ECLI:CZ:US:2024:2.US.3344.23.1
sp. zn. II. ÚS 3344/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Augmentum s.r.o., sídlem Gallašova 581/10, Praha 6, zastoupené JUDr. Martinem Lištvanem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023 č. j. 68 Co 201/2023-218, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Městské části Praha 17, sídlem Žalanského 291/12b, Praha - Řepy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 12. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného výroku Městského soudu v Praze, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před soudy domáhala na žalované (Městská část Praha 17) náhrady škody v podobě ušlého zisku, jehož v době od 5. 3. 2017 do 10. 9. 2017 nedosáhla z toho důvodu, že žalovaná coby pronajímatelka porušila vůči stěžovatelce, coby nájemkyni svou povinnost přenechat a udržovat předmět nájmu v takovém stavu, aby jej žalobkyně mohla užívat k účelu sjednanému v nájemní smlouvě ze dne 27. 2. 2017 (konkrétně se jednalo o bazén coby součást předmětu nájmu, který žalovaná potřebovala ke svému podnikání a v němž se vyskytla závada vzduchotechniky, jež si vyžádala přerušení jeho provozu).
Soud prvního rozsudkem ze dne 17. 5. 2021 č. j. 14 C 2/2019-112 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 434 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a ohledně částky 1 876 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K podanému odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2022 č. j. 68 Co 392/2021-149 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a nákladových výrocích III. a IV. zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Nově rozhodl o žalobě Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 2. 2023 č. j. 14 C 2/2019-184 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 434 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a výrokem II. a III. pak rozhodl o nákladech řízení.
K podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2023 č. j. 68 Co 201/2023-218 napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil (výrok I.) a současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce (ústavní stížností napadený výrok II.).
Stěžovatelka je toho názoru, že Městský soud v Praze napadeným výrokem II. zasáhl do jejího práva na zákonného soudce a spravedlivý proces, neboť v jejím případě nebyly splněny podmínky pro přikázání věci jinému soudci. Stěžovatelka má za to, že pokyn Městského soudu v Praze obsažený ve zrušujícím usnesení ze dne 26. 1. 2022 č. j. 68 Co 392/2021-149 byl obvodním soudem bezezbytku dodržen. Nalézací soud poskytl žalované prostor pro doplnění dokazování a přednesení konkrétních obranných námitek. Z porovnání odůvodnění vydaných městským soudem je podle stěžovatelky patrné, že nalézacímu soudu jsou kladeny k tíži okolnosti a výtky, které v prvním zrušujícím usnesení městského soudu nebyly obsaženy. Z toho důvodu se jimi obvodní soud ani nemohl zabývat. Argumentace žalované vychází až z jejího odvolání, nikoliv z řízení před soudem prvního stupně. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka poukázala na recentní judikaturu Ústavního soudu, podle níž by měl po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu ve věci zásadně rozhodovat původní soudní senát (samosoudce). Postup podle §221 odst. 2 o. s. ř. není na místě za situace, když není důvod neočekávat, že soudu prvního stupně postačí nedostatky v jeho rozhodování vytknout (tedy zejména jde-li o první přezkum odvolacím soudem). Podle stěžovatelky městský soud nedostatečně odůvodnil, v čem konkrétně spatřuje závažné vady řízení a nedodržení závazného právního názoru.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V obecné rovině lze stěžovatelce přitakat v tom smyslu, že rozhodnutí o odnětí věci konkrétnímu soudci a její přidělení někomu jinému je postupem mimořádným, který musí být náležitě odůvodněn (viz stěžovatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu). Jde totiž o prolomení základního práva na zákonného soudce (byť na základě zákonných důvodů), které může vyvolávat úvahy o možné manipulaci s řízením. Nicméně, jak Ústavní soud naznal v nálezu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105), smyslem §221 odst. 2 o. s. ř. je "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží možnost odejmout věc jak soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím §221 odst. 2 o. s. ř. se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu uvedené kompetence vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat.
Z výše vyložených důvodů se Ústavní soud zabýval především tím, jakým způsobem Městský soud v Praze odůvodnil zrušení předchozího rozhodnutí nalézacího soudu, k jakým závěrům tento následně dospěl a v čem spatřoval odvolací soud nedodržení jeho pokynů nalézacím soudem.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že městský soud považoval odvoláním napadené rozhodnutí opět za nepřezkoumatelné, přičemž v odstavci 12 přednesl argumenty, na nichž svůj závěr založil. Předně obvodnímu soudu vytkl, že se podrobněji nezabýval tím, zda s ohledem na obsah smlouvy skutečně došlo k porušení některé povinnosti ze smlouvy. Tento požadavek přitom vyplývá též z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu (srov. odst. 10 a 11), přičemž nalézací soud bere porušení smlouvy jako fakt a nevyrovnává se se skutečností, že již při uzavírání smlouvy si měly být smluvní strany vědomy skutečnosti, že bazén nebyl řádně zkolaudován (účel nájmu měl být limitován kolaudačním souhlasem). Jak se toto povědomí stěžovatelky o vadě předmětu nájmu promítlo do úvah nalézacího soudu, není zřejmé. Z toho důvodu odvolací soud setrval na svém požadavku, aby se soud prvního stupně zabýval výkladem smlouvy, neboť obě smluvní strany z ní dovozují odlišná práva a povinnosti. Další výtky se vztahovaly ke zjištění výše tvrzené škody, kdy nalézací soud vyšel z revizního znaleckého posudku, který byl toliko doplněn znaleckou doložkou. Nijak však podle odvolacího soudu nezohlednil skutečnost, že žalovaná proti výši škody vznesla námitky týkající se samotného nároku na náhradu škody a její výše (bazén měl být stěžovatelkou v rozhodném období používán, přičemž není jasné, jaký vliv mělo toto tvrzení protistrany na výši škody). Odvolací soud již ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí poukázal na skutečnost, že nalézací soud pominul argumenty protistrany, pročež by se s nimi měl v novém rozhodnutí řádně vypořádat. Toto však z nového rozhodnutí nalézacího soudu nevyplývá. Ze shora uvedených důvodů je Ústavní soud názoru, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany nalézacího soudu nebyly respektovány jeho pokyny, ať již k zohlednění námitek žalované či k dalšímu postupu ve věci, nelze mu klást k tíži, že využil dispozice ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud považuje v projednávaném případě za podstatné, že se jedná již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, přičemž i ze stěžovatelkou zmíněné judikatury Ústavního soudu se podává, že ke změně soudce zpravodaje by nemělo docházet především při prvním vrácení věci nalézacímu soudu. Ten by měl v podstatě vždy dostat příležitost ke zhojení svého pochybení, což se také stalo.
Ústavní soud má za to, že rozhodnutí městského soudu, jímž věc odnímá dosavadnímu soudci a přikazuje k rozhodnutí jinému, lze považovat za dostatečně odůvodněné. Z tohoto pohledu v něm nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nadto nelze přehlédnout, že rozhodování ve věci samé není ani zdaleka skončeno a prostředky k ochraně práv stěžovatelky tak nejsou vyčerpány.
Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu