ECLI:CZ:US:2024:2.US.3449.23.1
sp. zn. II. ÚS 3449/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Mášla, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem, sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2022 č. j. 19 Co 1240/2022-221 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2023 č. j. 25 Cdo 2784/2023-300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") změnil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 2022 č. j. 7 C3/2022-181 (dále jen "soud prvního stupně") v části výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo zaslat stěžovateli omluvu v tam specifikovaném znění, a žalobu zamítl (výrok I.). Ve druhé části výroku I., jíž byl zamítnut požadavek stěžovatele na dovětek omluvy ve znění specifikovaném v rozsudku, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dále potvrdil zamítnutí požadavku na zaplacení částky 20.000 Kč (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 65 162,36 Kč (výrok III.).
3. Odvolací soud navázal na zjištění soudu prvního stupně, že (stručně řečeno) v domě, kde bydleli oba účastníci řízení, docházelo k dlouhodobým konfliktům, jejichž spouštěčem byl stěžovatel, který neadekvátně reagoval na běžné podněty v bytovém domě, přičemž vztahy se sousedy byly vyostřené a konflikty byly řešeny ve správních řízeních. Předmětem řízení před soudy v posuzované věci byl konflikt ze dne 8. 7. 2019 na chodbě domu, během kterého žalovaný použil vulgární výrazy a plivl stěžovateli do obličeje. Za toto jednání byl žalovaný uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití a byla mu uložena pokuta. Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že žalovaným použité vulgární výrazy vybočují z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti a nepochybně by se dotkly cti a důstojnosti každé osoby. K užití těchto výrazů žalovaného neopravňovala ani vypjatá situace v domě, žalovaný tedy zasáhl do osobnostních práv stěžovatele ve smyslu §81 občanského zákoníku. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že omluva žalovaného ze dne 13. 12. 2021 je dostačující nápravou tohoto zásahu, neboť jsou v ní konkrétně popsány výrazy, za které se žalovaný následně omlouvá; není pochyb o tom, za které výrazy se omlouvá, když uvádí, že výše popsané jednání považuje za nepatřičné a nevhodné a za toto jednání spočívající v užití hrubých výrazů (v omluvě konkrétně popsaných) a za plivnutí do oblasti obličeje se stěžovateli omlouvá. Ve vztahu k požadovanému dovětku pak odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že za plivnutí do obličeje se žalovaný stěžovateli omluvil, že výroky uvedené v dovětku omluvy nebyly žalovaným proneseny a že se jedná o subjektivní hodnocení situace provedené stěžovatelem. Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci je přiměřenou a účinnou formou ochrany osobnostních práv písemná omluva a újma nedosáhla takové intenzity, aby ji bylo třeba reparovat v penězích, a není tak důvodný ani nárok stěžovatele na peněžitou satisfakci.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Popisuje své složité zdravotní problémy, jakož i sociální a majetkové poměry a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je nepřiměřeně tvrdé a posouzení důvodů pro aplikaci §150 o. s. ř. je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele odvolací soud rozhodnutím o nákladech řízení zvolil likvidační postup vůči stěžovateli ve snaze odstrašit jej od podání dalších žalob v obdobných případech, přičemž celá situace dospěla až do exekučního řízení, které nese negativní dopady na jeho již tak neutěšený celkový zdravotní stav. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že omluvu žalovaného ze dne 13. 12. 2021 lze považovat za skutečnou a náležitou omluvu, kdy i vzhledem k tvrzením žalovaného v řízení před soudy nebylo možno dospět k závěru, že se chce omluvit, ale spíše ubránit za jakoukoli cenu včetně neustálých pomluv stěžovatele.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. K námitce stěžovatele týkající se rozhodnutí o nákladech řízení Ústavní soud především připomíná, že k této problematice se obecně staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení příslušných napadených nákladových výroků přistupuje pouze výjimečně. Přestože i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Rovněž je potřeba předeslat, že zde napadená rozhodnutí jsou založena na posouzení individuálních okolností případu a na učinění konkrétních skutkových zjištění na základě označených důkazů, které nemůže Ústavní soud hodnotit a zjištění soudů nahrazovat.
9. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití §150 o. s. ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení. Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným.
10. Odvolací soud v bodu 10. napadeného rozsudku objasnil, že neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, v důsledku kterých by se jevilo spravedlivé, aby v řízení úspěšný žalovaný neobdržel náhradu nákladů řízení. Zdůraznil, že nelze pominout, že žalovaný, který se dopustil verbálního útoku vůči stěžovateli, se stěžovateli za pronesené vulgární výrazy omluvil, stejně tak i za plivnutí do obličeje a stěžovateli zaslal částku 5 000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli. Za situace, kdy stěžovatel považoval omluvu a částku 5 000 Kč za nedostačující, obrátil se na soud a v řízení nebyl úspěšný, jeví se jako nespravedlivé, aby žalovaný neměl právo na náhradu nákladů, které vynaložil v řízení pro svou obranu. Odvolací soud vzal v potaz i majetkovou a zdravotní situaci stěžovatele, přičemž s ohledem na okolnosti posuzované věci konstatoval, že nejsou samy o sobě důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který by žalovaný neměl obdržet náhradu nákladů. V uvedených závěrech neshledává Ústavní soud žádné kvalifikované vady ve smyslu jeho ustálené judikatury, jež by odůvodňovaly jeho zásah.
11. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se posouzení zásahu do jeho osobnostních práv, odvolací soud se zabýval všemi okolnostmi konkrétního případu a vzal v potaz relevantní faktory, vyplývající z judikatury Ústavního soudu a celkový kontext věci. Srozumitelně odůvodnil svůj závěr, že omluva žalovaného ze dne 13. 12. 2021 zaslaná stěžovateli je dostačující, neboť v omluvě jsou konkrétně popsány výrazy a jednání, za něž se žalovaný následně omlouvá a není pochyb, za co vše se konkrétně omlouvá.
12. K posouzení obsahu a formy omluvy žalovaného dovolací soud doplnil, že odvolací soud vzal v potaz v souladu se stěžovatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3322/2008 konkrétní okolnosti případu i obsah a formu příslušné omluvy, neslevil přitom z požadavku na její konkrétnost, jak naznačuje stěžovatel a zohlednil, že vulgarismy použité žalovaným vůči stěžovateli byly zahrnuty do textu omluvy. S odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu poukázal na to, že stěžovatel ani neuváděl, že by se text omluvy míjel s podstatou závadného jednání a neodpovídal zjištěným skutečnostem. Pokud jde o upřímnost omluvy, dovolací soud konstatoval, že jde o požadavek nad rámec zákona i ustálené rozhodovací praxe, a především o požadavek stojící mimo reálné možnosti soudů, které mohou uložit povinnost k určitému plnění, nikoliv k vnitřnímu prožívání člověka. Dovolací soud se řádně vyjádřil i k dalším dovolacím námitkám stěžovatele a odůvodnění napadeného usnesení obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Ústavní soud proto neshledal v postupu Nejvyššího soudu, kterým odmítl dovolání, žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zasáhnout do práv stěžovatele, ostatně stěžovatel k jeho rozhodnutí ani žádné ústavněprávní argumenty neuvádí.
13. Rozebírá-li stěžovatel jednotlivá rozhodnutí, která podle něj odvolací soud nezohlednil, pomíjí přitom stěžejní východisko (nastíněné výše a zdůrazněné i v napadeném usnesení Nejvyššího soudu), že z žádného rozhodnutí nevyplývá, že by určitému typu zásahu do osobnostních práv automaticky odpovídala určitá forma satisfakce, ale vždy je třeba zkoumat konkrétní okolnosti každé jednotlivé věci, jak se stalo i v případě stěžovatele. Skutečnost, že má stěžovatel na věc odlišný názor, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu