ECLI:CZ:US:2024:2.US.3415.23.1
sp. zn. II. ÚS 3415/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Praga Mineral spol. s r.o., sídlem Příkop 843/4, Brno, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti postupu Krajského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 58/2023, spočívajícím v tom, že vyrozuměním ze dne 12. 12. 2023 soud sdělil stěžovatelce stanovisko, že je v dané věci věcně příslušným rozhodnout o podané obžalobě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že v záhlaví uvedeným postupem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") porušil stěžovatelčina ústavní práva vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.
3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.
4. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány.
5. Stěžovatelka fakticky brojí proti tomu, že se krajský soud považuje v dané věci za soud věcně příslušný. Je však zřejmé, že vyjádřením takového názoru, nadto nikoliv v meritorním rozhodnutí, se dané trestní řízení nekončí. Proto není důvod, aby Ústavní soud do běžícího trestního řízení zasahoval, neboť je úkolem všech orgánů činných v trestním řízení poskytnout stěžovatelčiným ústavním právům ochranu. Ústavní soud bude příslušný zasáhnout teprve v situaci, kdy budou všechny možnosti ochrany stěžovatelčiných práv v rámci trestního řízení definitivně uzavřeny. Přezkum věcné (ne)příslušnosti soudu je přitom nejen výslovně uvedeným důvodem pro možný zásah soudu odvolacího [srov. §257 odst. 1 písm. a) trestního řádu], nýbrž i dovolacího [srov. §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Jakýkoliv zásah Ústavního soudu by tak byl zjevně předčasný.
6. Toliko pro úplnost lze dodat, že v dané věci nedošlo k situaci srovnatelné s případy, v nichž Ústavní soud dovodil možnost výjimečného zásahu pro porušení práva na zákonného soudce před vyčerpáním všech opravných prostředků. Tyto výjimky jsou totiž striktně dány toliko tehdy, kdy nadřízený orgán mocensky zasáhne do běžícího řízení (a tedy i nezávislého soudního rozhodování) tak, že věc odejme konkrétnímu soudci nebo soudu (srov. obdobně stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, nebo nález ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ačkoliv tedy stěžovatelka nemůže podat opravný prostředek bezprostředně proti stanovisku, které ústavní stížností napadá, trestní řízení v její věci dosud pravomocně skončeno nebylo, resp. opak nedoložila. Nynější rozhodnutí Ústavního soudu přitom stěžovatelku nijak neomezuje v podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé. Bude-li mít za to, že pravomocné meritorní rozhodnutí bylo vydáno nepříslušným soudem, nebude jí nic bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí po vyčerpání opravných prostředků podala novou ústavní stížnost.
8. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2024
Jan Svatoň, v. r.
soudce zpravodaj