ECLI:CZ:US:2024:2.US.477.23.1
sp. zn. II. ÚS 477/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ústřední automotoklub České republiky z. s., sídlem Na strži 1837/9, Praha - Krč, 2) Ladislava Krupičky, 3) Vlastimila Malíka a 4) Ing. Zdeňka Vrátníčka, všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2022 č. j. 27 Cdo 3155/2022-298 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2022 č. j. 14 Cmo 166/2019-271, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení a Autoklubu České republiky, sídlem Opletalova 1337/29, Praha - Nové Město, zastoupeného JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 2. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 4, čl. 20 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel 1) je nezávislý, dobrovolný a samosprávný spolek fungující na demokratických principech. Vedlejší účastník (Autoklub České republiky, dále též jen "AČR") je rovněž samosprávným a dobrovolným spolkem zájemců o motorismus. Současně je oprávněn udělovat sportovní licence opravňující k účasti na sportovních akcích. Tato oprávnění vedlejšího účastníka vychází z jeho pozice národní sportovní autority Mezinárodní automobilové federace (dále jen "MAF") a Mezinárodní federace motocyklistů (dále jen "MFM") pro Českou republiku. Není však jediným členem MAF a MFM v rámci České republiky, členem MAF je též stěžovatel. To, kdo je považován ze strany zmíněných mezinárodních organizací za národní sportovní autoritu, je dáno rozhodnutím této mezinárodní organizace. Vedlejší účastník na základě tohoto zmocnění vydává licence jednotlivým účastníkům sportovních motoristických soutěží pořádaných pod záštitou MAF a MFM a ověřuje způsobilost účastníků z hlediska mezinárodních či národních pravidel stanovených MAF a MFM k účasti na soutěžích pod jejich záštitou. Licence vydávané vedlejším účastníkem tak mají mezinárodní platnost a umožňují jejich držitelům účastnit se motoristických soutěží v zahraničí.
Dne 15. 11. 2014 se konala VIII. výroční konference Autoklubu České republiky (vedlejší účastník), kde byly schváleny stanovy klubu, které podle stěžovatelů zasahují do jejich základního práva svobodně se sdružovat. Má tomu tak být proto, že jsou k účasti na vedlejším účastníkovi nuceni, jsou povinni mu platit členský příspěvek, uměle mu navyšují členskou základnu, což vede k odstranění konkurence stěžovatele 1).
K žalobě stěžovatelů bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019 č. j. 73 Cm 79/2015-180 rozhodnuto tak, že rozhodnutí VIII. výroční konference Autoklubu České republiky ze dne 15. 11. 2014, jímž byla schválena změna stanov ve znění:
"Všichni členové volených orgánů AČR, pobočných spolků AČR a jejich orgánů a komisí, držitelé příslušných licencí, které jim AČR vydává v rámci výkonu sportovních autorit, a osoby aktivně se podílející na činnosti AČR musí být členy AČR"
a
"Fyzické osobě, která je členem AČR v rámci členství klubového a současně je členem jiného spolku či pobočného spolku činného v oblasti motorismu nebo motoristického sportu na Území České republiky, a to se stejným či obdobným předmětem činnosti jako AČR, vznikají práva a povinnosti vyplývající ze Stanov AČR s výjimkou: a) volit a být volen do orgánů AČR specifikovaných ve Stanovách AČR, b) být statutárním orgánem, členem výboru nebo revizní komise (revizorem) pobočných spolků AČR. Toto ustanovení se nevztahuje na subjekty, které zajišťují výkon sportovních autorit AČR", je neplatné (výrok I.) a dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K podanému odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 30. 6. 2020 č. j. 14 Cmo 166/2019-219 tak, že změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že napadené usnesení není rozhodnutím výroční konference, hledí se na ně jakoby nebylo přijato (výrok I.) a dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Nejvyšší soud k dovolání AČR usnesením ze dne 8. 12. 2021 č. j. 27 Cdo 3842/2020-254, rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku v části, ve které odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že v části znějící: "Všichni členové volených orgánů AČR, pobočných spolků AČR a jejich orgánů a komisí, držitelé příslušných licencí, které jim AČR vydává v rámci výkonu sportovních autorit, a osoby aktivně se podílející na činnosti AČR musí být členy AČR", není rozhodnutím výroční konference, hledí se na ně jakoby nebylo přijato, napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení mimo jiné konstatoval, že stanovy spolku mohou činnost spolku, popř. účast na prospěchu z této činnosti plynoucího, omezit pouze na členy spolku, resp. určit, že na činnosti spolku se podílejí pouze jeho členové. Nemá-li činnost spolku charakter tzv. zákonného monopolu, tj. není-li spolek podle zákona jedinou osobou oprávněnou vykonávat určitou činnost, nebude zpravidla takové omezení možné považovat za porušení práva svobodně se sdružovat. Dovolateli, jako národní sportovní autoritě v rámci MAF a MFM v oblasti automobilových a motocyklových sportů na území České republiky nic nebránilo v tom, aby ve svých stanovách omezil účast na úkonech souvisejících s touto činností pouze na své členy, a to i jde-li o pravidla pro udílení licencí potřebných k organizaci sportovních soutěží pořádaných pod hlavičkami MAF a MFM na území České republiky, popř. k účasti na takových soutěžích.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., v části zrušené dovolacím soudem změnil tak, že návrh na vyslovení neplatnosti napadeného usnesení v této části zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II.). Ve své argumentaci se pak přidržel závěrů obsažených v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Následně stěžovateli podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali na obsah spolkového práva, které je založeno na dobrovolnosti členství. To je pilířem spolkového práva a v případě, že jsou osoby k účasti ve spolku nuceny, resp. kdy jejich členství není ničím než pouze formálním členstvím bez skutečného obsahu pro vyhovění předpisům a bez objektivního důvodu, jedná se podle nich o omezení práva svobodně se sdružovat.
Stěžovatelé nepopírají skutečnost, že kolektivní sdružovací právo opravňuje, to které uskupení, aby se samo rozhodlo, kdo bude jeho členem, nicméně v tomto konkrétním případě se toto právo střetává s individuálním právem jednotlivce na svobodné sdružování. Stěžovatelé poukázali na rozsudek ESLP ve věci James and Webster proti Velké Británii, v němž bylo mimo jiné dovozeno, že negativní svoboda sdružování má za cíl chránit jednotlivce před sdružováním s jinými jednotlivci, s nimiž nesouhlasí nebo pro účely, které neschvaluje. Požadavek, aby držitelé licencí museli být členy vedlejšího účastníka, je podle stěžovatelů požadavkem nepřiměřeným. Povinné sdružování není ničím odůvodněno. Licence, jejíž udělení je vedlejším účastníkem zpoplatněno, není potvrzením členství, avšak potvrzením profesních a technických znalostí osoby žádající o licenci. Z uvedeného důvodu mají stěžovatelé za to, že chybí jakýkoliv věcný důvod k tomu, aby byli stěžovatelé nuceni se pro výkon činnosti organizovat jakožto členové jakéhokoliv spolku.
Podle stěžovatelů nelze akceptovat závěr Nejvyššího soudu, že jednání vedlejšího účastníka není v rozporu s dobrými mravy, protože se jedná o zájem na čerpání dotací a jiných ekonomických výhod a že takové jednání je naopak v oblasti sportu zcela obvyklé. Postup obecných soudů ve věci považují stěžovatelé za formalistický. Soudy se nevypořádaly s tím, že po dobu téměř 25 let nebylo členství ve vedlejším účastníkovi vyžadováno. Licence je základní administrativní podmínkou pro účast na motoristických sportovních soutěžích, ale tato nemá žádnou spojitost s působením v jakémkoliv spolku, když závody pod záštitou MAF a MFM jsou pořádány různými osobami [tj. nejenom vedlejším účastníkem, ale též stěžovatelem 1) a dalšími].
Stěžovatelé dále vytkli obecným soudům, že nevzaly v potaz skutečnost, že činnost vedlejšího účastníka, jakožto národní sportovní autority v rámci MAF a MFM je de facto činností charakteru tzv. zákonného monopolu, když pro každou zemi může mít v rámci autority MAF a MFM pouze jedna osoba postavení tzv. národní sportovní autority. Z toho důvodu považují stěžovatelé za mylnou úvahu vrchního soudu, že osoba mající zájem účastnit se takové činnosti má právo volby. Toto tvrzení se však nezakládá na pravdě, stěžovatel 1) je sice oprávněn pořádat soutěže v rámci MAF a MFM, avšak i v případě jím pořádaných soutěží je nezbytné, aby účastníci takového závodu byli držiteli licencí národní sportovní autority, tj. vedlejšího účastníka. V takovém případě osoba mající zájem účastnit se takové činnosti již ve skutečnosti právo volby nemá. Udělení licence, nemá jakoukoliv spojitost s činností spolku. Mezinárodní asociace MAF a MFM nevyžadují, aby při řízení motoristického sportu a licencování k participaci na něm vyžadovala národní sportovní autorita vznik členství. Vedlejším účastníkem vyvolaná změna tak není dána žádnou objektivní potřebou, ale výlučně subjektivními zájmy vedlejšího účastníka a snahou o zneužití jeho dominantního postavení.
III.
Podle čl. 20 odst. 1 Listiny je právo svobodně se sdružovat zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. Negativní složkou svobody sdružování (tzv. "negativní právo na svobodu sdružování") se pak všeobecně rozumí možnost svobodně se rozhodnout nebýt členem určitého sdružení a tomu odpovídající zákaz kohokoli ke sdružování donucovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 40/02, N 88/30 SbNU 327, č. 199/2003 Sb.).
Oddělenost občanských sdružení - spolků od státu reflektuje autonomii správy jejich vnitřních záležitostí a zároveň omezuje stát do nich ingerovat, včetně ingerence orgány soudní moci. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 90/06 konstatoval, že: "úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti od státu, na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu, a též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. s jiným vnitřním předpisem."
I právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. jiného orgánu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny), je tedy v právních vztazích uvnitř občanských sdružení limitováno, a to již ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze uplatňovat státní moc pouze v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Stěžovatelé vznesli v ústavní stížnosti celou řadu námitek, přičemž ústavněprávní relevanci má především tvrzení, podle něhož jsou stěžovatelé k členství u vedlejšího účastníka nuceni. Jak již však bylo výše naznačeno, je především věcí vedlejšího účastníka, jakým způsobem a za jakých podmínek bude poskytovat závodní licence. Namítají-li stěžovatelé, že k zavedení povinného členství dochází po téměř 25 letech, kdy v předchozích letech byly licence udělovány bez toho, aniž by žadatel musel být členem vedlejšího účastníka, lze uvést, že vytvoření podmínek, za nichž sdružení funguje, je především na něm samotném. Skutečnost, že sdružení při svém vzniku nastaví určité podmínky jak pro své fungování, tak i pro vydávání závodních licencí, bez dalšího neznamená, že v průběhu let nemůže dojít k jejich změně. Důvody takového postupu jsou přitom vnitřní otázkou sdružení.
Stěžovatelům lze dát za pravdu v tom smyslu, že díky svému navázání na mezinárodní motoristické asociace disponuje vedlejší účastník jedinečným statkem (právem udělovat licence k účasti na motoristických soutěžích), díky němuž lze jeho postavení ve vztahu k obdobným motoristickým spolkům vnímat jako exkluzivní. Otázkou však je, zda tuto výlučnost lze považovat za prostředek sloužící k zasahování do negativního práva stěžovatelů na sdružování. Ústavní soud je toho názoru, že nikoliv, neboť podmínku členství nelze v tomto případě považovat za natolik nepřiměřenou či stěžovatele omezující, že by tím mohlo docházet k zásahu do jejich základních práv.
Stěžovatelé netvrdí, že by případné členství u vedlejšího účastníka bylo pro ně příliš zatěžující např. z toho důvodu, že je spojeno s placením neadekvátních členských poplatků, je pro ně likvidační, nemohou být členem jiného sdružení apod. Sama skutečnost, že vedlejší účastník uvedeným postupem patrně dosáhne zvýšení počtu svých členů a tím dosáhne i na vyšší příspěvky od státu na svoji činnosti, je otázkou spíše na stát, jakým způsobem chce přerozdělovat prostředky na zájmovou činnost. Viděno z úhlu pohledu navýšením příjmů z dotací se vedlejší účastník chová toliko ekonomicky. Pokud se politika státu v oblasti podpory zájmových organizací odvíjí mimo jiné od počtu jejich členů, je vcelku logické, že se zájmové organizace snaží počet jejich členů navýšit. Na tomto postupu lze stěží dohledat něco protiústavního či rozporného s dobrými mravy.
Ve své podstatě je třeba vyjít z autonomie vůle jak stěžovatelů, tak také vedlejšího účastníka. Podmínky pro získání sportovní licence jsou v jeho dispozici a je na zájemcích o sportovní licence, zda na tyto podmínky přistoupí či nikoliv. Či zda si na mezinárodní úrovni vyjednají jiný způsob udělování licencí. To je však věc, do níž stát zasahovat nemůže.
Pokud se stěžovatelé ve své argumentaci vymezují proti tzv. holému členství, opět se nejedná v českém prostředí o jev nikterak neobvyklý. V praxi se lze setkat s celou řadou sdružení či občanských nebo profesních platforem, v nichž jsou zájemci členy a na další činnosti spolku či sdružení se nepodílí.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Náklady řízení Ústavní soud vedlejšímu účastníkovi nepřiznal, neboť tak činí skutečně výjimečně a v této věci mimořádné okolnosti neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu