ECLI:CZ:US:2024:2.US.3390.23.1
sp. zn. II. ÚS 3390/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 9. 2023 č. j. 24 PP 33/2016- 205 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2023 č. j. 7 To 346/2023-225, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 12. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl Okresní soud v Litoměřicích tak, že se ponechává v platnosti podmíněné propuštění stěžovatele, k němuž došlo usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 7. 2016 č. j. 24 PP 33/2016-76 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2016 č. j. 6 To 355/2016-99, a to za současného prodloužení zkušební doby o jeden rok. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se zamítá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předchozí zkušební doba mu byla stanovena v trvání šesti let, což považuje za dostatečné a současně má za to, že se v této době osvědčil. V rozhodném období se nedopustil žádného trestného činu s výjimkou dopravních přestupků a jednoho přestupku proti občanskému soužití. Okresní soud podle stěžovatele přistoupil k prodloužení zkušební doby patrně též z důvodu vedení trestního řízení Územního odboru oddělení hospodářské kriminality KŘP Ústeckého kraje, oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPU-124280-88/TČ-2022-040381, a to i přesto, že stěžovatel v této věci nebyl vyslechnut jako podezřelý a šetření je prováděno vůči neznámému pachateli.
Podle náhledu stěžovatele jsou rozhodnutí obecných soudů formalistická a porušují zásadu dvojího trestání. Stěžovatel za své přestupky již jednou potrestán byl, a to formou pokut. Obecné soudy vyslovily názor, že stěžovatel nevedl řádný život a krajský soud tak rozhodl o "doplňkovém trestu" v podobě prodloužení zkušební doby. Správní provinění přitom představuje pouze jeden z aspektů "trestního" provinění a rozhodující je také skutečnost, zda se rozhodnutí správního a trestního orgánu vztahují ke stejnému jednání, což v projednávané věci neplatí. Stěžovatel nepovažuje spáchání šesti přestupků ve zkušební době za natolik zásadní, aby jejich spácháním bylo možné odůvodnit prodloužení zkušební doby. Stran shora uvedeného trestního řízení poukázal stěžovatel na zásadu presumpce neviny. Pojem řádného života nelze podle stěžovatele ztotožňovat s bezúhonností.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17) dostupný stejně jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Ústavní soud připomíná, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a stejně tak nelze dovodit ústavní nárok na to, aby trestní soud svým rozhodnutím vyslovil, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil. Je úkolem trestních soudů posoudit, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro takový výrok (srov. usnesení ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2420/14, ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 231/09 či ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 799/03). V rovině ústavněprávního přezkumu proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého (řádného) procesu podle čl. 36 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak obecné soudy zhodnotily, zda se stěžovatel ve zkušební lhůtě osvědčil či nikoliv. Již ze shora uvedeného plyne, že takové posouzení náleží především obecným soudům, přičemž ve věci nelze dohledat skutečnosti, které by svědčily o překročení meze ústavnosti. Namítá-li stěžovatel, že se v jeho věci jedná o případ dvojího trestání, nelze mu dát za pravdu. Je tomu tak proto, že obecný soud toliko hodnotí, zda byly splněny podmínky předchozího podmínečného propuštění. Nejedná se zde o žádný "doplňkový trest", jak se tvrdí stěžovatel. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné především to, že obecné soudy uvedly přesvědčivé argumenty, pro které život stěžovatele ve zkušební době nepovažovaly za řádný. Současně soudy citlivě zhodnotily, že pochybení stěžovatele nebyla natolik intenzivní, aby jimi bylo možné odůvodnit výkon trestu odnětí svobody. Obecně nelze v průběhu zkušební doby trvat na tom, aby život odsouzeného byl bezvýjimečně bezproblémový a prostý nedostatků, nicméně v případě stěžovatele, jak správně poukázal krajský soud, nedošlo k sebereflexi vlastního jednání, což vedlo v konečném důsledku k projednání šesti přestupků na úseku dopravy. V případě, že je odsouzenému uložen podmíněný trest, lze očekávat, že ve svém dalším jednání bude náležitě obezřetný, neboť si bude vědom hrozby výkonu trestu odnětí svobody. To se však v případě stěžovatele nestalo a není přitom podstatné, zda tento přestupky spáchal ve stejné oblasti, jako jednání, za které byl v minulosti odsouzen. Za této situace nelze obecným soudům vytknout, že mají pochybnost o nápravě stěžovatele. Namítá-li tento, že obecné soudy učinily předmětem svého hodnocení též zahájení trestního řízení proti neznámému pachateli, lze stěžovatele odkázat na odůvodnění okresního soudu, který v souvislosti s uvedeným výslovně konstatoval, že toto podezření nevzal při svém rozhodování v úvahu.
Z výše uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout.
Ústavní soud tak předmětnou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu