náležitosti předvídané §71b notářského řádu. Současně dovodil, že vymáhaný závazek sice přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, a proto ho považoval za výhradní dluh povinné, s odkazem na §262a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") však zdůraznil, že k vymožení takového dluhu mohly být postiženy i věci ve společném jmění manželů.
3. K odvolání bývalého manžela povinné ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který stěžovaným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že výkon rozhodnutí zastavil v plném rozsahu. Krajský soud uvedl, že notářský zápis sice obsahoval prohlášení povinné o uznání dluhu, podle krajského soudu se však jednalo o záležitost nikoli běžnou a v souladu s ustanovením §714 občanského zákoníku vycházel z toho, že druhý z manželů se mohl dovolat neplatnosti takového jednání, což také (manžel povinné) učinil. Dle krajského soudu notářský zápis nemohl obstát jako exekuční titul, a proto řízení o výkonu rozhodnutí zastavil.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka s těmito závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu nesouhlasí, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Stěžovatelka opětovně zdůrazňuje, že krajský soud nedostatečně odůvodnil závěr, že uznání dluhu ve výši 459 376,80 Kč nebylo v případě manželství povinné běžnou záležitostí, přičemž poukazuje na "nezanedbatelné" rodinné příjmy. Rozhodnutí krajského soudu proto považuje za překvapivé. Má za to,
že posouzení uznání dluhu jako záležitosti nikoliv běžné odporuje rovněž judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatelka současně uvádí, že v nyní posuzovaném případě došlo ke svévolnému a extrémnímu vybočení z pravidel přiznávání nákladů řízení. Krajskému soudu vytýká, že výkon rozhodnutí zastavil z důvodů, které mu byly známy již v roce 2019, kdy rozhodoval o odvoláních proti původnímu rozhodnutí okresního soudu (srov. usnesení krajského soudu, bod 5). Přesto však věc vrátil okresnímu soudu, čímž ovšem celé řízení prodloužil a zvýšil rovněž jeho náklady, které je nyní stěžovatelka povinna uhradit bývalému manželovi povinné.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v níž Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost odpovídající ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud v minulosti též mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Již z výše provedené rekapitulace námitek, jež byly z podstatné části předkládány v průběhu předchozího řízení, tj. ve stěžovatelkou podaném dovolání, se podává, že podstatou její polemiky je jen nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesními postupy, skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými odvolacím i dovolacím soudem. Stěžovatelka nadále setrvává v přesvědčení, že uznání dluhu ve výši 459 376,80 Kč bylo vzhledem k příjmům, jichž s bývalým manželem dosahovala, běžnou záležitostí. Současně se dovolává judikatury Nejvyššího soudu, z níž se podává, že za jednání v nikoliv běžné záležitosti se považuje dispozice s celou nemovitostí náležející do společného jmění manželů, o což ovšem v nyní posuzované věci nešlo, z čehož stěžovatelka dovozuje, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Tyto námitky ovšem posoudil již Nejvyšší soud, přičemž dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu v konfrontaci s judikaturou dovolacího soudu obstojí, v důsledku čehož přistoupil k odmítnutí stěžovatelčina dovolání. Krajský soud totiž důsledně uplatnil výchozí premisu plynoucí z judikatury dovolacího soudu, že určení, kdy je jednáno v běžných záležitostech týkajících se společného jmění nebo jeho součástí, nelze provést exaktně a ani s obecnou platností pro všechna společná jmění manželů, ale vychází z náležitě zjištěných okolností jednotlivého případu, tj. ve vztahu k poměrům konkrétní rodiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 3; usnesení krajského soudu, bod 9). Krajský soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že jednání povinné vztahující se k dluhu ve výši 459 376,80 Kč nebylo možno považovat za jednání v běžné záležitosti. Vycházel přitom ze skutkových zjištění okresního soudu, který konstatoval (srov. rozsudek okresního soudu, bod 52), že "povinná si byla vědoma toho, že její samostatné nakládání s částkami přesahujícími 50-100 USD (odpovídajícími několika tisíc korun českých) se panu Folimu příčí."
11. Jak již vyplývá ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, rovněž okresní soud dospěl k závěru, že závazek spočívající v uznání dluhu ve výši 459 376,80 Kč sice přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, nicméně s odkazem na §262a odst. 1 o. s. ř. zdůraznil, že k vymožení takového dluhu mohly být postiženy i věci ve společném jmění manželů (srov. rozsudek okresního soudu, bod 53). Krajský soud ovšem tento závěr nepovažoval za správný, neboť nedostatečně reflektoval hmotněprávní rozměr nyní posuzované věci (srov. §586 a §714 občanského zákoníku). Z rozhodnutí krajského soudu je tudíž dostatečně patrné, z jakých důvodů tento soud přistoupil ke změně rozsudku okresního soudu.
12. Na takto formulovaných závěrech, týkajících se toliko zjišťování skutkového stavu a interpretace a aplikace podústavního práva, přitom zdejší soud nespatřuje cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se tvrzeně excesivně stanovených nákladů řízení, jež se dle stěžovatelky - lapidárně řečeno - zbytečně navýšily, neboť krajský soud mohl řízení zastavit již v roce 2019. Stěžovatelka totiž přehlíží, že krajský soud reagoval na průběh předchozího řízení a zde uplatněnou argumentaci účastníků řízení. První rozhodnutí okresního soudu proto zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť v něm např. zcela chybělo vypořádání se s argumentací bývalého manžela poukazující na neplatnost smlouvy o úvěru uzavřené mezi povinnou a jejími rodiči (srov. usnesení krajského soudu ze dne 23. 4. 2019, č. j. 26 Co 167/2018-357, bod 6). Krajský soud okresnímu soudu dále vytkl, že se nezabýval námitkami týkajícími se možnosti exekučně postihnout nemovitosti ve společném jmění manželů (srov. tamtéž, bod 11). Zatímco tedy bývalý manžel původně namítal neplatnost smlouvy o úvěru, v dalším průběhu řízení svou argumentací rozporoval již samotný exekuční titul a dovolával se neplatnosti uznání dluhu vyjádřeného v notářském zápisu (srov. usnesení krajského soudu, bod 6).
14. Pro Ústavní soud je vedle toho podstatné, že stěžované rozhodnutí krajského soudu není překvapivé. Stěžovatelka si totiž musela být již v době zahájení exekučního řízení vědoma, že nedal-li bývalý manžel k uznání dluhu souhlas a dospějí-li soudy k závěru, že uznání dluhu (provedené povinnou) není vzhledem k majetkovým poměrům a zvyklostem daného manželství jednáním v běžné záležitosti, bývalý manžel může namítnout neplatnost tohoto právního úkonu (srov. §714 občanského zákoníku). Tento "scénář" byl v nyní posuzované věci naplněn. Krajskému soudu přitom nelze cokoliv vytýkat, neboť postupoval plně v souladu s požadavky plynoucími z judikatury Nejvyššího soudu, jež stanoví, že dospěje-li soud k závěru, že hmotněprávní úkon, který je obsahem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, je neplatný, je nutné exekuci zastavit v celém jejím rozsahu (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1851/2020). Právě to též krajský soud učinil.
15. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu