ECLI:CZ:US:2024:2.US.3359.23.1
sp. zn. II. ÚS 3359/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele I. S., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2023, č. j. 4 Azs 157/2023-38, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 3. 2023, č. j. 72 A 4/2023-31, a rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 10. 1. 2023 č. j. CPR-37353-2/ČJ-2022-930310-V242, a Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje ze dne 11. 9. 2022, č. j. KRPM-24769-43/ČJ-2021-140022-SV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v nyní posuzovaném případě brojí proti rozhodnutí o správním vyhoštění a stanovení doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ("správní orgán") v záhlaví uvedeným rozhodnutím uložilo stěžovateli správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, se současným stanovením doby v délce šesti měsíců, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států EU. Správní orgán dále rozhodl, že počátek této doby se stanoví v souladu s §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy uplyne doba k vycestování. Současně uvedl, že podle §120a zákona o pobytu cizinců se lhůta k vycestování nestanovuje.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodovalo Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen "žalovaná"), které rovněž stěžovaným rozhodnutím změnilo výrok rozhodnutí správního orgánu tak, že slova "Podle §120a zák. č. 326/1999 Sb. se lhůta k vycestování nestanovuje" nahradilo slovy "Podle §120a zák. č. 326/1999 Sb. není vycestování cizince I. S., možné a počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se tedy stanoví dle §118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. od okamžiku, kdy uplyne doba k vycestování, která bude stanovena postupem dle §120a odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb." Žalovaná rozhodnutí správního orgánu ve zbytku potvrdila a odvolání stěžovatele zamítla.
4. Stěžovatel napadl rozhodnutí žalované žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl.
6. Stěžovatel s těmito závěry správních soudů a správních orgánů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení základních práv a ústavních principů zaručených v čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
7. Stěžovatel ovšem předkládá obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž rozporuje rozhodnutí o vyhoštění s tím, že - zjednodušeně řečeno - již odcestoval zpět do vlasti. Dále uvádí, že "počátek doby, od nějž je počítána doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, měl být konkrétně stanoven na den 11. 3. 2022, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc a rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vykonatelné." Stěžovatel namítá, že byť již na území České republiky nepobývá, dochází k faktickému prodlužování délky jeho vyhoštění, neboť počátek doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území jiných členských států, bude stanoven až poté, co - slovy zákona - pominou důvody znemožňující vycestování (ozbrojený konflikt na Ukrajině). Odpadnutí těchto důvodů však dle stěžovatele není ani zřejmé ani určité.
8. Ústavní soud nejprve uvádí, že s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu shledal plnou moc, udělenou advokátovi dne 26. 2. 2021, za dostačující i pro řízení o ústavní stížnosti, neboť požadované ustanovení stejného advokáta opatrovníkem stěžovatele pro toto řízení by představovalo zjevný formalismus.
9. Ústavní soud proto přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předně upřesňuje rozsah přezkumu nyní posuzované věci. Stěžovatel sice petitem ústavní stížnosti brojí vedle rozhodnutí správních soudů rovněž proti rozhodnutím policejních (správních) orgánů ze dne 26. 2. 2021, resp. 19. 11. 2021, nicméně tato posledně uvedená rozhodnutí již byla v průběhu předchozího řízení zrušena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 25). Ústavní soud by proto nebyl k projednání této části návrhu příslušný ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1119/15 ze dne 16. 6. 2015, bod 26; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Z obsahu ústavní stížnosti ovšem lze dovodit, že stěžovatel svým návrhem zamýšlel napadnout vedle rozhodnutí správních soudů i "novější" rozhodnutí správních orgánů, jež byla vydána dne 11. 9. 2022, resp. dne 10. 1. 2023. Ústavní soud proto zaměřil svůj přezkum právě na tato rozhodnutí (srov. výše záhlaví tohoto usnesení).
11. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázek souvisejících s řízením o jeho správním vyhoštění. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení již ze strany správních orgánů. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
12. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu, krajského soudu i rozhodnutí správních orgánů, Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě nelze hovořit o svévolném rozhodování ze strany obecných soudů, případně správních orgánů. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, se totiž s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly (a to dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními procesních předpisů i zákona o pobytu cizinců, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá.
13. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu obsáhle rekapitulovat to, co bylo obecnými soudy (a před tím i správními orgány) vysvětleno, odkazuje stěžovatele v podrobnostech na odůvodnění jejich rozhodnutí (k důvodům vyhoštění srov. zejména bod 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu; k irelevanci opuštění území České republiky a nemožnosti vrátit se z území Ukrajiny srov. tamtéž, body 38-40; k nemožnosti stanovení počátku doby, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států EU, od 11. 3. 2022, srov. tamtéž, bod 42 a násl.), k nimž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad. V nyní posuzovaném případě je pro Ústavní soud podstatné, že obecné soudy dostatečně a přesvědčivě vysvětlily, v čem spatřují naplnění podmínek pro správní vyhoštění stěžovatele, resp. vysvětlily, proč začne doba pro stanovení zákazu vstupu na území členských států běžet teprve v budoucnu. Na jejich závěrech nehodlá zdejší soud cokoliv zpochybňovat, neboť zde neshledává cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
14. Nad rámec shora uvedeného lze dodat, že stěžovatel má k dispozici rovněž právní nástroj k odstranění tvrdosti zákona podle §122 odst. 5, odst. 6 zákona o pobytu cizinců, o němž byl poučen již Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 54-55). Pro Ústavní soud je podstatné, že stěžovatel takto může dosáhnout jím požadovaného výsledku, tj. zohlednění okolnosti, že již od první poloviny roku 2022 pobývá na Ukrajině. Prokáže-li tedy stěžovatel, že vycestoval v jím tvrzené době a mimo území členských států strávil mnohonásobně delší dobu, než jakou mu ukládá nynější rozhodnutí o správním vyhoštění, správní orgán může na jeho žádost a za splnění stanovených podmínek vydat nové rozhodnutí, kterým zkrátí dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu