ECLI:CZ:US:2024:2.US.3459.23.1
sp. zn. II. ÚS 3459/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., t. č. Věznice Vinařice, právně zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. srpna 2023 č. j. 1 T 155/2018-409 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2023 č. j. 5 To 208/2023-418, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 12. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl usnesením ze dne 22. 8. 2023 č. j. 1 T 155/2018-409 ve smyslu §83 odst. 1 trestního zákona tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 2. 2019 č. j. 1 T 155/2018-256, který měl nabýt právní moci dne 9. 3. 2019, a který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl roku. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou v odůvodnění uvedeného usnesení konstatoval zjištění, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2023 č. j. 1 T 4/2022-1056, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2023 č. j. 1 To 52/2023-1137, uznán vinným zvlášť závažným zločinem podle §283 odst. 1, odst. 2, písm. b), trestního zákoníku, kterého se dopustil v období od července 2020 do 28. 7. 2021. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou, který nyní vykonává ve Věznici Vinařice. Současně byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výměře 560 000 Kč a trest propadnutí věcí výslovně uvedených ve výroku rozsudku. Na základě tohoto zjištění dospěl Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou k závěru, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život a rozhodl, že stěžovatel původně podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, ve které zpochybňoval otázku právní moci rozhodnutí, jež má vykonat a tedy otázku, zda bylo rozhodnuto v roční lhůtě podle §83 odst. 3 trestního zákoníku. Krajský soud v Brně napadeným usnesením stížnost zamítl s tím, že pokud stěžovatel zpochybňuje právní moc původního rozhodnutí a tedy i dobu, ve které mělo být rozhodnuto o osvědčení, přísluší otázka právní moci u rozhodnutých věcí Nejvyššímu soudu v případě stížnosti pro porušení zákona a krajský soud je právní mocí vázán. Dále soud konstatoval, že pokud by úvahy obhajoby byly správné, lhůta pro rozhodnutí o případném osvědčení by končila 25. 8. 2023, když soud rozhodoval o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody dne 22. 8. 2023.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně vycházel z chybně vyznačené právní moci rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 2. 2019 č. j. 1 T 155/2018-256, kterým byl podmíněný trest odnětí svobody stěžovateli uložen. Vycházel z nesprávného předpokladu, že rozsudek, kterým byl podmíněný trest odnětí svobody stěžovateli uložen, nabyl právní moci dne 9. 3. 2019, doba podmíněného odsouzení skončila dnem 9. 9. 2022 a lhůta uvedená v §83 odst. 3 trestního zákoníku uplyne dne 9. 9. 2023. Z obsahu spisu, zejména ze záznamu o průběhu hlavního líčení ze dne 19. 2. 2019, podle stěžovatele vyplývá, že tento záznam byl vyhotoven dne 22. 2. 2019, neboť obžalovaný (stěžovatel) a státní zástupce se dne 21. 2. 2019 a 22. 2. 2019 vzdali práva na odvolání a nežádali doslovný přepis protokolu z hlavního líčení. Z podání stěžovatele ze dne 21. 2. 2019 obsahujícího vzdání se práva odvolání vyplývá, že tak stěžovatel učinil i za jiné oprávněné osoby. Podle tohoto záznamu tedy předmětný rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou nabyl právní moci dne 22. 2. 2019, nikoliv až dne 9. 3. 2019, a tedy dnem 22. 2. 2019 stěžovatel začal podmíněný trest odnětí svobody vykonávat.
5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a spolu s ním i příslušný trestní spis. Soud sdělil, že právní moc na rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 2. 2019 č. j. 1 T 155/2018-256 měla být administrativně vyznačena dnem 22. 2. 2019, a to podle písemného sdělení státního zástupce na č. l. 249. Zkušební doba podmíněného odsouzení fakticky plynula od uvedeného data do dne 22. 8. 2022. Pokud v této věci soud dne 22. 8. 2023 rozhodoval, že stěžovatel původně podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná, pak rozhodoval stále ještě ve lhůtě uvedené v §83 odst. 3 trestního zákoníku. Vyjádření účastníka zaslal Ústavní soud k replice, v níž stěžovatel posléze uvedl, že trvá na argumentaci uvedené v ústavní stížnosti.
II.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli.
8. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí jiný možný, ústavně konformní výklad, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli a rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je kontrola dodržování ústavního pořádku. Rozhodovací činnost Ústavního soudu ani neslouží ke sjednocování judikatury obecných soudů - tyto závěry Ústavní soud konstatuje opakovaně.
9. Základní a v podstatě jedinou námitkou stěžovatele je podle jeho názoru překročení zákonné lhůty pro rozhodnutí soudu o tom, že stěžovatel vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 2. 2019 č. j. 1 T 155/2018-256. V dané věci soud postupoval podle §83 odst. 1 trestního zákoníku, podle jehož relevantní části platí, že "jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu (...)." Lhůtu pro rozhodnutí soudu upravuje odstavec 3 citovaného ustanovení, podle kterého "Neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil."
10. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že právní moc uvedená na příslušném rozsudku (dne 9. 3. 2019) neodpovídá skutečnosti, a je proto vyznačena nesprávně. Nakonec i účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tuto skutečnost uznal a uvedl podle něho správné datum nabytí právní moci rozsudku, kterým je den 22. 2. 2019. Toho dne se vzdal práva na odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou, a to den poté, co stejný úkon učinil i stěžovatel, a to i jménem dalších oprávněných osob.
11. V projednávaném případě lze tedy konstatovat, že odsuzující rozsudek nabyl právní moci dnem 22. 2. 2019 a lhůta podmíněného odsouzení uplynula dnem 22. 8. 2022. Pokud Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodoval o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody ve veřejném zasedání dne 22. 8. 2023, pak lze konstatovat, že zákonná lhůta podle §83 odst. 3 trestního zákoníku překročena nebyla. Stěžovatelova úvaha o tom, že je nutno na danou věc aplikovat judikát Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1501/2014-24 ze dne 28. 1. 2015, a zřejmě, podle jeho přímo nevysloveného názoru, od plynoucí lhůty odečíst den nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku, není relevantní, neboť na plynutí lhůty určené podle měsíců a let se uplatní §60 odst. 2 trestního řádu, podle kterého "lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce."
12. Ústavními stížnostmi, v nichž stěžovatelé namítali nesprávný výklad či aplikaci §83 odst. 3 trestního zákoníku, resp. dříve §60 odst. 2 trestního zákona, se Ústavní soud zabýval v minulosti mnohokrát. Platí přitom, že v těchto věcech zachovává maximální zdrženlivost. Již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2976/07 ze dne 24. 4. 2008 Ústavní soud uvedl, že smysl zákonné fikce je nutno spatřovat především v ochraně odsouzeného, jenž se ve zkušební době osvědčil, před nečinností soudu. Tato ochrana však dle Ústavního soudu "nemůže negovat samu podstatu podmíněného trestu odnětí svobody spočívající v odkladu výkonu trestu odnětí svobody na vymezenou dobu, ve které odsouzený - nemá-li vykonat uložený trest odnětí svobody - musí vést řádný život." Ústavní soud tak v citovaném usnesení z ústavního hlediska zaujal takový výklad, podle něhož pokud se "odsouzený dopustí ve zkušební době spáchání (úmyslného) trestného činu, nemůže se před nečinností soudu bránit odkazem na fikci uvedenou v §60 odst. 2 trestního zákona, neboť této se mohou dovolávat pouze odsouzení, kteří ve zkušební době vedli řádný život."
13. V navazujících rozhodnutích Ústavní soud sice tento závěr již výslovně nezopakoval, nicméně absence ústavního rozměru aplikace §83 odst. 3 trestního zákoníku v případech odsouzených, kteří nevedli ve zkušební době řádný život, se v jeho rozhodovací činnosti promítá i nadále, přičemž související ústavní stížnosti Ústavní soud odmítá pro zjevnou neopodstatněnost.
14. Ústavní soud uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu