ECLI:CZ:US:2024:2.US.3205.23.1
sp. zn. II. ÚS 3205/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Rechové, zastoupené Mgr. Lenkou Piknovou, advokátkou, sídlem Veselí 237/37, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. června 2022 č. j. 41 C 58/2022-99, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2023 č. j. 13 Co 233/2022-148 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2023 č. j. 21 Cdo 2155/2023-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy v projednávané věci byla otázka, zda stěžovatelce vzniklo zadržovací právo ke koním a právo na náhradu nákladů vynaložených na péči o koně za dobu specifikovanou v rozhodnutích. Stěžovatelka podala vzájemnou žalobu v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "soud prvního stupně") pod sp. zn. 41 C 105/2021 o žalobě, kterou se žalobkyně po stěžovatelce domáhala vydání koní s odůvodněním, že je odmítla žalobkyni vydat, ačkoliv se žalobkyně stala jejich vlastnicí na základě uzavřené kupní smlouvy. Vzájemnou žalobu soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 2. 2022 č. j. 41 C 105/2021-79, vyloučil k samostatnému řízení pod sp. zn. 41 C 58/2022. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně vzájemnou žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala po žalobkyni zaplacení částky 312 800 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů vynaložených na péči o koně, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, kterou bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 303 200 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a ve výroku I. v části, kterou bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 9 600 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (výrok II.).
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu a rozsudkem téhož soudu ze dne 3. 8. 2023 č. j. 13 Co 105/2023-190 bylo rozhodnuto o skutkově totožných věcech ve vztahu k existenci splatného dluhu odlišně. Podle stěžovatelky z těchto rozhodnutí nelze dovodit, jaké skutečnosti vedly odvolací soud k těmto rozdílným závěrům, čímž došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, k porušení principu právní jistoty, principu předvídatelnosti práva a rovnosti před zákonem. Stěžovatelka dále namítá nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, který má spočívat v tom, že řízení o její vzájemné žalobě bylo vyloučeno k samostatnému řízení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Přezkoumává proto napadená rozhodnutí pouze z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v rozhodnutí nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Provádění a hodnocení důkazů je v kompetenci obecných soudů, jejich závěry nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat, až na výjimky zjevných excesů či omylů. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Jde-li o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. polemiku se způsobem hodnocení důkazů či navazujících právních závěrů, není v kompetenci Ústavního soudu nahrazovat činnost další soudní instance.
8. K námitce stěžovatelky týkající se výkladu otázky existence stěžovatelkou tvrzeného zadržovacího práva ke koním a s tím souvisejícího práva na náhradu nákladů vynaložených na péči o koně, tedy k polemice stěžovatelky se správností závěrů obecných soudů plynoucích z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že úloha sjednocovat výklad podústavního práva náleží primárně Nejvyššímu soudu. Pokud odvolací soud v posuzované věci při výkladu slovního spojení "bez zbytečného odkladu" ve vztahu ke splatnosti stěžovatelkou požadované pohledávky vycházel z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nelze jeho postupu nic vytknout. Stěžovatelkou namítaný nesprávný výklad podústavních předpisů nemůže sám o sobě založit ústavní vadu napadených rozhodnutí.
9. Pokud jde o námitku stěžovatelky stran rozdílného rozhodnutí odvolacího soudu ohledně existence splatného dluhu lze k uvedenému pouze dodat, že ve stěžovatelkou označeném rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 8. 2023 č. j. 13 Co 105/2023-190 byla předmětem řízení žaloba na vydání koní, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou tvrzené zadržovací právo nevzniklo a stěžovatelka tak nemá právo koně žalobkyni nevydat. Ohledně splatnosti nákladů na ustájení koní pak odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako v napadeném rozsudku, tj. že tento dluh nebyl v okamžiku uplatnění zadržovacího práva stěžovatelky splatný, neboť neuplynula lhůta k plnění "bez zbytečného odkladu". Tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud se v rozsudku ze dne 3. 8. 2023 vyslovil k otázce splatnosti nákladů na ustájení koní odlišně od napadeného rozsudku, pomíjí kontext odůvodnění, v němž odvolací soud zdůrazňoval, že otázku náhrady nákladů od doby, kdy si podle kupní smlouvy žalobkyně měla vyzvednout koně, kupní smlouva neřeší, a jejich splatnost tak mohla nastat až na základě výzvy stěžovatelky.
10. Jestliže tedy odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelkou tvrzené zadržovací právo ke koním nevzniklo a stěžovatelka nemá právo na požadovanou náhradu nákladů vynaložených na péči o koně za dobu, kdy žalobkyně byla připravena koně od stěžovatelky převzít, nelze se ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že se jedná o rozdílné rozhodnutí o téže věci, které je důsledkem libovůle. K jednotlivým skutkovým závěrům odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí lze pak pouze dodat, že jsou podrobně a dostatečně zdůvodněna a Ústavní soud neshledal v právních závěrech plynoucích z provedených důkazů žádný extrémní exces, který by odůvodňoval jeho zásah.
11. K námitce stěžovatelky týkající se nesprávnosti postupu soudu prvního stupně při vyloučení vzájemné žaloby k samostatnému řízení se vyjádřil již odvolací soud v napadeném rozhodnutí, když ji neshledal jako důvodnou, neboť výsledek řízení o vzájemné žalobě nebyl bez dalšího vázán na výsledek řízení o žalobě na vydání koní, a toto platilo i naopak. Proto soud prvního stupně mohl věc vzájemné žaloby vyloučit k samostatnému řízení a nemusel vyčkávat na skončení řízení o žalobě na vydání konání.
12. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v něm srozumitelně zdůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky. S odkazem na svou judikaturu objasnil, že právní otázka výkladu slovního spojení "bez zbytečného odkladu" ve smyslu §1958 odst. 2 občanského zákoníku, kterou stěžovatelka vznesla v dovolání, byla posouzena v souladu s jeho rozhodovací praxí, a není zde důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak. Ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a skutkovými závěry soudů, Nejvyšší soud upozornil, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení nelze důvodně zpochybnit. Namítala-li stěžovatelka nesprávný postup při realizaci poučovací povinnosti, jde o námitku, k níž by bylo možné jako k tzv. jiné vadě řízení přihlédnout pouze za situace, kdy je dovolání přípustné. Dovolací soud se podrobně vyjádřil i k dalším dovolacím námitkám stěžovatelky a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání. Jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu