ECLI:CZ:US:2024:2.US.521.23.1
sp. zn. II. ÚS 521/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře a o ústavní stížnosti stěžovatelky Zlatušky Jokešové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. září 2018 č. j. 247 C 47/2017-72, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2020 č. j. 44 Co 716/2018-126 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 30 Cdo 107/2021-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 15 C 59/2007 proti (tehdy) žalovanému J. J. (manželovi stěžovatelky), který později zemřel, s tvrzením, že stěžovatelka je procesní nástupkyní žalovaného, že předmětné řízení ke dni podání žaloby nebylo ukončeno, neboť pokračuje řízením o žalobě na obnovu řízení, a že řízení probíhalo v uvedené době po dobu více než 11 let a jeho konec je v nedohlednu.
3. Městský soud v Brně (dále též "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem konstatoval, že bylo porušeno právo stěžovatelky na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době v řízení o žalobě na obnovu řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 59/2007 (výrok I) a zamítl žalobu, kterou stěžovatelka požadovala, aby žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) byla povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 325 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně; výrok I. soudu prvního stupně změnil tak, že se stěžovatelce neposkytuje ani zadostiučinění v podobě konstatování, že bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené době v řízení o žalobě na obnovu řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 59/2007.
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Nalézací řízení probíhalo od 12. 7. 2006 do 9. 8. 2010, a dvě řízení o žalobách pro zmatečnost od 22. 11. 2010 do 5. 10. 2015 a od 22. 11. 2010 do 30. 11. 2015. Žaloba na obnovu řízení byla podána též dne 22. 11. 2010. Odvolací soud měl za správné, že soud prvního stupně s ohledem na obsah původního žalobního návrhu rozlišil dvě fáze řízení před soudy: fázi nalézacího řízení a řízení o žalobách pro zmatečnost a fázi řízení o návrhu na povolení obnovy řízení.
5. Pokud jde o první fázi, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku nalézacího řízení a řízení o žalobách pro zmatečnost předběžně uplatněný manželem stěžovatelky u žalované (podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dne 19. 1. 2016 v částce 250 000 Kč) je nedůvodný, neboť právní předchůdce stěžovatelky za svého života uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení jen u žalované, tedy nikoliv u soudu, jak předpokládá §1475 odst. 2 občanského zákoníku. Podle soudu prvního stupně případný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou nalézacího řízení a řízení o zmatečnostních žalobách zanikl smrtí manžela stěžovatelky a tudíž na stěžovatelku nepřešel. Stěžovatelka tak není aktivně věcně legitimována k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění po žalované za uvedenou fázi předmětného řízení.
6. Soud prvního stupně dále shledal, že nárok stěžovatelky ve vztahu k výše uvedeným řízením je nedůvodný také z důvodu promlčení tohoto nároku. Pokud nalézací řízení skončilo pravomocně dne 9. 8. 2010, musel by být nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou nalézacího řízení uplatněný až žalobou podanou u soudu dne 9. 10. 2017 promlčen. Stejný závěr lze učinit i ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za řízení o zmatečnostních žalobách pravomocně skončených dne 5. 10. 2015 a 30. 11. 2015.
7. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že není dána aktivní věcná legitimace stěžovatelky k uplatnění pohledávky zadostiučinění za fázi nalézacího řízení a řízení o zmatečnostních žalobách, a to s odkazem na §12 ve spojení s §1475 odst. 2 občanského zákoníku, podle nichž by muselo k uplatnění předmětného nároku dojít za života manžela stěžovatelky u soudu. Z tohoto důvodu odvolací soud považoval za nadbytečné hodnotit právní posouzení soudu prvního stupně ve vztahu k námitce promlčení ve vztahu k první fázi řízení.
8. Ve vztahu k druhé fázi týkající se tvrzeného nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o žalobě na obnovu řízení odvolací soud - s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu - neshledal, na rozdíl od soudu prvního stupně, podmínky pro přiznání satisfakce za průtahy v řízení o žalobě na obnovu řízení z důvodu absence právního nástupnictví na straně stěžovatelky po jejím zemřelém manželovi. Z tohoto důvodu změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se stěžovatelce neposkytuje ani zadostiučinění v podobě konstatování, že bylo porušeno její právo na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době v předmětném řízení o žalobě na obnovu řízení.
9. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Dovolací soud se zabýval ve své praxi dosud nevyřešenou právní otázkou, zda uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení podle §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. č. 82/1998 Sb.") je uplatněním u orgánu veřejné moci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení odvolacího soudu, že nárok zesnulého manžela stěžovatelky na zadostiučinění za nepřiměřenou délku nalézacího řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost jím nebyl za života uplatněn u orgánu veřejné moci podle §12 a §1475 odst. 2 občanského zákoníku tím, že byl uplatněn u úřadu ve smyslu §6 a §14 z. č. 82/1998 Sb., je správné.
II.
Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka po obsáhlé citaci z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu zdůrazňuje především svůj nesouhlas s jeho závěrem, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky podle §1475 odst. 2 občanského zákoníku, a nárok uplatněný podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., se nestává součástí pozůstalosti. Stěžovatelka také polemizuje s dalšími právními názory dovolacího soudu. Namítá, že dovolací soud opomenul vzít v úvahu oprávněné zájmy a nároky poškozeného, resp. jeho právních nástupců na přiměřené odškodnění a ryze formalisticky oproti nim zvýhodnil škůdce. Uvádí dále, že dovolací soud na jedné straně zdůrazňuje účel povinného předsoudního uplatnění nároku u centrálního orgánu podle zákona č. 89/1998 Sb., spočívající v předcházení zbytečných soudních sporů, na straně druhé jeho právní názor je s tímto účelem v rozporu. Podle stěžovatelky dále dovolací soud založil nepřípustnou nerovnost mezi právními nástupci poškozeného, který zemřel v mezidobí mezi předsoudním uplatněním nároku a podáním žaloby na odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu a právními nástupci poškozeného, který zemřel až po podání takové žaloby.
III.
Vyjádření účastníků řízení
11. Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení
12. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti nejprve odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a zdůraznil, že v něm podrobně rozebral a vysvětlil důvody svého rozhodnutí. Vyjádřil se k jednotlivým námitkám stěžovatelky v ústavní stížnosti a konstatoval, že kromě nesouhlasu s argumentací dovolacího soudu stěžovatelka ve vztahu k nim nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, s níž by bylo možné se nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí polemizovat. Závěrem Nejvyšší soud shrnul, že napadeným rozhodnutím nemohlo být dotčeno právo na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť poškozený tvrzeným nesprávným úředním postupem zemřel dříve, než se mu mohlo dostat zadostiučinění (ať už v jakékoliv formě), přičemž v nynějším řízení byla toliko řešena otázka, zda případný peněžitý nárok zůstavitele (poškozeného) za stěžovatelkou, který jinak smrtí poškozeného zásadně zaniká, se vůbec mohl stát součástí pozůstalosti ve smyslu §1475 občanského zákoníku. Nejvyšší soud proto navrhuje odmítnutí, event. zamítnutí ústavní stížnosti.
13. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti především odkázal na důvody uvedené v napadeném rozsudku. Konstatoval dále, že v ústavní stížnosti není reflektováno, že jeho rozsudek je postaven i na jiném, stěžovatelkou v ústavní stížnosti nerozporovaném, důvodu zamítnutí příslušné části žaloby, jímž je promlčení nároku. Poukázal také na to, že oproti odvolacímu soudu žalobě částečně vyhověl ve vztahu ke konstatování o porušení práva stěžovatelky na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době v řízení o žalobě na obnovu řízení, a upozornil, že tato otázka by se v případě kasačního zásahu Ústavního soudu mohla znovu otevřít.
14. Krajský soud v Brně ani vedlejší účastnice řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
15. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je přípustná.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
18. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
19. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
20. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky Ústavní soud především uvádí, že tato v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje polemiku směřující proti závěru, že v posuzované věci ve vztahu k průtahům ve fázi nalézacího řízení a dvou řízení o zmatečnostních žalobách nejsou naplněny podmínky podle §1475 odst. 2 občanského zákoníku a práva vázaná na osobu zůstavitele uplatněná se tak nestávají součástí pozůstalosti. S tímto závěrem se však obecné soudy řádně vypořádaly. Jak vyplývá z výše uvedeného, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
21. Ústavní soud konstatuje, že povahou nároku zesnulého manžela stěžovatelky na zadostiučinění za nepřiměřenou délku nalézacího řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost se soudy podrobně zabývaly. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že k výkladu tzv. podústavního práva, je právě Nejvyšší soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů.
22. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil svůj závěr o nenaplnění podmínky podle §1475 odst. 2 občanského zákoníku. Podrobně se v této souvislosti zabýval charakterem předběžného projednání nároku podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., a postavení úřadu podle §6 tohoto zákona. Konstatoval mj., že úřad vymezený v §6 zákona č. 82/1998 Sb. sice při postupu podle §14 tohoto zákona jedná jako státní orgán jménem státu, činí tak trvale či opakovaně v rámci povinnosti uložené mu zákonem, avšak nevydává v jeho rámci žádné právní akty, prostřednictvím kterých by závazně a vynutitelně ze své státně mocenské (vrchnostenské) pozice určoval práva a povinnosti jiných subjektů. Nelze tedy uzavřít, že by úřad v rámci této činnosti vystupoval jako orgán veřejné moci. Pokud není možné na postup předepsaný v §14 zákona č. 82/1998 Sb. pohlížet jako na uplatnění nároku u orgánu, který by měl pravomoc o tomto nároku rozhodnout ve smyslu výše uvedeném, tedy u orgánu veřejné moci, podmínky podle §1475 odst. 2 občanského zákoníku nejsou naplněny a práva vázaná na osobu zůstavitele takto uplatněná se nestávají součástí pozůstalosti.
23. Nejvyšší soud současně podrobně vyložil důvody, pro něž v podmínkách zákona č. 82/1998 Sb. v povinnosti poškozeného svůj nárok předběžně uplatnit u úřadu nespatřuje překážku či podstatné omezení možnosti poškozeného uplatnit nárok u soudu včas (z hlediska předejití zániku dluhu smrtí poškozeného). Objasnil také, že podmínku uplatnění nároku u soudu neshledává dostatečným důvodem nejen pro odlišné posouzení charakteru předběžného projednání podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., a postavení úřadu podle §6 tohoto zákona oproti své dosavadní ustálené rozhodovací praxi, ale ani pro odlišné pojetí orgánu veřejné moci podle §12 a §1475 odst. 2 občanského zákoníku oproti ostatním soukromoprávním vztahům. Nejvyšší soud současně podrobně vysvětlil i důvody, proč předběžné uplatnění nároku u úřadu neshledává ani prostředkem k profitování škůdce ze smrti poškozeného.
24. Přestože stěžovatelka neuvádí žádné konkrétní ústavněprávní námitky vůči rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, Ústavní soud ověřil, že oba soudy řádně a srozumitelně objasnily svůj závěr o absenci aktivní legitimace stěžovatelky k uplatnění pohledávky na zadostiučinění za fázi nalézacího řízení a řízení o zmatečnostních žalobách. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na jejich srozumitelně odůvodněná rozhodnutí.
25. Ústavní soud na závěr dodává, že právem na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny se rozumí především právo na zajištění spravedlivého soudního řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Na druhou stranu však právo na spravedlivý proces nelze vykládat ve smyslu garance úspěchu v řízení nebo vydání rozhodnutí odpovídajícího názoru účastníka. Nelze proto považovat za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jestliže napadená rozhodnutí neodpovídala jejím představám.
26. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu