ECLI:CZ:US:2024:2.US.3418.23.1
sp. zn. II. ÚS 3418/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele: D. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, právně zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2023, č. j. 7 To 279/2023-35, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. července 2023, sp. zn. 89 Nt 641/2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily principy vyplývající z čl. 39 Listiny a čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel se návrhem podaným Městskému soudu v Brně domáhal obnovy trestního řízení, ve kterém jej městský soud uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku. Svůj návrh na povolení obnovy stěžovatel odůvodnil svým "prohlášením o průběhu skutkového děje", v němž spatřoval nový důkaz (a tedy zákonný důvod pro povolení obnovy řízení). Městský soud jeho návrh nyní napadeným usnesením ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 89 Nt 641/2023, zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nové prohlášení stěžovatele (odsouzeného) nelze považovat za nový důkaz ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. Podle názoru městského soudu stěžovatel pouze změnil své stanovisko a postoj k obhajobě poté, co dospěl k názoru, že by toto stanovisko mohlo vést k pro něj příznivějšímu rozhodnutí v jeho trestní věci. Městský soud rovněž uvedl, že skutečnosti uváděné stěžovatelem nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel přitom žádné nové důkazy ve svém návrhu na povolení obnovy řízení nepředložil. Shrnul proto, že není dán odůvodněný předpoklad, že by v rámci obnoveného řízení mohlo dojít k jinému (příznivějšímu) rozhodnutí o vině stěžovatele. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost.
3. Krajský soud v Brně nyní napadeným usnesením ze dne 5. 10. 2023, č. j. 7 To 279/2023-35, stížnost zamítl. Neztotožnil se se závěrem městského soudu, že změna výpovědi stěžovatele nemůže být novým důkazem ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. Nadto dodal, že skutečnosti uváděné stěžovatelem mají oporu ve spisovém materiálu. Podle názoru krajského soudu však i přesto nelze změněnou výpověď stěžovatele považovat za takový (nový) důkaz, který by sám o sobě, či ve spojení s již dříve známými důkazy mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu, případně mít vliv na změnu právní kvalifikace. Krajský soud se dále podrobně věnoval rozdílu mezi trestnými činy krádeže (za kterou byl stěžovatel odsouzen) a podvodu (který stěžovatel ve svém jednání sám spatřoval). I s ohledem na nové skutečnosti předestřené stěžovatelem krajský soud shledal, že jednání, za které byl odsouzen, je na místě právně kvalifikovat jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva. Porušení svých práv městským soudem spatřuje v právním závěru městského soudu, podle kterého nelze novou výpověď (tj. změněnou) odsouzeného považovat za nový důkaz ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. Tuto námitku dokládá odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu. Vůči napadenému usnesení krajského soudu stěžovatel rozporuje právní kvalifikaci svého jednání jako přečinu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku. Uvádí argumenty podporující závěr, že jeho jednání je třeba kvalifikovat jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku. Svou argumentaci taktéž podporuje odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.
5. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Podstatou argumentace stěžovatele je tvrzení, že obecné soudy měly vyhovět jeho návrhu na povolení obnovy (trestního) řízení, jelikož předložil nový důkaz, který je způsobilý přivodit jiné, příznivější rozhodnutí o jeho vině a trestu.
8. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
9. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnovu řízení povolí soud, pokud předchozí řízení skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu účelem řízení o povolení obnovy není přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí. Stejně tak není účelem tohoto řízení posuzovat vinu odsouzeného (srov. bod 41 nálezu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08, obdobně také usnesení ze dne 8. 8. 2013). Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení (obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10). Tím toto řízení z důvodu, aby bylo dosaženo co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou, prolamuje "v souladu s aprobací provedenou ústavním pořádkem právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek (čl. 40 odst. 5 Listiny, čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě)" (srov. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 či usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10, obdobně také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004 č. 50178/99, §56, nebo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Stanca proti Rumunsku ze dne 27. 4. 2004 č. 59028/00).
11. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil také k tomu, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním (srov. např. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11, bod 13, nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 nebo nález ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 95/99). Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé (srov. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10).
12. Všechny výše uvedené zásady obecné soudy ve věci stěžovatele dodržely. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí v zásadě dvě námitky. První směřuje proti usnesení městského soudu, který shledal, že změněná výpověď odsouzeného nemůže být novým důkazem pro účely povolení obnovy řízení. Této námitce stěžovatele však již přisvědčil krajský soud, který konstatoval, že změněná výpověď skutečně je novým důkazem ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, jak tvrdí stěžovatel. Tuto "vadu" napadeného usnesení městského soudu tak zhojil již krajský soud, když rozhodoval o stížnosti. Druhá námitka stěžovatele směřuje proti usnesení krajského soudu a vytýká mu, že posoudil jednání stěžovatele jako přečin krádeže i přes nový, stěžovatelem tvrzený skutkový děj. Právní posouzení, které krajský soud v napadeném usnesení vysvětlil, je však srozumitelné, logické a opírá se o relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Z ústavněprávního hlediska mu proto nelze nic vytknout. Posouzení, zda určitý skutek naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu krádeže, či přečinu podvodu, je úkolem trestního soudu, nikoliv úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud by mohl do právního posouzení zasáhnout jen tehdy, pokud by vybočovalo z mezí vytyčených ústavním pořádkem a judikaturou Ústavního soudu. Žádné takové pochybení však Ústavní soud neshledal. Naopak, krajský soud řádně a přesvědčivě vysvětlil, jaké důvody ho k právnímu závěru vedly.
13. Ústavní soud proto shrnuje, že v postupu, ani v rozhodnutích městského a krajského soudu neshledal žádná kvalifikovaná pochybení, která by odůvodnila meritorní přezkoumání ústavní stížnosti, případně jeho kasační zásah. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu