ECLI:CZ:US:2024:2.US.3403.23.1
sp. zn. II. ÚS 3403/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Akcent Management s.r.o., sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, zastoupené JUDr. Ivanou Žilinčíkovou, advokátkou sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 30 Cdo 2991/2023-463, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 15. 2. 2023 č. j. 15 C 102/2021-318 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka (po částečném zpětvzetí žaloby o částku 131 958,61 Kč) domáhala vůči žalované (České republice - Ministerstvu vnitra) zaplacení částky 4 097 527,31 Kč z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními, v důsledku kterých byla nucena v době od 16. 3. 2020 do 25. 5. 2020 přerušit provoz svého ubytovacího zařízení, a dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Obě tato rozhodnutí, a to ve všech jejich výrocích, napadla stěžovatelka dovoláním, o kterém Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil a ve zbývajícím rozsahu jej odmítl. Nejvyšší soud jednak konstatoval, že v dovolacím řízení nelze přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž nedostatek funkční příslušnosti soudu k projednání dovolání brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat. V části, v níž stěžovatelka směřovala dovolání proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud shledal její dovolání jako objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolání stěžovatelky ve zbývající části, která se týkala výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek prvostupňového soudu potvrzen ve výroku o věci samé, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nevyhovuje požadavkům, jež jsou na něj kladeny §241a odst. 2 o. s. ř.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve podrobně popisuje rozhodné skutečnosti, které předcházely předmětnému soudnímu řízení, a rekapituluje obsah rozhodnutí obecných soudů, stejně jako námitky, které v řízení uplatnila. Polemizuje s rozhodnutím žalované, která shledala její nárok podle §36 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon) jako nedůvodný, jakož i se závěry soudu prvního a druhého stupně, podle nichž stěžovatelku nelze postupem podle §36 krizového zákona odškodnit. Stěžovatelka především nesouhlasí s jejich právním závěrem, že ustanovení §36 odst. 1 krizového zákona se vztahuje na náhradu škody vzniklou osobě, jež byla adresátem krizového opatření individuální povahy, a to při jeho faktickém provádění.
5. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, které jediné napadá ústavní stížností, stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že její dovolání je přípustné, a dovolací soud postupoval nezákonně a nesprávně, když dovolání odmítl. Stěžovatelka namítá, že ve svém dovolání jasně uvedla, že soudy prvního a druhého stupně měly jinak posoudit právní otázku týkající se výkladu §36 krizového zákona a správně měly dovodit odpovědnost žalované za škodu způsobenou stěžovatelce a uznat tak žalovanou povinnou k náhradě škody vyčíslené v jejím žalobním návrhu. Podle stěžovatelky dovolací soud postupoval při posuzování jejího dovolání příliš formalisticky a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023 č. j. 30 Cdo 63/2023-71, jakož i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/23, a odepřel jí tak přístup k soudu.
6. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení pouze usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání. Ústavní soud předně připomíná, že přípustností dovolání se podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm mimo jiné zdůraznil, že není úkolem Nejvyššího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve spojení s §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup Nejvyššího soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
7. Podstata námitek stěžovatelky spočívá v tvrzení, že dovolací soud postupoval formalisticky, když odmítl její dovolání jako vadné, přestože v něm srozumitelně vymezila dovolací důvod v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř. i předpoklady přípustnosti. Ve své argumentaci však opomíjí, že toto vymezení předpokladů přípustnosti v jejím dovolání obsaženo nebylo. Jak vyplývá z dovolání, stěžovatelka v něm detailně popisuje dosavadní průběh řízení včetně důkazních návrhů a podrobně polemizuje se závěry žalované a soudy obou stupňů. Takováto polemika s hodnocením důkazů, které provedly obecné soudy, však nezakládá způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Totéž platí o tvrzení stěžovatelky, že by dovolací soud měl s ohledem na její právní argumentaci věc posoudit jinak, než jak ji posoudil soud odvolací. Jak Nejvyšší soud objasnil, je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud. Nejvyšší soud poukázal i na to, že obsahovým náležitostem vyplývajícím z §241a odst. 2 o. s. ř., by však stěžovatelčino dovolání nevyhovělo ani za situace, spojovala-li by naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání se situací, při níž by se měl dovolací soud nyní odchýlit nikoliv od závěru vysloveného odvolacím soudem, nýbrž od svého vlastního dříve přijatého řešení vztahujícího se k některé právní otázce. Součástí podaného dovolání totiž nebyl ani žádný konkrétní údaj, s jehož pomocí by stěžovatelka dříve přijaté řešení dotčené otázky Nejvyšším soudem, které by již považovala za neudržitelné, jakkoliv specifikovala.
8. Odmítl-li proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř., aniž se jím věcně zabýval, neshledává Ústavní soud v takovém postupu s ohledem na obsah dovolání namítaný přepjatý formalismus ani jiné závažné pochybení, jež by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah. V tomto smyslu se nelze ztotožnit ani s odkazem stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 451/23, v němž Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost pochybil, když z dovolání bylo zřejmé, s jakým právním posouzením odvolacího soudu stěžovatelka nesouhlasí, a že je přesvědčena, že postup odvolacího soudu byl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, když tyto skutečnosti - oproti nyní posuzované věci - byly v dovolání dostatečně konkrétně vymezeny. Pokud jde o namítaný rozpor rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 63/2023-71, tuto námitku pak stěžovatelka v dovolání neuplatnila, a Nejvyšší soud se tak k ní nemohl ani vyjádřit.
9. Pokud jde o posouzení otázky náhrady škody postupem podle §36 krizového zákona, v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Oba soudy svůj závěr o tom, že stěžovatelku uvedeným postupem nelze odškodnit, pečlivě odůvodnily, přičemž odvolací soud při formulování závěru, že §36 odst. 1 krizového zákona se vztahuje na náhradu škody vzniklou osobě, jež byla adresátem krizového opatření individuální povahy, a to při jeho faktickém provádění, vycházel ze své judikatury i judikatury Nejvyššího soudu. V podrobnostech stačí odkázat na body 10. až 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka se ostatně přezkumu tohoto rozhodnutí nedomáhá a jeho zrušení nenavrhuje.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu