ECLI:CZ:US:2024:2.US.3215.23.1
sp. zn. II. ÚS 3215/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Hanou Klimovou, advokátkou, ídlem Jaselská 197/14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023 č. j. 6 Tdo 791/2023-1543, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2023 č. j. 2 To 92/2022-1440 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2022 č. j. 52 T 3/2022-1330, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení všech v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též jen "rozsudek soudu prvního stupně") byli stěžovatelka a jeden spoluobviněný uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to stěžovatelka jako pachatelka činu a spoluobviněný jako účastník na něm ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že (zjednodušeně řečeno) v úmyslu opatřit jinému neoprávněně majetkový prospěch nejprve stěžovatelka v přesně nezjištěném období vytvořila text závěti datované 11. 1. 2019, na základě které měla část majetku zůstavitele V. W. připadnout jeho synovci (v celkové hodnotě 13 616 700 Kč) a další část majetku jeho sestře (celková hodnota po odečtení dluhů zůstavitele ve výši 64 246 Kč činila 15 271 468,60 Kč); po vytvoření závěti oba obvinění jako svědci závěti svými podpisy v rozporu se skutečností stvrdili, že zůstavitel před nimi výslovně prohlásil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli a že listinu před nimi téhož dne podepsal, ačkoli ve skutečnosti uvedený zůstavitel tuto závěť nikdy nepodepsal a jeho podpis zfalšovala přesně nezjištěná osoba. Svým jednáním měli v úmyslu vzbudit dojem, že jediná dcera zůstavitele není jediným dědicem celého jmění po svém otci, a v případě, že by v rámci probíhajícího dědického řízení nebyla aktivní a pravost závěti nepopřela podanou žalobou u civilního soudu, obvinění by k její škodě neoprávněně získali majetek v hodnotě nejméně 28 888 816,60 Kč.
3. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 10 000 Kč (tj. v celkové výši 2 000 000 Kč), a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu advokacie na dobu pěti let. Poškozená byla podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci. Ten podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výrocích o peněžitých trestech u obou obviněných s tím, že v ostatních výrocích zůstal tento rozsudek nezměněn.
5. Předmětný rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelka i spoluobviněný dovoláním. Stěžovatelka je opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. řádu s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že odvolací soud fakticky zamítl její opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, aniž k tomu byly splněny procesní podmínky a přestože byly současně dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
6. Obsah napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že porušení svých práv spatřuje v postupu soudů, kdy nejprve soud prvního stupně se ani okrajově nevyrovnal s její obhajobou, nedostatečně zjistil skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotil v její neprospěch a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Dále postupem soudu prvního stupně došlo k porušení zásady objektivní pravdy a principu presumpce neviny. Soud prvního stupně postupoval v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním, argumenty předloženými stěžovatelkou se zabýval jednostranně a účelově, a to bez opory v provedeném dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, na základě kterých skutkových zjištění nalézací soud jednání stěžovatelky právně kvalifikoval. V důsledku nesprávné právní kvalifikace byla stěžovatelka odsouzena podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody. Následně do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasáhl rovněž odvolací soud, který nejenže vady v řízení před soudem prvního stupně nezhojil, ale naopak je potvrdil, když bez hlubší právní reflexe mechanicky přejal argumentaci soudu prvního stupně. Další pochybení obecných soudů a porušení svých práv na spravedlivé řízení před soudem spatřuje stěžovatelka v tom, že v řízení před nalézacím soudem nebyla tímto soudem dotázána na to, zda se chce vyjádřit k výslechu tří svědků. Je to jednak porušení §214 tr. řádu, který kogentně stanoví, že obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu, ale je také porušením čl. 38 odst. 2 Listiny. Dodržování tohoto ustanovení trestního řádu není ani formalistním požadavkem, ani fakultativní možností soudu v řízení, ale esenciální podmínkou realizace práva na soudní ochranu.
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
10. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
11. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelka v dovolání uplatnila své námitky primárně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání obviněných bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by napadené rozhodnutí, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
12. K námitce stěžovatelky, kterou uplatnila též v ústavní stížnosti, tedy že v důsledku nerespektování §214 tr. řádu, když po výslechu svědků v hlavním líčení nebyli oba obvinění ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně výslovně dotázáni, zda se chtějí k těmto důkazům vyjádřit, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 38 odst. 2 Listiny, se Nejvyšší soud vyjádřil poměrně podrobným způsobem. Odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež se s touto námitkou, v zásadě správně vypořádal. V daném případě nešlo o situaci, kdy by se obvinění domáhali toho, že se chtějí k nějakému důkazu vyjádřit, a toto jim bylo ze strany soudu odepřeno. Nebylo to tak, že by byl proveden důkaz (výslech svědka) a obvinění neměli žádnou možnost na jeho obsah či způsob provedení reagovat. Nejvyšší soud důkladně prostudoval obsah protokolů o obou hlavních líčeních konaných před soudem prvního stupně a poslechl si i příslušné pasáže zvukových záznamů zachycujících průběh těchto úkonů. Dospěl přitom k závěru, že obhajovací práva obviněných nebyla nijak zkrácena. Na konci výslechu svědkyně D. D. v hlavním líčení dne 22. 6. 2022, když předseda senátu postupně uděloval slovo stranám a umožnil jim klást svědkyni otázky, obvinění této možnosti vůbec nevyužili (jednu otázku položila pouze obhájkyně obviněné). Obviněný M. U. konkrétně uvedl jen: "Ne, děkuji", nic víc. Ani jeden z obviněných neměl snahu o jakoukoli reakci na výpověď svědkyně. Obdobně to platí i v případě výslechů svědkyň H. S. a E. P. v hlavním líčení konaném dne 21. 9. 2022. Těmto svědkyním kladli otázky oba obvinění a zároveň i obhájkyně obviněné, přičemž jako poslední měl tuto možnost vždy obviněný M. U. Ten pokaždé, po své poslední otázce, jen poděkoval a stejně jako jeho spoluobviněná dal najevo, že to je z jeho strany vše. Krátce po ukončení výslechu svědkyně E. P. pak byly procesní strany dotázány, zda mají nějaké návrhy na doplnění dokazování, a ani v té chvíli obvinění neuvedli, že by se chtěli vyjádřit k předchozím výpovědím dvou svědkyň. Tuto možnost navíc reálně měli taktéž v rámci svých závěrečných řečí, které bezprostředně následovaly.
13. Nejvyšší soud uznal, že předseda senátu se v případě výslechů jmenovaných tří svědkyň na samý závěr zapomněl obviněných formálně dotázat podle §214 tr. řádu, zda se chtějí k provedenému důkazu nějak vyjádřit. Učinil však závěr, že nelze bez dalšího dovozovat porušení práva obviněných na spravedlivý proces či soudní ochranu. Oba obvinění byli zkušenými advokáty, tedy osobami práva znalými, a stěžovatelka byla navíc právně zastoupena další advokátkou. Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že pokud by kterýkoli z obviněných projevil přání se k provedenému důkazu vyjádřit, tak by mu to bylo ze strany předsedy senátu umožněno (stejně jako v jiných případech, v celém průběhu řízení před soudem). Nejvyšší soud konstatoval, že není ochoten připustit praxi, kdy obviněný podobného procesního pochybení předsedy senátu účelově využije tak, že v dané chvíli žádné námitky nevznese, o slovo se nepřihlásí a vůli vyjádřit se k provedenému důkazu neprojeví, a vše si "schová" jako potenciální argument do fáze odvolacího či dovolacího řízení.
14. Ústavní soud považuje v této souvislosti za podstatné uvést, že zdaleka ne všechna procesní pochybení soudu prvního či druhého stupně lze označit za natolik podstatnou vadu řízení, jež by zkracovala obviněné, zde tedy stěžovatelku, na jejich obhajovacích právech, a v důsledku toho na právu na spravedlivý proces. Ústavní soud v rámci přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů věnuje samozřejmě pozornost také průběhu řízení a dodržení procesních pravidel před soudy všech stupňů, nicméně jeho referenčním hlediskem, jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, je spravedlivý proces jako celek. V tomto smyslu Ústavní soud neshledal taková pochybení obecných soudů, jež by zakládala porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Závěrem lze konstatovat, že stěžovatelka zopakovala svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
16. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu