ECLI:CZ:US:2024:2.US.3391.23.2
sp. zn. II. ÚS 3391/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky státní příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupené prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 472/2023-1044 ze dne 26. 9. 2023, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 31 To 227/2022-980 ze dne 25. 1. 2023 a proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 33 T 66/2018-907 ze dne 25. 2. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, Okresního státního zastupitelství v České Lípě a L. G., D. G. a obchodní společnosti EUROPE TRADE s.r.o. v likvidaci, sídlem 28. října 186/30, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") jako právnická osoba shledána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku za užití §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o TOPO"). Okresní soud dospěl k závěru, že jejím jednáním podle §8 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 písm. b) zákona o TOPO byla jinému z nedbalosti způsobena smrt. Tohoto jednání se měla dopustit stručně řečeno tím, že nesplnila svou povinnost dbát o náležitou údržbu a péči o strom (topol kanadský), který spadl na nákladní vozidlo, jehož řidič na místě nehody zemřel. Okresní soud stěžovatelce uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 50 000 Kč, celkem 1 000 000 Kč, trest uveřejnění rozsudku v plném znění výroku o vině a trestu ve dvou celostátních denících a povinnost nahradit poškozeným škodu.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil. Zároveň podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelku shledal vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku za užití §7 zákona o TOPO jednáním osoby podle §8 odst. 1 písm. b), písm. d) a odst. 2 písm. a) a písm. b) zákona o TOPO. Stěžovatelce podle §143 odst. 1 trestního zákoníku za použití §68 odst. 1 trestního zákoníku a §18 zákona o TOPO uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 50 000 Kč, celkem 1 000 000 Kč. Podle §23 zákona o TOPO byl stěžovatelce uložen také trest uveřejnění rozsudku v plném znění výroku o vině a trestu ve dvou celostátních denících, s uvedením názvu právnické osoby a jejího sídla, a to ve lhůtě do 2 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto rovněž o nárocích na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy poškozeným.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že v trestním řízení vedeném proti ní zůstala nesprávně zodpovězena otázka zavinění na straně fyzické osoby, jejíž jednání bylo stěžovatelce přičítáno. Má za to, že soudy nesprávně hodnotily otázku přičitatelnosti a zavinění v návaznosti na prokázaný skutkový stav a opakovaně se dopustily překvapivého postupu. Uvádí, že v napadených rozhodnutích absentuje posouzení znaků nedbalosti ke všem skutečnostem, jež jsou znakem skutkové podstaty daného trestného činu. Ze samotné existence posudků (z nichž vyplývala potřeba strom pokácet) podle stěžovatelky nelze dovozovat, že o nich neztotožněná osoba mohla vědět a znát jejich obsah a že by jednání neztotožněné osoby mohlo být přičítáno stěžovatelce.
5. Stěžovatelka má dále za to, že se dovolací soud nedostatečně zabýval jejím dovoláním. Postup dovolacího soudu přitom byl pro stěžovatelku překvapivým, neboť jej vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci neočekávala, a proto vůči němu nemohla uplatnit svou obhajobu, čímž podle stěžovatelky došlo k nepřípustnému zásahu do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Stěžovatelka se dále domnívá, že napadená rozhodnutí rovněž zasáhla do jejího práva na zachování principu presumpce neviny a že konstrukce její trestní odpovědnosti, kterou přijaly soudy v předmětném řízení, nepřípustně rozšiřuje výklad trestních předpisů nad jejich rámec. Dodala, že když Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání stěžovatelky pro jeho údajnou zjevnou nedůvodnost, vyloučil tím možnost stěžovatelky účastnit se veřejného jednání o jejím dovolání a tím i její možnost uplatnit svou obhajobu. Stěžovatelka má za to, že postup soudů v její trestní věci představuje libovůli a vybočení ze zákonem stanovených hranic, a tedy zároveň porušení zásady legality (enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k jejímu projednání v části směřující proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu příslušný. Část ústavní stížnosti směřující proti již zrušenému rozsudku okresního soudu projednat nemohl, protože Ústavní soud není k projednání této části ústavní stížnosti příslušný, když nemůže zrušit rozhodnutí, které již bylo zrušeno [srov. k tomu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy argumentem a contrario].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod stěžovatele. K tomu v projednávané věci nedošlo.
8. Stěžovatelka z části zopakovala námitky, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, zvláště Nejvyšší soud. Napadené usnesení Nejvyššího soudu lze z pohledu ústavněprávního označit za přesvědčivé a vypořádávající stěžovatelčinu argumentaci. Odkazoval na závěry soudů nižších stupňů a části jejich odůvodnění, např. na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, podle nějž je nepředstavitelné, že nebyly realizovány žádné kroky, jež by účinně a bez zbytečného odkladu vedly k eliminaci akutních rizik vyplývajících ze špatného zdravotního stavu stromů podél silnic ve správě stěžovatelky, jež bezprostředně ohrožovaly zdraví účastníků silničního provozu. Dále zdůraznil, že stěžovatelka dlouhodobě disponovala dvěma dendrologickými posudky, z nichž jednoznačně vyplynulo riziko pádu stromů v blízkosti frekventované silnice, požadavek na jejich okamžité odstranění, a tím bezprostřední riziko vzniku škody na majetku či zdraví třetích osob. O existenci dendrologických posudků v hodnotě stovek tisíc korun měl přitom nepochybně povědomí ředitel úseku Správy Liberec (který smlouvy na jejich vyhotovení podepsal) a rovněž minimálně další řídící pracovník stěžovatelky - vedoucí provozního úseku.
9. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že by se obecné soudy řádně nevypořádaly s otázkou zavinění, a že by nechaly nezodpovězenou otázku přičitatelnosti a určení osob, jejichž jednání je stěžovatelce ve smyslu §8 odst. 2 TOPO přičítáno. Pro závěr o spáchání trestného činu obviněnou bylo podle Nejvyššího soudu zásadní, že zde byl okruh osob ve smyslu §8 odst. 1 písm. b), písm. d) zákona o TOPO, které spadaly pod Správu Liberec ŘSD, zejména pak jeho provozní úsek, o němž bylo bezpečně zjištěno, že si obstaral předmětné posudky, měl na starost daný strom odstranit a neučinil tak, přestože to bylo jeho povinností. Nejvyšší soud uzavřel, že jednání těchto osob přitom lze stěžovatelce přičítat ve smyslu §8 odst. 2 písm. a), písm. b) zákona o TOPO (odst. 34 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Shodně se k posouzení přičitatelnosti vyjádřil i krajský soud (srov. 23 a 26 odst. napadeného rozsudku). Oba soudy shodně odkázaly na okruh osob, které spadají pod vymezení §8 odst. 1 písm. b), d), když šlo o osoby ve vedoucím postavení a zaměstnance stěžovatelky. Jak uvádí odborná literatura, "[v]yvození trestní odpovědnosti právnické osoby a její následný postih je tak závislý na zjištění jednání uvedené osoby, které musí být v navazujícím trestním řízení dostatečně prokázáno, aniž by se však vyžadovalo zjištění totožnosti konkrétní fyzické osoby, jež takto jednala (§8 odst. 3)" (DĚDIČ, Jan. §8 [Trestní odpovědnost právnické osoby]. In: ŠÁMAL, Pavel, DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš, PÚRY, František, ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 215.).
10. Podle §8 odst. 3 TOPO založení trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v odstavcích 1 a 2. Ustanovení §8 odst. 2 a odst. 3 tak nebrání tomu, aby byla trestní odpovědnost právnické osoby odvozována od jednání určité skupiny jejích vedoucích pracovníků, zaměstnanců či osob s rozhodujícím vlivem na řízení právnické osoby, bez toho, aby byly označeny konkrétní osoby. Trestní odpovědnost právnických osob totiž slouží i k vyplnění mezery tam, kde nelze dovodit individuální trestní odpovědnost (srov. MUSIL, Jan. Úvod. In: ŠÁMAL, Pavel, DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš, PÚRY, František, ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, ISBN 978-80-7400-592-3.). Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že přičitatelnost jednání se v projednávané věci vztahuje ke konkrétně vymezenému okruhu osob, jejich závěr odpovídá požadavkům §8 TOPO. Účelem úpravy trestní odpovědnosti právnických osob je postihovat subjekty, které mají možnost ovlivnit činnost právnické osoby. Pro jednotlivce, mezi jehož jednání a následkem trestného činu může být složité prokázat vztah příčinné souvislosti, je navíc fakticky často velmi složité změnit nějaký nefungující systém (srov. popsanou nefunkční kontrolní činnost stěžovatelky v odst. 24 a 25 rozsudku krajského soudu). Trestní odpovědnost právnické osoby není závislá na tom, zda "se podaří, či nepodaří individuálně usvědčit/odsoudit sekundární [vedoucí osoby uvedené ve smyslu §8 odst. 1 a) až c) TOPO] nebo terciární subjekt [zaměstnanec] ze spáchání trestného činu" (srov. FENYK, J., SMEJKAL, J. a BÍLÁ, I. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2018, str. 55). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud i krajský soud dostatečně a srozumitelně vysvětlily, že jednání fyzických osob je právnické osobě přičitatelné za splnění podmínek uvedených v §8 TOPO a že podmínky uvedeného ustanovení byly v posuzované věci naplněny.
11. Pokud stěžovatelka namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo garantované čl. 38 odst. 2 Listiny např. tím, že Nejvyšší soud rozhodoval v neveřejném zasedání, přičemž odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009, Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2669/09 šlo o situaci zcela odlišnou od projednávané věci, ve které stížnostní soud provedl důkaz obsahem spisu, důkazy nově zhodnotil a v neveřejném zasedání rozhodl, že odsouzený podmíněně uložený trest vykoná. O takový postup však v projednávané věci nešlo. Jak uvedl v napadeném usnesení Nejvyšší soud, nelze konstatovat, že by se krajský soud odchýlil od skutkového stavu učiněného soudem prvního stupně, aniž by postupoval podle §259 odst. 3 trestního řádu. Dodal, že o překvapivé rozhodnutí nejde, když i okresní soud dospěl k závěru o nedbalostním zavinění stěžovatelky. Stěžovatelka měla možnost uplatnit svou obhajobu před krajským soudem, což také učinila (v rozsudku krajského soudu je v odst. 5 její argumentace shrnuta v rozsahu dva a půl strany). Z rozsudku okresního soudu plyne, že stěžovatelka měla již v řízení před okresním soudem obhájce, měla možnost se vyjádřit v řízení před okresním i krajským soudem. Nejvyšší soud pak neveřejné zasedání provedl v souladu s §265r trestního řádu. Jak Ústavní soud konstantně uvádí, právo obviněného zúčastnit se jednání před soudem nemá absolutní charakter, když se význam osobní účasti obviněného liší podle fáze a typu soudního řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016, bod 51 a násl.). Podle Evropského soudu pro lidská práva má obecně obviněný právo zúčastnit se jednání u soudu prvního stupně (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, bod 62 a násl.), v řízení o opravných prostředcích už osobní účast obviněného nemá tak zásadní význam. Ve vztahu ke stěžovatelce lze navíc poukázat na skutečnost, že je osobou právnickou, a vést jednání v její přítomnosti fakticky nelze.
12. Konečně se Ústavní soud nemohl ztotožnit ani s námitkami o porušení zásady presumpce neviny. Soud může přistoupit k uplatnění zásady presumpce neviny až tehdy, dospěje-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 154/2002 ze dne 11. 11. 2002). Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009). Přiklonily-li se soudy v posuzované věci na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim takový postup vytýkat.
13. Ústavní soud uzavírá, že v části týkající se rozsudku okresního soudu ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ve zbývající části ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu