ECLI:CZ:US:2024:2.US.3372.23.1
sp. zn. II. ÚS 3372/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2023 č. j. 39 Co 254/2023-1757, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. května 2023 č. j. 6 P 235/2017-1725, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů vydaných v opatrovnickém řízení. Tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel je otcem dcery, která v době mezi rozhodnutími obvodního a městského soudu nabyla zletilosti. Stěžovatel se návrhem podaným Obvodnímu soudu pro Prahu 9 domáhal úpravy výchovy nezletilé, styku s nezletilou a zbavení rodičovské odpovědnosti matky nezletilé. Stěžovatel v řízení argumentoval zejména tím, že nezletilá je z důvodu lehké mentální retardace snadno manipulována matkou. V důsledku negativního působení ze strany matky nezletilá odmítá jakýkoliv kontakt s otcem. Obvodní soud napadeným rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 6 P 235/2017-1725 návrh stěžovatele zamítl. Provedl ve věci rozsáhlé dokazování listinami a výslechy všech účastníků. Své zamítavé rozhodnutí ohledně úpravy styku nezletilé se stěžovatelem odůvodnil zejména přáním nezletilé, která v rámci výslechu s kolizním opatrovníkem i před soudem jednoznačně uvedla, že si nepřeje se se stěžovatelem stýkat. Obvodní soud shledal, že nezletilá svůj postoj k otci srozumitelně a důvěryhodně odůvodnila nepříjemnými zážitky s ním v minulosti. Obvodní soud připomněl, že názor dítěte je nutné považovat za vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu v případě, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. Při hodnocení názoru nezletilé vycházel jednak z jejího věku blížícímu se zletilosti, jednak ze samotného pohovoru s nezletilou. Na základě pohovoru přitom shledal, že je nezletilá dostatečně rozumově a emocionálně vyspělá na to, aby soud hodnotil její přání a názor coby téměř dospělé osoby. Ústavní soud nepovažuje za podstatné odůvodnění napadeného rozsudku podrobněji opakovat, neboť je stěžovateli známo.
3. Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 19. 10. 2023, č. j. 39 Co 254/2023-1757, zrušil rozsudek obvodního soudu a řízení zastavil. Městský soud shledal, že jelikož nezletilá v mezidobí nabyla zletilosti, je třeba řízení zastavit pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na rodinný život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a také právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel předesílá, že si je vědom toho, že případný vyhovující nález v jeho věci by měl charakter toliko akademického výroku. I přesto se však domáhá vyslovení porušení svých ústavně zaručených práv. Jednak z důvodu, že by se v takovém případě mohl domáhat náhrady škody za nezákonné rozhodnutí, jednak proto, že podle jeho názoru jeho případ zásadně přesahuje jeho vlastní zájmy. Stěžovatel ve své stížnosti v zásadě opakuje argumenty, které předestřel již v řízení před opatrovnickými soudy. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí skutkové okolnosti, které v něm byly projednávány. Stěžovatel rovněž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu.
5. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost se týká rozhodování opatrovnických soudů o výchově nezletilé a styku nezletilé s otcem (stěžovatelem).
8. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Ústavní soud zkoumá, zda v řízení či v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně stanovení styku s nezletilou dcerou. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda konaly řízení a přijaly opatření v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily potřebné důkazy a zda rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodnily [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683);].
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Z napadeného rozsudku obvodního soudu je jednoznačně zřejmé, že soud učinil své rozhodnutí zejména (nikoliv výlučně) na základě přání nezletilé, které bylo v době rozhodování obvodního soudu sedmnáct let. Obvodní soud na základě osobního, tj. přímého pohovoru s nezletilou shledal, že je i přes lehkou mentální retardaci dostatečně rozumově a emocionálně vyspělá na to, aby si mohla učinit vlastní názor ohledně toho, zda (a případně v jakém rozsahu) se chce stýkat se svým otcem, a tento názor samostatně sdělit. Obvodní soud sice přisvědčil stěžovateli v tom ohledu, že je nezletilá do jisté míry negativně ovlivňována svou matkou ve vztahu k otci. I přes toto ovlivnění však setrval na závěru, že je třeba respektovat názor nezletilé na věc, a to zejména s ohledem na její věk blížící se zletilosti. Ústavní soud shledal, že obvodní soud svůj závěr dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil a své rozhodnutí opřel o relevantní důkazy. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší provedené důkazy znovu, podle vlastního přesvědčení hodnotit. To platí o to víc v situaci, kdy je napadené rozhodnutí z velké části založeno na účastnickém výslechu nezletilé. Ústavní soud klade ve své judikatuře velký důraz na zachování participačních práv dětí v řízení, která se jich dotýkají (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1192/22 ze dne 7. 9. 2023, nález sp. zn. III. ÚS 1265/16 ze dne 19. 6. 2018, nález sp. zn. IV. ÚS 827/18 ze dne 10. 4. 2018 nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018 či nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017). V projednávané věci obvodní soud právě tato práva nezletilé náležitě chránil.
11. Ani v napadeném usnesení městského soudu Ústavní soud neshledal žádná ústavněprávně relevantní pochybení. Za situace, kdy nezletilá nabyla zletilosti, nemohl městský soud postupovat jinak než rozsudek obvodního soudu zrušit a řízení zastavit (srov. §104 odst. 1 věta první občanského soudního řádu). Námitka stěžovatele, že městský soud s cílem "šikanovat stěžovatele" rozhodl o jeho odvolání den po nabytí zletilosti jeho dcery, nemá žádné opodstatnění.
12. Ústavní soud s ohledem na uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu