ECLI:CZ:US:2024:2.US.776.23.1
sp. zn. II. ÚS 776/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Trojanem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 4 Tdo 889/2022-1061, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 14 To 170/2021-944 a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 19. května 2021 č. j. 3 T 61/2019-882, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele a právnickou osobu X (dále jen "střelecký klub") vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za uvedený přečin byl stěžovatel podle §147 odst. 2 trestního zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a §68 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku, odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 220 denních sazeb po 250 Kč, tedy v celkové výši 55 000 Kč. Podle §58 odst. 5 trestního zákoníku mu bylo umožněno splácet tento trest v měsíčních splátkách po 4 600 Kč za tam specifikovaných podmínek.
3. Okresní soud po provedeném dokazování učinil jednoznačný závěr, že poškozený M. K. (dále jen "poškozený") byl zraněn střelou vystřelenou na úseku "A" střelnice v T. Tato střela se odrazila od pevného předmětu - nejspíše kamene a v důsledku toho střela opustila prostor střelnice. Poškozeného pak střela zasáhla na jeho pozemku ve S. vzdáleném téměř 2 km od střelnice. Jestliže se na úseku "A" střelnice, který byl určen též pro střelbu z dlouhých zbraní, nacházely na dopadišti valu pevné předměty (což bylo zřejmé i z ohledání místa činu), neměl být tento úsek střelnice provozován, neboť stěžovatel (odpovědný provozovatel) musel vědět, že k takové situaci může dojít. Stěžovatel tak byl jako statutární zástupce právnické osoby provozující střelnici podle platného provozního řádu střelnice zodpovědný za technický stav střelnice, zejména jejích výstražných a bezpečnostních prvků. Jednání stěžovatele je proto namístě hodnotit jako porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho funkce.
4. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Krajský soud namítané pochybení v dosavadním procesním postupu orgánů činných v trestním řízení nezjistil a dokazování, které provedl obvodní soud, označil za úplné a postačující plně ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Nepovažoval za nutné dokazování doplnit dalšími znaleckými posudky, neboť již v rozhodnutí obvodního soudu bylo dostatečně vysvětleno, k jakým závěrům kterých znaleckých posudků se obvodní soud přiklonil a z jakých důvodů. Krajský soud připomněl, že z hlediska závěru o vině stěžovatele není podstatné, že se nepodařilo přesně identifikovat osobu, která střílela v okamžiku, kdy vylétla zraňující střela. Střela nalezená v těle poškozeného byla deformovaná a z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví fyzikální chemie, vyplynulo, že na této střele byla zjištěna přítomnost nízkého množství křemíku, tudíž muselo dojít k odrazu této střely od pevného materiálu, který uvedený chemický prvek obsahuje. Obvodní soud se jednoznačně přiklonil k tomu, že k odrazu střely došlo od některého z kamenů, které se v prostoru střelnice nacházely. Krajský soud uvedl, že pokud z kamerového záznamu střelby vyplynulo, že střelci při plnění svých povinností nepochybili, pak lze oprávněně uzavřít, že stěžovatel porušil svou povinnost zajistit, aby dopadiště střel a záchytný val byly zbaveny tvrdých předmětů, které by mohly být zdrojem odrazu střel.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadaným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu pro zjevnou neopodstatněnost. Nejvyšší soud neshledal stěžovatelem reklamované nedostatky zjištěného skutkového stavu ani žádnou z tvrzených vad řízení, vše navíc hodnotil v rovině rizika zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nejvyšší soud dospěl k tomu, že stěžovatel založil svou obhajobu na vlastním výkladu časových souvislostí a formuloval nejméně dvě alternativy skutkového děje za účelem snahy zbavit se vlastní odpovědnosti za vzniklý trestně relevantní následek. Těmto tvrzením však Nejvyšší soud nevyhověl a uvedl, že okresní soud věnoval dostatečnou pozornost posudkům jednotlivých znalců - balistiků, které podrobil potřebnému kritickému zhodnocení a v písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku transparentně vysvětlil, které závěry považoval za hodnověrné a proč jiné odmítl jako zkreslené. Připomněl, že trestní řízení je ovládáno zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a není vyžadováno, aby byla zjištěna tzv. "absolutní pravda". Nejvyšší soud také postavil najisto, že stěžovatel porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho funkce a nikoli povinnost mu uloženou zákonem, jak stěžovatel tvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má za to, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a způsob hodnocení důkazů je netransparentní a nepřezkoumatelný. Za extrémní nesoulad pak považuje to, že soudy vzaly za prokázané, že příčina, pro kterou následek nastal, je známa, zatímco tato zůstává podle stěžovatele i po provedeném dokazování zcela nejasná. Stěžovatel je přesvědčen, že se obecným soudům nepodařilo prokázat, jaký sled událostí vedl k poranění poškozeného a co bylo jeho příčinou. Uvádí celou řadu nesrovnalostí, které vyplývají z provedených znaleckých posudků, a je přesvědčen, že řada rozporných zjištění zůstala nevyvrácena a soudy se těmito rozpornými poznatky zabývaly zcela nedostatečně. Stěžovatel byl označen za viníka nehody na základě nepřímých důkazů a rozdílných závěrů nezávislých znaleckých zkoumání, tedy na základě neprokázaných hypotéz. Pokud nebylo spolehlivě zjištěno, zda zraňující střela byla vůbec vystřelena na střelnici provozovanou stěžovatelem a pokud ano, tak nebylo prokázáno, od čeho se střela náhodně odrazila, nebylo možné, aby soudy rozhodly při této nejistotě v neprospěch stěžovatele o jeho vině.
7. Obecné soudy přímo zasáhly do ústavního práva stěžovatele tím, že bezdůvodně a excesivní měrou preferovaly procesní úspornost a bagatelizovaly jeho obhajobu. Není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností a jsou-li v daném kontextu přítomny důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srovnej například nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 73301 (N 26/32 SbNU 239)]. Stěžovatel také připomíná povinnost obecných soudů vypořádat se se všemi námitkami uplatněnými účastníky v řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (srovnej například nález ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 593/17).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel (po odstranění vad podání) je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a vychází mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování skutkového stavu a výklad a aplikace běžných zákonů jsou zásadně věcí obecných soudů.
10. Ústavní soud tedy není obecně povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze tehdy, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srovnej nález ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 a další, veškerá judikatura Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Úkolem Ústavního soudu rovněž není důkazy znovu reprodukovat, přehodnocovat či vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Pouze pokud byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich nevyplývaly, pak bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však nejedná.
12. Ústavní soud s ohledem na podstatu ústavní stížnosti stěžovatele, zkoumal, zda má obecnými soudy zjištěný skutkový stav oporu v provedeném dokazování a zda jsou skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry obecných soudů ústavně udržitelná.
13. Ačkoli stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly řádně se závěry provedených znaleckých posudků a adekvátně se nevyjádřily k jeho obhajobě, nelze jeho námitkám vyhovět. Ústavní soud musí souhlasit s krajským a Nejvyšším soudem, že skutková zjištění obvodního soudu jsou řádně odůvodněna a je z nich dobře patrné, jakými úvahami a proč se obvodní soud řídil. Obvodní soud s ohledem na uvedenou důkazní situaci postupoval velmi pečlivě, když logicky a přezkoumatelně odůvodnil, kterým důkazům a proč uvěřil a které důkazy považoval za nevěrohodné. Nelze mu vyčítat, pokud některým závěrům znalců přisvědčil a jiným ne, pokud tuto svoji úvahu vždy řádně odůvodnil a postavil najisto, že skutkový stav má za zjištěný bez důvodných pochybností. Ostatně jak uvedl Nejvyšší soud ve svém odůvodnění (na nějž lze bez dalšího plně odkázat), není nutné, aby obecné soudy zjišťovaly tzv. absolutní pravdu.
14. Pro posuzovanou věc je podstatné zjištění, že stěžovatel porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho funkce. Konkrétně se jednalo o povinnost stěžovatele udržovat zařízení střelnice ve stavu zaručujícím bezpečnost jejího provozu. Zcela nesporně takové vymezení zahrnuje i soustavné pečlivé kontroly bezpečnostních prvků střelnice, včetně stavu záchytných valů, které mají zabránit tomu, aby se vystřelené projektily náhodně odrážely do prostoru a ohrožovaly zdraví, životy a majetek osob přítomných nejen v areálu, ale i mimo něj. Mezi základní funkci valů patří absorbce vystřelených kulek či alespoň jejich tlumení, pokud se na valech vyskytovaly "obnažené" pevné předměty, od nichž se mohou kulky odrážet zcela nepředvídaně a nekontrolovaně různými směry a jestliže stěžovatel jako provozovatel střelnice tento závadný stav bezpečnostního prvku neřešil a ani neohlásil příslušnému policejnímu útvaru a dokonce sám dál střelbu na kritickém úseku povolil, lze takové jeho jednání bezpochyby označit jako závažnou nedbalost. Nelze pochybovat o tom, že k následku, tj. ke zranění poškozeného, došlo v příčinné souvislosti se zaviněným (nedbalostním) jednáním stěžovatele. Jiná tvrzení stěžovatele se tak jeví s ohledem na provedené dokazování jako ryze spekulativní. Ústavní soud v takto zjištěném skutkovém stavu nespatřuje v žádném případě snahu soudů o tendenčnost či procesní úsporu, naopak lze říci, že obecné soudy adresně reagovaly na každou ze stěžovatelem uplatněných námitek.
15. Konečně napadá-li stěžovatel také usnesení Nejvyššího soudu, neuvádí žádné konkrétní námitky proti jeho postupu v dovolacím řízení. Nadto Ústavní soud považuje usnesení Nejvyššího soudu za logické a řádně odůvodněné.
16. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu