ECLI:CZ:US:2024:2.US.3451.23.1
sp. zn. II. ÚS 3451/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Setničkové, zastoupené JUDr. Tomášem Podhorským, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 102, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, č. j. 22 Cdo 2966/2023-1679, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, č. j. 28 Co 237/2022-1518, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 8. 2022, č. j. 8 C 249/2016-1402, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Mgr. Vladimíra Menšíka a Jaroslava Setničky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Benešově ("okresní soud") a Krajský soud v Praze ("krajský soud") v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o žalobě, jíž se Mgr. V. Menšík jako žalobce domáhal proti žalovaným (stěžovatelka a J. Setnička) zrušení podílového spoluvlastnictví k blíže specifikovaným nemovitým věcem. Okresní soud této žalobě vyhověl, podílové spoluvlastnictví zrušil, některé nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a některé nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví obou žalovaných. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil s tím, že ho změnil pouze ve vztahu k některým nemovitostem, u nichž upřesnil jejich vymezení. Následné dovolání stěžovatelky odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud pro jeho vady, neboť stěžovatelka nevymezila žádnou právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a ani rozhodnutí, od kterých se měl odvolací soud odchýlit.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, sepsané teprve poté, co jí byl Českou advokátní komorou určen právní zástupce, namítá porušení svých práv rozhodnutími soudů a považuje je za nesprávná. Tuto protiprávnost však blíže nekonkretizuje, podrobně se zabývá jen skutkovými okolnostmi věci (v ústavní stížnosti je výslovně uvedeno, že její obsah je stanoviskem samotné stěžovatelky, na jehož podobě trvala na poradě s advokátem) a tvrdí, že obecné soudy rozhodly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. V důsledku těchto pochybení soudy porušily čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutím krajského a okresního soudu) podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce.
5. Ústavní soud dále připomíná, že jeho rozhodování probíhá podle principu kasace, kdy je nutno ústavní stížností napadnout též rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. To stěžovatelka učinila, když napadla v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu.
6. Pro to, aby byla ústavní stížnost důvodná, však nepostačuje toto usnesení pouze čistě formálně napadnout petitem návrhu. Stěžovatelku, povinně zastoupenou právním profesionálem (advokátem), totiž stíhá břemeno tvrzení, kdy je především na ní samotné, aby v součinnosti s advokátem předložila Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotné stěžovatelky.
7. Jak je přitom ale zmíněno již výše, stěžovatelka ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu neuvádí vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv a rekapitulace předchozího řízení, a to v podstatě pouze co do jednotlivých skutkových okolností a nikoliv jejich právního posouzení. Přitom lze očekávat, že za situace, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako vadné a nezabýval se jím meritorně, bylo namístě tento závěr ústavněprávně zpochybnit a vyložit, z jakých důvodů Nejvyšší soud ústavněprávně pochybil. Ratio decidendi napadeného usnesení Nejvyššího soudu je totiž čistě procesní a je založeno na okolnosti, že dovolání stěžovatelky bylo natolik vadné, že se Nejvyšší soud nemohl zabývat podstatou věci. Tento závěr Nejvyššího soudu však stěžovatelka vůbec nezpochybnila.
8. Za dané situace proto Ústavní soud nemá, co by na napadeném usnesení Nejvyššího soudu věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými účastníky, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatelka vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud co hodnotit. Proto je ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
9. Protože stěžovatelka závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro vady, pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, obsahově nijak nezpochybnila a úkolem Ústavního soudu není domýšlet relevantní argumentaci namísto ní samotné, je toto napadené usnesení z ústavněprávního hlediska akceptovatelné.
10. Logickým důsledkem tohoto závěru je však také okolnost, že Ústavní soud nemůže s přihlédnutím k právní větě stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ("Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu."), přezkoumávat ani ústavnost napadených rozhodnutí krajského a okresního soudu, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužila procesních prostředků, které zákon k ochraně jeho práv připouští. Stručně řečeno, nepodala věcně projednatelné dovolání, které by netrpělo vytýkanými vadami. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je tudíž nepřípustná, protože stěžovatelka Nejvyššímu soudu neumožnila, aby se jejím dovoláním věcně zabýval. Tím nerespektovala princip subsidiarity ústavní stížnosti, a to v jeho materiálním významu (tzn. dovolání sice formálně podala, avšak ve věcně neprojednatelné podobě).
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu