ECLI:CZ:US:2024:2.US.539.23.1
sp. zn. II. ÚS 539/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 3215/2022-858, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2022 č. j. 35 Co 127/2022-830 a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. ledna 2022 č. j. 17 C 178/2014-803 ve znění usnesení ze dne 3. června 2022 č. j. 17 C 178/2014-837, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, spojené s návrhem na zrušení §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. S ústavní stížností stěžovatelka podává návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení (§74 zákona o Ústavním soudu), a to pro jeho rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny.
3. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 178/2014 se podává, že V. K. (dále jen "žalobce") se žalobou (doručenou soudu dne 10. 6. 2014) domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu na náhradě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení částku 5 000 000 Kč s příslušenstvím.
4. V průběhu řízení žalovaná shledala nárok na odškodnění zčásti důvodným a dne 6. 11. 2014 žalobci uhradila částku 1 484 500 Kč (pozn.: na odškodnění za výkon trestu odnětí svobody přitom připadlo 1 108 500 Kč a za samotné trestní stíhání 373 000 Kč). Na základě částečného zpětvzetí žaloby obvodní soud usnesením ze dne 5. 6. 2015 č. j. 17 C 178/2014-497 řízení co do této částky pravomocně zastavil.
5. Usnesením ze dne 21. 3. 2017 č. j. 17 C 178/2014-656 obvodní soud řízení o žalobcově návrhu na zaplacení částky 296 000 Kč vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí [tato věc pak byla vedena u obvodního soudu pod sp. zn. 17 C 257/2017 a v ní vydaná rozhodnutí, tj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021 č. j. 30 Cdo 1392/2021-224, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 9. 2019 č. j. 23 Co 290/2019-151 a usnesení obvodního soudu ze dne 25. 6. 2019 č. j. 17 C 257/2017-139, napadla stěžovatelka ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2737/21 odmítl (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
6. Dne 16. 6. 2020 žalobce zemřel a na jeho místo do řízení vstoupila stěžovatelka. V průběhu řízení byl nárok ve výši 204 000 Kč, který měl žalobci vzniknout s ohledem na porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, pravomocně zamítnut, a tak předmětem řízení zůstala částka 3 018 500 Kč (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020 č. j. 30 Cdo 2139/2018-724).
7. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 327 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 2 691 500 Kč s příslušenstvím a zákonných úroků z prodlení z částky 237 000 Kč od 28. 12. 2013 do 2. 1. 2014 žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 81 824 Kč (výrok III). Uvedený soud za přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou (samotným) trestním stíháním považoval částku 700 000 Kč, a protože žalovaná již 373 000 Kč žalobci vyplatila, uložil jí, aby uhradila stěžovatelce částku 327 000 Kč.
8. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku vysvětlil, proč se plně ztotožnil s úvahami obvodního soudu, a uzavřel, že přiznanou satisfakci ve výši 700 000 Kč považuje za spravedlivou.
9. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl, a to zčásti, šlo-li o částku 360 Kč jakožto zákonný úrok z prodlení, jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve zbývající zčásti jako nepřípustné podle §237 o. s. ř., a směřovalo-li proti rozhodnutí o nákladech řízení, jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
10. Stěžovatelka označuje napadené usnesení Nejvyššího soudu za přepjatě formalistické a současně tomuto soudu vytýká, že se nevypořádal s judikaturou Ústavního soudu uvedenou v dovolání. Použití srovnávací metody obecnými soudy považuje za diskriminační a nepřesné, protože prý nemůže zohlednit všechny okolnosti případu, přičemž má za to, že by stanovení výše zadostiučinění mělo být ponecháno zcela na soudcovské diskreci, a to vzhledem k vícestupňové soustavě, která je podle ní schopna zabránit zjevným excesům a libovůli. Následně stěžovatelka klade otázku, kdo je více, jestli notář nebo ředitel pobočky banky, komunální politik nebo poslanec, soudce Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu, poukazuje na preambuli Ústavy a argumentuje, že ad absurdum by bezdomovci nebylo možné přiznat žádnou náhradu nemajetkové újmy.
11. Obecnými soudy přiznanou částku pak stěžovatelka považuje za nepřiměřeně nízkou a s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21 argumentuje, že při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění nejde pouze o délku trestního stíhání. Za mylnou označuje představu, že lze popsat, jak by raněn ten, kdo byl neoprávněně stíhán, a tvrdí, že trestní stíhání bylo jednou z faktických příčin předčasného úmrtí žalobce, přičemž újma, která mu byla způsobena jak v trestním, tak v náhradovém řízení, zakládá v rámci soudcovské diskrece důvod k násobení "jinak přiznané částky".
12. Stěžovatelka má dále za to, že neexistuje srovnatelný případ a že žalovaná částka se odvíjí od intenzity zásahu, a v této souvislosti uvádí, že žalobce ztratil naději ve spravedlnost a důvěru v justici, že byl stíhán a odsouzen, i když nebyl vinen, trest vykonal, pročež byl regionálně dehonestován, přišel o zaměstnání, dlouho nemohl nalézt odpovídající uplatnění, odešel z politiky i společenského života a zhoršil se jeho zdravotní stav. S ohledem na tyto okolnosti je podle jejího názoru třeba opustit komparativní metodu, která je dána toliko judikaturou, a stanovit "jednorázovou částku" jako doplatek odpovídající přibližně osminásobku toho, co vedlejší účastnice zaplatila za snížení společenského uplatnění, narušení dobré pověsti, rodinných a profesních vztahů. Odvolává se přitom na nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773), podle něhož právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel zájmu chráněného příslušnou normou.
13. Za přepjatě formalistickou považuje stěžovatelka judikaturu, na kterou se Nejvyšší soud odvolal a která umožňuje "rozporcování" původně jedné žalované částky s příslušenstvím tak, aby např. ohledně příslušenství nebylo dovolání přípustné, přičemž vytýká městskému soudu, že ji v tomto ohledu nepoučil. Namítá rovněž, že žaloba byla podána před devíti lety a že soudní řízení trpělo průtahy.
14. Návrh na zrušení §15 zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatelka odůvodňuje tím, že lhůta šesti měsíců by neměla sloužit k pokrytí nečinnosti vedlejší účastnice, a oznámí-li tato dopředu, že ji nestihne dodržet, a odkazuje-li na podání žaloby, jde o výsměch poškozeným, neboť získají dojem, že se svého práva nedomohou. Má za to, že uvedené ustanovení neobstojí v testu proporcionality, protože je fakticky vyprázdněno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že finanční náhrada nemajetkové újmy, která vznikla žalovanému v důsledku nezákonného trestního stíhání, je s ohledem na konkrétní okolnosti případu nepřiměřeně nízká. Použití komparativní metody pro stanovení výše náhrady stěžovatelka označuje za diskriminační, přičemž má za to, že by obecné soudy měly postupovat na základě své volné úvahy, kdy případné excesy budou korigovány v rámci soudní soustavy. Současně je názoru, že ani žádný srovnatelný případ s případem žalobce neexistuje, a Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se nevypořádal s judikaturou Ústavního soudu.
18. Z postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů a jeho vztahu k soudům obecným, jak byl výše popsán, plyne, že jeho úlohou není rozhodovat (a to ani nepřímo) o tom, jaká by měla být konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za státem způsobenou nemajetkovou újmu, nýbrž posuzovat, zda obecné soudy v soudním řízení postupovaly v souladu s principy řádného procesu, včetně toho, zda jimi vydaná soudní rozhodnutí jsou řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) odůvodněna, a nenesou tak známky libovůle či dokonce svévole v soudním rozhodování. Jde-li o samotnou výši finančního zadostiučinění, Ústavní soud je oprávněn (a povinen) zkoumat, zda soudní rozhodnutí nezasahuje do samotné podstaty základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny, což bude zejména tam, kde by s ohledem na konkrétní okolnosti případu bylo možné přiznané zadostiučinění považovat za zjevně (extrémně) nepřiměřené, a tudíž nezpůsobilé plnit svou kompenzační (satisfakční) funkci. Pominout nelze ani ústavněprávní příkaz rovného zacházení, podle kterého je třeba s poškozenými ve stejné (obdobné) situaci zacházet stejně (obdobně), a naopak v rozdílných situacích rozdílně.
19. Odmítá-li stěžovatelka samotné použití komparativní metody, touto námitkou se zabýval a dostatečně vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení (a vyjádřil se k ní i městský soud). Ústavní soud k tomu může jen doplnit, že výše odškodnění nemajetkové újmy závisí na volném uvážení obecných soudů, a protože více méně jde o subjektivní záležitost, mohou být jeho výsledky značně rozdílné. Takový stav by ale byl v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí (a tím i principem právní jistoty) a rovného zacházení. Proto je nezbytné dané rozhodování opřít o relevantní kritéria, jež plynou z ustálené judikatury a mezi která (vcelku logicky) patří i výše odškodnění přiznaná státem a jeho soudními orgány ve srovnatelných případech. To je i nutným předpokladem tzv. přezkoumatelnosti vydaných rozhodnutí, což je i určitou prevencí proti libovůli v soudním rozhodování.
20. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nižších stupňů argumentovaly nesrovnatelnými případy. Obecně však platí, že otázka, zda či do jaké míry je posuzovaná věc po skutkové a právní stránce srovnatelná s věcí v minulosti rozhodnutou, je zásadně věcí obecných soudů. Současně však platí i to, že aplikace zjevně nepřiléhavé judikatury nebo naopak nepoužití judikatury, která je očividně relevantní, může signalizovat libovůli v soudním rozhodování, neslučitelnou s principy řádného procesu; konkrétně by mohlo jít o kvalifikovanou vadu v podobě neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
21. Takovéto pochybení, navíc mající podobu excesu, však v ústavní stížnosti namítáno nebylo; z kontextu plyne, že stěžovatelka v ústavní stížnosti odmítá srovnávání jako takové, nicméně v tomto ohledu Ústavní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit (k tomu viz výše). Není ani namítán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, coby jedna z kvalifikovaných vad důkazního řízení [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], ač Nejvyšší soud poukázal na to, že označila-li stěžovatelka bez blíže specifikovaných důvodů případy, z nichž vyšly soudy nižších stupňů, za nesrovnatelné, v podstatě zpochybňuje závěry odvolacího soudu, které jsou výsledkem hodnocení provedených důkazů, a uplatňuje tak nepřípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
22. Ke stěžovatelčině poukazu na výše uvedené judikáty Ústavního soudu, resp. k její námitce, že se jimi Nejvyšší soud nezabýval, možno uvést, že není zcela zřejmé, jakého konkrétního prohřešku se měly obecné soudy vůči úvahám obsažených v těchto nálezech dopustit, tedy až na to, že stěžovatelka obecně považuje poskytnuté finanční zadostiučinění nepřiměřeně nízké. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů však dostatečně plyne, že při svém rozhodování o této otázce vzaly do úvahy všechna právně relevantní kritéria, včetně výše odškodnění přiznaného v případech, které se jevily jako nejvíce přiléhavé, a řádně zdůvodnily, proč za adekvátní považují právě výše uvedenou částku.
23. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká přepjatě formalistický postup rovněž při posuzování přípustnosti dovolání, spočívající rozdělení samotného nároku a jeho příslušenství. Ústavnímu soudu však není zcela zřejmé, jakého kvalifikovaného pochybení se měl Nejvyšší soud dopustit. Skutečnost, že nelze k příslušenství pohledávky přihlížet, plyne z §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a zpochybňuje-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení zkoumá ve vztahu k jednotlivým (samostatným) nárokům, Ústavní soud takový postup opakovaně aproboval.
24. Namítá-li stěžovatelka, že ji městský soud v tomto smyslu nepoučil, z ústavní stížnosti neplyne, že by byla v důsledku tohoto tvrzeného pochybení zkrácena na nějakém svém ústavně zaručeném základním právu, např. na právu na přístup k (dovolacímu) soudu. Naopak v souladu s poučením dovolání podala, Nejvyšší soud se jím zabýval a rozhodl o něm i z toho hlediska, zda naplňuje podmínky §237 o. s. ř., jak bylo v poučení uvedeno. Dlužno dodat, že nesprávným poučením o opravném prostředku, který není přípustný, nelze jeho přípustnost založit, přičemž s ohledem na povinné právní zastoupení v dovolacím řízení si stěžovatelka skutečnosti, že dovolání nebude zčásti přípustné podle §238 o. s. ř., mohla (a měla) být vědoma.
25. Ústavní soud by maximálně mohl vzít v úvahu, že s ohledem na poskytnuté poučení lhůta pro podání ústavní stížnosti proti části rozsudku krajského soudu, kterou bylo rozhodnuto o nároku ve výši 360 Kč (představující úrok z prodlení), začala běžet až od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, a že tedy nejde o opožděný návrh. Pro tento případ ale platí, že vzhledem k tzv. bagatelnosti věci jde bez dalšího o návrh zjevně neopodstatněný [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].
26. Stěžovatelka také namítla nepřiměřenou délku soudního řízení, resp. existenci průtahů. Již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2737/21 jí však Ústavní soud vysvětlil, že za situace, kdy soudní řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, již skončilo, se Ústavní soud namítanými průtahy nemůže zabývat, přičemž příkladem poukázal na usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)].
27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení §15 zákona č. 82/1998 Sb. jakožto návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu