ECLI:CZ:US:2024:3.US.1034.23.2
sp. zn. III. ÚS 1034/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavních stížnostech stěžovatele hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, a stěžovatelky Ing. Jany Hofmanové, zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem, sídlem Sokolská 490/31, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2988/2022-536 ze dne 7. února 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 422/2021-471 ze dne 24. února 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 28 C 187/2011-426 ze dne 3. června 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
I. Výrokem I usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2988/2022-536 ze dne 7. února 2023 v rozsahu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 422/2021-471 ze dne 24. února 2022 v části, kterou Městský soud v Praze potvrdil částečně výrok I a zcela výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 28 C 187/2011-426 ze dne 3. června 2021 ve vztahu mezi stěžovatelkou a stěžovatelem, a zmíněnou částí rozsudku Městského soudu v Praze a jí potvrzenou částí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo porušeno právo stěžovatelky Ing. Jany Hofmanové na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 v tomto rozsahu a ve výrocích o nákladech řízení mezi stěžovateli ruší.
III. Ústavní stížnost stěžovatelky Ing. Jany Hofmanové se ve zbývajícím rozsahu odmítá.
IV. Ústavní stížnost stěžovatele hlavního města Prahy se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel hlavní město Praha (dále jen "stěžovatel") ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1034/23 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka Ing. Jana Hofmanová (dále jen "stěžovatelka") se ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 1035/23 domáhá také zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"). Uvádí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
3. Usnesením č. j. III. ÚS 1034/23, IV. ÚS 1035/23-20 ze dne 9. května 2023 byly obě ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. III. ÚS 1034/23.
4. Z ústavních stížností, připojených listin a obsahu vyžádaného spisu obvodního soudu se podává, že v roce 1991 uplatnila Anna Hofmanová jako oprávněná osoba restituční nárok na vydání id. 1/2 zemědělské usedlosti X. X byl historicky zemědělskou usedlostí tvořenou 19 objekty, které byly v 80. a 90. letech minulého století postupně většinou odstraněny a na jejich místě byl postaven nový soubor budov označovaných v projektové dokumentaci jako budovy A1, A2, B1, B2 a B3. Pouze budova A1 nebyla postavená nově, ale vznikla rekonstrukcí původní obytné budovy v rámci celkové rekonstrukce a dostavby areálu pro účely jeho využití jako archivu Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, příspěvkové organizace.
5. Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím č. j. PÚ 233/91/5 ze dne 31. května 2011 rozhodlo, že dědicové oprávněné osoby Ing. Zdeněk Hofman (dále jen "právní předchůdce stěžovatelky") a Kamila Matrasová (dále jen "druhá žalobkyně") jsou každý k id. 1/4 vlastníkem nemovitostí dle KN parc. č. X1 (dle PK část parc. č. X2), dle KN parc. č. X3 (dle PK část parc. č. X2), dle KN parc. č. X4 (dle PK část parc. č. X2), dle KN parc. č. X5 (dle PK část parc. č. X2), dle KN parc. č. X6 (dle PK část parc. č. X7), dle KN parc. č. X8 (dle PK část parc. č. X9) a dle KN parc. č. X10 (dle PK část parc. č. X9 (výrok I) a že právní předchůdce stěžovatelky a druhá žalobkyně nejsou vlastníky dle PK části parc. č. X11 s domem č. p. X12 v k. ú. Nebušice (dle KN části parc. č. X13 s domem č. p. X14 v k. ú. Dejvice), dle PK části parc. č. X2 v k. ú. Nebušice (dle KN část parc. č. X13 a část. parc. č. X16 v k. ú. Dejvice), dle PK části parc. č. X9 v k. ú. Nebušice (dle KN část parc. č. X13 v k. ú. Dejvice), dle PK části parc. č. X7 v k. ú. Nebušice (dle KN část parc. č. X13 v k. ú. Dejvice), dle PK části parc. č. X17 v k. ú. Nebušice (dle KN část parc. č. X13 v k. ú. Dejvice) a dle PK části parc. č. X18 v k. ú. Nebušice (dle KN část parc. č. X19 v k. ú. Nebušice) (výrok II).
6. Právní předchůdce (a manžel) stěžovatelky a druhá žalobkyně se žalobou domáhali, aby obvodní soud částečně nahradil výrok II rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 31. května 2011 tak, že jsou každý k id. 1/4 vlastníky nemovitostí popsaných v tomto výroku. Stěžovatel se naopak domáhal, aby soud nahradil výrok I téhož rozhodnutí pozemkového úřadu tak, že právní předchůdce stěžovatelky a druhá žalobkyně vlastníky některých nemovitostí uvedených v tomto výroku nejsou. Obě žaloby byly obvodním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 28 C 187/2011 spojeny ke společnému řízení.
7. Obvodní soud rozsudkem č. j. 28 C 187/2011-177 ze dne 31. května 2016 žalobu stěžovatelky a druhé žalobkyně (výrokem I) i žalobu stěžovatele (výrokem II) zamítl. Výroky III a IV rozhodl o nákladech řízení. Soud vzal za prokázané, že stěžovatelka a druhá žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Jejich právním předchůdcům byla odňata usedlost zvaná X, jež byla tvořena mimo jiné nemovitostmi, o něž se vede nynější spor. Dne 6. října 1950 tyto nemovitosti převzalo jednotné zemědělské družstvo, dne 23. října 1974 byly převedeny ve prospěch Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy. V letech 1950 až 1982 došlo k postupné likvidaci většiny staveb zemědělské usedlosti a v roce 1985 bylo rozhodnuto o rekonstrukci zbývajících objektů (včetně obytné budovy č. p. X14) a zřízení staveb nových na místě zničených částí usedlosti. Rozsah přestavby budovy A1 (tj. původní obytné budovy) činil asi 10 až 15 %, zbývající stavby (budovy A2, B1, B2 a B3) jsou objekty nové. Soud dospěl k závěru, že objekty (spoluvlastnické podíly na nich) požadované stěžovatelkou a druhou žalobkyní jim nemohou být vydány pro překážky uvedené v §11 odst. 1 písm. c) a odst. 4 zákona o půdě, jelikož původní usedlost již zemědělské výrobě neslouží a stavby k ní náležející ztratily svůj původní stavebnětechnický charakter (od 80. let 20. století jsou využívány jako archiv). Pozemky pod objekty A2, B1, B2 a B3 pak nemohou být vydány, neboť byly po odnětí původním vlastníkům zastavěny novými stavbami (kolaudovanými v roce 1992). Žalobu stěžovatelky a druhé žalobkyně tak jako nedůvodnou zamítl. Žalobu stěžovatele směřující k nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu v části, v níž bylo restitučnímu nároku právního předchůdce stěžovatelky a druhé žalobkyně vyhověno, soud také neshledal důvodnou, neboť bylo prokázáno, že právní předchůdce stěžovatelky a druhá žalobkyně jsou oprávněnými osobami a že pozemkový úřad rozhodl o vydání předmětných pozemků po právu; vydání těchto pozemků nebrání činnosti jiných subjektů.
8. Městský soud rozsudkem č. j. 24 Co 3/2017-274 ze dne 12. dubna 2018 rozsudek obvodního soudu ve výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky a druhé žalobkyně, potvrdil (výrok I), zatímco ve výrocích II, III a IV jej zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). Rozhodl tedy ve prospěch stěžovatele, když odvolání stěžovatelky a druhé žalobkyně posoudil jako nedůvodné a odvolání stěžovatele vyhověl. Městský soud vyšel ze skutkového zjištění, že objekty A2, B1, B2 a B3 jsou "od základů" nové, toliko postavené na místě zdemolovaných staveb, zatímco budova A1 je výsledkem rekonstrukce, při níž došlo k výměně prvků dlouhodobé životnosti v rozsahu 10 až 15 %. Městský soud z judikatury Nejvyššího soudu dovodil, že při posuzování existence překážky podle §11 odst. 4 zákona o půdě není určující poměr, v jakém došlo k obměně prvků dlouhodobé životnosti, nýbrž to, zda v důsledku přestavby budova již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Omezený rozsah rekonstrukce domu A1 proto ve světle skutečnosti, že je využíván k nezemědělským účelům, posoudil jako nepodstatný. I kdyby nedošlo k právně relevantní přestavbě tohoto objektu, nebylo by podle městského soudu možné odhlédnout od skutečnosti, že uvedená stavba tvoří s ostatními částmi někdejší usedlosti jeden funkční celek využívaný jako archiv. Je tak dána překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Naproti tomu městský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že pozemky parc. č. X1, X4 a X6 je třeba považovat za zastavěné v části přiléhající k hranicím staveb o šíři 4 m2. Jako důvodná byla shledána i námitka stěžovatele týkající se pozemku parc. č. X3, na kterém se nachází stavba technického zařízení (trafostanice), jež s nejvyšší pravděpodobností úzce souvisí s existencí areálu.
9. Proti výroku I rozsudku městského soudu podaly stěžovatelka a druhá žalobkyně dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 4349/2018-322 ze dne 9. července 2019 jejich dovolání částečně vyhověl a zrušil rozsudek městského soudu v části výroku I týkající se pozemku parc. č. X13 s domem č. p. X14 a jím potvrzené části výroku I rozsudku obvodního soudu a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Jinak (tj. dle odůvodnění rozsudku části týkající se poz. parc. č. X16 v k. ú. Dejvice a poz. parc. č. X19 v k. ú. Nebušice) odvolání odmítl s odůvodněním, že v této části stěžovatelka a druhá žalobkyně nenastolily žádnou argumentaci způsobilou založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud zejména nesouhlasil s městským soudem, konstatoval-li nemožnost vydání domu č. p. X14, respektive pozemku parc. č. X13, jehož součástí se od 1. ledna 2014, stal s odkazem na §11 odst. 4 zákona o půdě bez ohledu na poměr, v jakém došlo k obměně prvků dlouhodobé životnosti zmíněné budovy. Argumentoval-li městský soud podpůrně tím, že všechny požadované nemovitosti tvoří součást funkčního celku (areálu) a je zde tudíž dána překážka vydání věci ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, Nejvyšší soud zdůraznil, že ustanovení výslovně upravuje překážku naturální restituce pozemků souvisejících se stavbami, nikoli staveb samotných.
10. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky a druhé žalobkyně (ve zbylém rozsahu, který se týkal již jen pozemku parc. č. X13 s budovou č. p. X14) znovu zamítl (výrok I), částečně (nad rozsah uvedený ve výroku III) znovu zamítl žalobu stěžovatele (výrok II) a částečně jí ale vyhověl tím, že částečně nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu tak, že stěžovatelka a druhá žalobkyně nejsou vlastnicemi ani pozemků parc. č. X3, X6, X20 a X13 vymezených tam označeným geometrickým plánem coby přílohou rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Obvodní soud dospěl k závěru, že původní zemědělská usedlost X je areálem ve smyslu tzv. areálové judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť již od počátku jeho rekonstrukce byl pojímán jako jeden projekt, jehož výsledkem je vzájemně propojený a v jednotlivých částech na sobě vzájemně stavebnětechnicky závislý funkční celek. Individuální užívání budovy A1 je podle obvodního soudu v kontextu celého areálu neproveditelné. Za pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek je nutno považovat jednak pozemky zastavěné stavbami (budovami A1, A2, B1, B2 a B3), ale i přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. To platí i pro (dříve právnímu předchůdci stěžovatelky a druhé žalobkyni vydané) pozemky (spoluvlastnické podíly na pozemcích), které je třeba považovat za zastavěné v části přiléhající k hranicím staveb o šíři cca 4 m (nově geometrickým plánem vymezené pozemky parc. č. X3, X6, X20 a X13). Obvodní soud v odůvodnění rozsudku dodal, že o budovách A2, B1, B2 a B3 bylo již pravomocně rozhodnuto tak, že se oprávněným osobám nevydávají. Nepřesně vyložil výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2019, když přehlédl, že nejen budova A1, ale i všechny budovy na pozemku parc. č. X13 se k 1. lednu 2014 staly jeho součástí (to upřesnil následně městský soud), proto se na ně také vztahovalo zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu (a tak i výrok I napadeného rozsudku obvodního soudu).
11. Proti rozsudku obvodního soudu podaly stěžovatelka a druhá žalobkyně odvolání. Stěžovatel odvolání již nepodal. Městský soud rozsudkem č. j. 29 Co 422/2021-471 ze dne 24. února 2022 rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil jen tak, že stěžovatelka a druhá žalobkyně jsou každá v rozsahu id. 1/4 vlastnicemi pozemků o celkové výměře 280 m2 - parc. č. X13 o výměře 232 m2, parc. č. X21 o výměře 10 m2 a parc. č. X15 o výměře 38 m2 (včetně budovy č. p. X14 na pozemcích postavené - tedy pouze budovy A1), čímž v uvedeném rozsahu nahradil výrok II rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 31. května 2011, jinak [tj. ve zbytku původního pozemku parc. č. X13 a na něm postavených budov (A2, B1, B2, B3)] rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil ve znění: "Zamítá se žaloba žalobkyně a) a b) na nahrazení výroku II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 5. 2011 č. j. PU 23319115 ve vztahu k pozemku parc. č. X13 v katastrálním území Dejvice v rozsahu, v němž žalobkyním a) a b) nebylo vyhověno tímto rozsudkem" (výrok I). Odvolání stěžovatelky a druhé žalobkyně proti výroku II rozsudku obvodního soudu o částečném zamítnutí žaloby stěžovatele městský soud (pro neoprávněnost stěžovatelky a druhé žalobkyně k podání odvolání) odmítl (výrok II). Městský soud potvrdil (ve zpřesněném znění) výrok III rozsudku obvodního soudu, kterým byl rozsah právnímu předchůdci stěžovatelky a druhé žalobkyni původně vydaných pozemků zúžen o část, v níž v šíři 4 m přiléhají k hranicím staveb (jsou nezbytné k provozu staveb). Výrokem IV rozhodl městský soud o nákladech řízení. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, uvedl, že nedošlo-li k zásadní přestavbě budovy A1, jež by zapříčinila zánik souvislosti stavby se zemědělskou výrobou, nedochází k vyloučení naturální restituce podle §11 odst. 4 zákona o půdě. Vydání spoluvlastnického podílu k budově A1 (spolu s pozemky jí zastavěnými) sloužící k ubytování podle městského soudu logicky nepovede ke ztrátě funkčnosti a využitelnosti ostatních budov původního zemědělského areálu. Jde-li o budovy A2, B1, B2 a B3, ty, ačkoli v době před rekonstrukcí tvořily spolu s budovou A1 jedinou věc v právním slova smyslu, nejsou nyní součástí budovy A1, která může existovat fyzicky nezávisle na nich. Městský soud proto určil, že stěžovatelka a druhá žalobkyně jsou každá v rozsahu id. 1/4 vlastnicemi (tří geometrickým plánem vymezených) pozemků o celkové ploše 280 m2 zastavěných budovou A1. Ohledně zbytku pozemku parc. č. X13 a budov na něm zamítavý výrok I obvodního soudu v upraveném znění potvrdil.
12. Proti rozsudku městského soudu podaly dovolání stěžovatelka a druhá žalobkyně (proti výrokům I a III) i stěžovatel (proti výroku I). Nejvyšší soud napadeným usnesením obě dovolání odmítl. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry městského soudu, že budova A1 má charakter samostatné stavby, která může fyzicky existovat nezávisle na objektech A2, B1, B2 a B3 a udržela si kontinuálně původní obytný charakter a neprošla zásadní přestavbou, zatímco ostatní, po přechodu vlastnictví na stát nově vybudované objekty svým účelovým určením brání zemědělskému či lesnímu využití pozemku. Tvrzení stěžovatele, že vydáním budovy A1 a jí zastavěných pozemků (spoluvlastnického podílu k nim) dojde k narušení nedělitelného funkčního celku a ztrátě funkčnosti a využitelnosti areálu, nemá oporu ve skutkových zjištěních nalézacích soudů ani v obsahu spisu. Nejvyšší soud zdůraznil, že posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality), je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními (zde svébytná funkce budovy A1 sloužící k ubytování i její umístnění v rámci komplexu dalších budov využívaných jako archiv územně plánovací dokumentace hlavního města Prahy a s ním souvisejících kancelářských prostor, bytu správce a technického zázemí pro provoz archivu). Také dovolání stěžovatele měl Nejvyšší soud za nepřípustné, neboť stěžovatelem označené právní otázky (ztráta původního stavebnětechnického charakteru stavby zásadní přestavbou) městský soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelů
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud a Nejvyšší soud nereflektovaly tzv. restituční areálovou judikaturu a příslušné právní normy, z nichž tato judikatura vychází, jakož i judikaturu týkající se překážky spočívající ve veřejném zájmu na nevydání předmětných nemovitostí. Stěžovatel zdůrazňuje, že areál X je uceleným komplexem vzájemně provázaných budov, které jsou navzájem prostupné. Areál je nerozdělitelným, uzavřeným, veřejnosti nepřístupným a střeženým komplexem sloužícím jako archiv Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Přestavba areálu byla od samého počátku pojímána jako jeden projekt, jehož výsledkem je komplex vzájemně propojených a funkčně na sobě závislých budov, které mají sloužit veřejnému zájmu jako archiv Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Areál v současnosti skutečně slouží veřejnému zájmu jako archiv, přičemž jsou v něm mimo jiné uchovávány cenné archiválie a IT vybavení. Je tedy zřejmé, že vydáním a zpřístupněním některé z budov (např. právě budovy A1) dojde ke ztrátě funkčnosti areálu. Závěry městského soudu potvrzené Nejvyšším soudem proto podle stěžovatele představují zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, v důsledku čehož představují svévoli a interpretační libovůli.
14. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, který rozhodl o vydání části pozemku s obytným domem, avšak bez přístaveb, příjezdové cesty a dvora z důvodu, že přístavby jsou samostatné věci, a nelze je vydat, neboť jde o nové stavby, které vznikly po převzetí nemovitosti státem a nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Stěžovatelka zdůrazňuje, že zemědělská usedlost se skládala z obytného domu a objektů sloužících k zemědělské výrobě. V průběhu užívání nemovitostí státem bylo rozhodnuto o rekonstrukci usedlosti, která měla být do budoucna užívána pro archivní účely. V rámci rekonstrukce byly demolovány objekty sloužící zemědělské výrobě a na jejich místě byly vystavěny přístavby obytného domu, který byl rekonstrukcí dotčen minimálně, jak bylo od počátku prostřednictvím znaleckých posudků oprávněnými osobami prokazováno. Stěžovatelka má za to, že soudy v dané věci rozhodly bez náležitého dokazování, respektive, že jediné stanovisko Odboru výstavby městské části Praha 6, podle kterého budova hlavní je od přístaveb neoddělitelná, protože mimo jiné sdílí s budovou hlavní inženýrské sítě, nebylo bráno v potaz a soudy se jím nezabývaly. Stěžovatelka i druhá žalobkyně v řízení poukazovaly na skutečnost, že přístavby se staly součástí budovy hlavní, neboť jsou stavebně, technologicky, funkčně, provozně provázány s budovou hlavní, sdílejí jednu kompletní elektroinstalaci, vodoinstalaci, kanalizaci, žumpu. Přístavby půdorysně odpovídají rozmístění demolovaných objektů a navazují na zachované objekty, včetně shodného sklonu střechy, budova má jedno číslo popisné i orientační. Další pochybení městského soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že jde-li o přístavby, které nebyly stěžovatelce vydány, potvrdil městský soud rozsudek obvodního soudu s odlišným právním názorem (že jde o samostatné stavby), aniž by účastníky řízení s takovým názorem seznámil a umožnil jim se k tomuto názoru vyjádřit.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
15. Soudkyně zpravodajka podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala obě ústavní stížnosti k vyjádření Nejvyššímu soudu, městskému soudu, obvodnímu soudu a druhé žalobkyni. Ústavní stížnost stěžovatele zaslala taktéž k vyjádření stěžovatelce a její ústavní stížnost naopak stěžovateli. Druhá žalobkyně se k ústavním stížnostem nevyjádřila, v souladu s poskytnutím poučení (ve výzvě ze dne 29. 11. 2023) se tak postavení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem vzdala. Také obvodní soud svého práva vyjádřit se k ústavním stížnostem nevyužil.
16. Městský soud plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.
17. Nejvyšší soud ve vyjádření poukázal na v řízení prokázaný skutkový stav, podle nějž budova A1 jako objekt sloužící k ubytování má charakter samostatné stavby, jež může fyzicky existovat nezávisle na nově vybudovaných objektech A2, B1, B2 a B3. Stěžovatel ani v dovolání ani v ústavní stížnosti neuvedl, z jakého důvodu je budova A1 natolik spjata s výkonem archivační činnosti prováděné ve zbývajících budovách, že jejím vydáním dojde ke ztrátě funkčnosti a využitelnosti ostatních nemovitostí. Poukazuje-li stěžovatelka na nález sp. zn. IV. ÚS 500/2000 ze dne 30. listopadu 2000 (N 183/20 SbNU 277) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 145/2000 ze dne 18. února 2002 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), Nejvyšší soud v napadeném usnesení odůvodnil, proč je neměl pro skutkovou a právní odlišnost nyní projednávané věci za aplikovatelné. Nejvyšší soud nepopírá, že posuzovaná věc (zejména co do své skutkové stránky) je věcí nikoliv jednoduchou, avšak soudy učiněná skutková zjištění založená na rozsáhlém dokazování a z nich vyplývající přijaté právní posouzení nelze označit za excesivní.
18. Stěžovatel ve vyjádření odmítá názor stěžovatelky, že se obecné soudy nezabývaly stanoviskem vydaným Odborem výstavby městské části Praha 6. Jak vyplývá z bodu 24 odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu, soud předmětný důkaz v řízení provedl a vyložil, jaká skutková zjištění z něj učinil (viz také body 26 a 61 tohoto rozsudku). Stěžovatel také nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že městský soud věc právně posoudil odlišně od obvodního soudu, aniž by předtím s tímto právním názorem seznámil účastníky řízení. Stěžovatel má za to, že účastníci se ke skutkovým otázkám i k právnímu hodnocení věci mohli vyjádřit po celou dobu řízení, v níž rozhodovaly soudy všech tří stupňů dvakrát. Stěžovatel připouští, že napadené rozhodnutí městského soudu je nepřiměřené a nelogické, to je však nečiní překvapivým. Jde-li o tvrzený odklon od rozhodovací praxe Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 500/2000 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 145/2000), tato rozhodnutí mají zcela odlišný skutkový základ a závěry v nich učiněné nelze aplikovat na nyní posuzovanou věc. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že se obecné soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se areálů (tzv. areálová judikatura).
19. Stěžovatelka ve vyjádření poukazuje na to, že tvrzení stěžovatele, že nárokovaná nemovitost ztratila svůj stavebnětechnický charakter, a proto se na ni vztahuje výlukové ustanovení restitučního zákona, bylo vyvráceno znaleckým posudkem, podle kterého obytná budova jako věc hlavní byla rekonstruována pouze z 10 až 15 %. K argumentaci týkající se vzájemné závislosti hlavní budovy a přístaveb stěžovatelka uvádí, že zachovalá nemovitost je aktuálně užívána pro uchovávání listinných dokumentů jen v omezeném rozsahu. K archivaci tak může fakticky sloužit jen část nemovitostí, která není určena pro bydlení. Hlavní budova včetně jejích přístaveb plní různé funkce, které v zásadě odpovídají účelu užívání nemovitosti v době jejího převzetí státem. Protože hlavní budova není samostatným objektem v uskupení vícero nemovitostí, respektive přístavby nejsou samostatnými nemovitostmi, neexistuje ani areál, na který by bylo možné aplikovat restituční areálovou judikaturu. Označit prakticky jedinou nemovitost jako areál, protože se nachází za oplocením, považuje stěžovatelka za nadnesené. K vlastnictví restituovaných budov, u kterých došlo ke stavebním úpravám, odkazuje stěžovatelka opětovně na nález sp. zn. IV. ÚS 500/2000.
20. Stěžovatel v replice uvádí, že Nejvyšší soud a městský soud navzájem odkazují na své závěry, jejich argumentace "se točí v kruhu" a není zřejmé, proč se odklonily od jednoznačného právního názoru obvodního soudu o nedělitelnosti uceleného areálu. Stěžovatel funkční provázanost budov v rámci areálu X tvrdil po celou dobu řízení. Neshledaly-li soudy jím uvedené důvody za dostatečné, měl být poučen, že je potřeba relevantním způsobem doplnit svá skutková tvrzení nebo důkazní návrhy. K vyjádření stěžovatelky zdůrazňuje, že žádná z vedlejších budov (budovy A2, B1, B2 a B3) není součástí hlavní budovy A1. V tom se ztotožňuje se závěry městského soudu a Nejvyššího soudu. I z vyjádření stěžovatelky vyplývá, že budova A1 je natolik spjatá s ostatními budovami v areálu, že je dána jejich funkční souvislost ve smyslu příslušného výlukového ustanovení zákona o půdě.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
22. Navrhuje-li stěžovatel zrušení výroků II a III napadeného rozsudku městského soudu a výroku I usnesení Nejvyššího soudu, není zde oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti, neboť napadené výroky byly v jeho prospěch, totéž platí ohledně potvrzující části výroku I.
23. Navrhuje-li stěžovatelka zrušení výroku II napadeného rozsudku obvodního soudu a výroku II napadeného usnesení Nejvyššího soudu, není zde oprávněnou osobou, neboť napadené výroky byly v její prospěch, totéž platí ohledně měnící části výroku I napadeného rozsudku městského soudu. Stěžovatelka taktéž není oprávněnou osobou v té části ústavní stížnosti, jíž se domáhá zrušení napadených rozhodnutí v rozsahu, jímž bylo rozhodováno o id. 1/4 spoluvlastnictví druhé žalobkyně k nemovitostem. V části výroku I napadeného rozsudku obvodního soudu, ve které byl tento výrok změněn výrokem I rozsudku městského soudu, navíc Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti v tomto rozsahu příslušný, to se týká i nákladového výroku IV, který byl "odklizen" nákladovým výrokem IV rozsudku městského soudu, který postupem podle §224 odst. 1 občanského soudního řádu znovu rozhodoval i o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
24. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně jiným orgánům veřejné moci, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Po prostudování vyžádaného soudního spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv obsažených v Listině, které Ústavní soud k zásahu opravňuje.
V. a)
Obecná východiska
25. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že nepřípustnost výkladu založeného na přepjatém formalismu patří mezi elementární zásady, jež se vztahují na veškerou činnost orgánů veřejné moci. Nerespektování tohoto požadavku ze strany obecných soudů by ve vztahu k účastníkovi řízení mohlo vést k porušení jeho základních práv a svobod, a to přinejmenším pokud jde o jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [například nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. Uvedené požadavky na výklad a použití právních předpisů se v plné míře uplatní i na restituční zákony. Platí, že konkrétní rozsah a podmínky uplatnění restitučních nároků jsou věcí politického rozhodnutí zákonodárce, kterým je projevena vůle státu k restituci [nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. ledna 2015 (N 6/76 SbNU 99), bod 22]. Přesto Ústavní soud již ve své rozhodovací činnosti vícekrát připomněl, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Při aplikaci restitučních zákonů není možné postupovat příliš restriktivně, resp. formalisticky, ale naopak je nutné používat je velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel zákona [např. nález sp. zn. I. ÚS 2299/13 ze dne 22. dubna 2014 (N 64/73 SbNU 221), bod 23]. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nebo osob jednajících v podstatě za stát, nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku [nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. prosince 2008 (N 219/51 SbNU 725)].
V. b)
K použití §11 odst. 1 písm. c) a §11 odst. 4 zákona o půdě v posuzované věci
26. Podle §11 odst. písm. c) zákona o půdě platí, že pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou, drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Podle §11 odst. 4 téhož zákona nelze obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
27. Pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelka a druhá žalobkyně jsou vlastnicemi (každá k 1/4) nemovitostí (zejména lesních pozemků), samotný vnitřní oplocený areál původní zemědělské usedlosti, který zahrnuje i dům č. p. X14 (budova A1) a další stavby (budovy A2, B1, B2 a B3) jim však vydán nebyl. Teprve napadeným rozsudkem městského soudu poté, co bylo jeho původní rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušeno, bylo určeno, že jsou stěžovatelka a druhá žalobkyně vlastnicemi pouze budovy A1 a pozemků pod ní, nikoli budov A2, B1, B2 a B3 a pozemků pod nimi. Stěžovatel má za to, že budova A1, jakožto součást funkčně propojeného areálu, stěžovatelce a druhé žalobkyni vydána být nemohla. Stěžovatelka naopak nesouhlasí s tím, že jí spolu s uvedenou budovou nebyly vydány její přístavby (budovy A2, B1, B2 a B3, vystavěné na místě zdemolovaných původních objektů sloužících zemědělské výrobě). Jak stěžovatel, tak stěžovatelka jsou přesvědčeni, že budova hlavní (A1/dům č. p. X14) je od přístaveb funkčně neoddělitelná, každý ze stěžovatelů však z této jimi tvrzené skutečnosti, v níž se rozcházejí se stěžejním závěrem Nejvyššího soudu a městského soudu, vyvozuje jiný závěr (o tom, kterému z nich celý soubor všech budov a pozemků náleží).
28. Problematikou výkladu §11 odst. 4 zákona o půdě, resp. posuzováním splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených ve světle skutečnosti, že jde o nápravu historických křivd, se Ústavní soud již v minulosti opakovaně zabýval. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. září 2017 (N 164/86 SbNU 677) Ústavní soud odkázal na svá předchozí rozhodnutí, ve kterých opakovaně vyslovil, že "aplikace §11 odst. 4 zákona o půdě nestojí a nepadá se stavebnětechnickými parametry, ale musí vycházet jednak ze skutečnosti, že jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění zemědělské výroby na druhé straně, přitom korelátem je rozsah zásahu (zásadní přestavba), který je individuální, přestože zákonodárce v tomto směru počítá i s kritérii stavebnětechnickými. O zásadní přestavbu půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde o zmírnění majetkových křivd a princip kontinuity s původním vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost na zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituentů, kteří by, nebýt křivdy, mohli dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost." Ústavní soud v této souvislosti poukázal na nálezy sp. zn. II. ÚS 186/95 ze dne 18. září 1996 (N 83/6 SbNU 89), sp. zn. II. ÚS 719/2000 ze dne 3. května 2001 (N 69/22 SbNU 105), sp. zn. IV. ÚS 176/03 ze dne 14. července 2004 (N 96/34 SbNU 35) a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2796/2008 ze dne 28. ledna 2009 s tím, že restriktivní výklad §11 odst. 4 zákona o půdě je zde namístě o to více, že jde o výluku z restitucí a jejich účelu.
29. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vycházel Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 9. července 2019. Nejvyšší soud v něm taktéž poukázal na svou judikaturu, která konstantně interpretuje §11 odst. 4 zákona o půdě tak, že na ztrátu původního stavebnětechnického charakteru stavby lze usuzovat tam, kde při zásadní přestavbě dojde k obměně těch konstrukcí, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž přímo odvisí životnost stavby, tj. prvků dlouhodobé životnosti, jimiž jsou zejména hlavní nosné konstrukce (vodorovné i svislé), jakož i střecha a schodiště (tvoří-li součást nosného systému stavby). Překážka vydání věci podle uvedeného ustanovení přitom může být dána, pouze pokud došlo alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti k obměně v míře reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí dotčeného prvku. Aby byla naturální restituce podle §11 odst. 4 zákona o půdě vyloučena, musí zásadní přestavba zapříčinit zánik souvislosti stavby se zemědělskou výrobou, z tohoto úsudku nelze ovšem vyvozovat odlišný závěr, že přerušení souvislosti se zemědělskou výrobou brání naturální restituci majetku oprávněné osobě i v případě, že byly na dané stavbě provedeny úpravy, jež s ohledem na jejich omezený rozsah za zásadní přestavbu podle uvedeného ustanovení označit nelze. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že závěry městského soudu, který (ve svém prvním rozsudku) při konstatování nemožnosti vydání domu č. p. X14 (respektive pozemku, jehož součástí se od 1. ledna 2014 stal) nezohlednil poměr, v jakém došlo k obměně prvků dlouhodobé životnosti zmíněné budovy, představují nepřípustně rozšiřující výklad a nemohou obstát.
30. Popsaným závěrům Nejvyššího soudu, které, jak již bylo řečeno, vycházejí z judikatury Ústavního soudu, nemá Ústavní soud čeho vytknout. To platí i pro způsob, jakým byly tyto závěry následně aplikovány městským soudem, který v napadeném rozsudku dovodil, že při rekonstrukci budovy A1 nedošlo k výměně prvků dlouhodobé životnosti v míře reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí dotčeného prvku, taktéž původní obytný charakter (obytné části) budovy zůstal po přestavbě zachován. Městský soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že vydání budovy A1 včetně pozemku, na němž budova stojí, nebrání žádná překážka podle §11 zákona o půdě, neboť vydání id. 1/2 (2x 1/4) budovy A1 (včetně pozemku, jehož je budova součástí), která je kolaudačně určena a slouží k ubytování, logicky nemůže vést ke ztrátě funkčnosti a jakékoli využitelnosti ostatních budov tvořících současný areál X, byť jde o budovy pod společným oplocením, k nimž je jediný přístup a které mají společné technické zázemí, neboť v budově A1 jsou nyní umístěny tři apartmány, které lze (částečně) využívat stěžovatelkou a druhou žalobkyní bez zásahu do stávajícího využití ostatních objektů (archivu, dalších kancelářských prostor a bytu správce).
31. Namítá-li stěžovatel opakovaně, že budova A1 je součástí funkčně propojeného areálu, přehlíží zásadní kritiku, kterou vznesl dovolací soud ve svém zrušujícím rozsudku proti způsobu, jakým aplikoval městský soud §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ve svém prvním rozsudku. Městský soud ve skutečnosti, že uvedená stavba tvoří s ostatními částmi někdejší usedlosti jeden funkční celek využívaný jako archiv, spatřoval překážku podle citovaného ustanovení zákona o půdě. Nejvyšší soud uvedl, že §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě stanoví překážky pouze pro vydání pozemků, nikoli staveb samotných, nelze tedy odůvodnit odkazem na toto ustanovení zamítnutí požadavku oprávněné osoby na vydání stavby (jde o nepřípustně rozšiřující výklad). Stěžovateli je možno přisvědčit, že Nejvyšší soud obecně připustil výjimečné použití §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě i v případě požadavku na vydání pozemků se stavbami, jejichž vydání oprávněné osobě by mělo za následek ztrátu funkčnosti a jakékoliv využitelnosti nemovitostí představujících vzájemně provázaný areál. V kontextu konkrétní věci však Nejvyšší soud podpůrnou argumentaci obvodního soudu (vedle kritéria zásadní přestavby domu), že všechny požadované nemovitosti tvoří součást funkčního areálu, odmítl. Nejvyšší soud se podrobně zabýval funkční propojeností budov v rámci dotčeného areálu v bodech 24 až 28 napadeného usnesení, a to obecně s odkazem na svou rozsáhlou judikaturu a poté konkrétně s ohledem na individuální okolnosti posuzované věci. Nejvyšší soud dovodil, že městský soud, který v napadeném rozsudku přihlédl k umístnění dané budovy (A1) i její svébytné funkci (jako budovy sloužící k ubytování) v rámci komplexu dalších budov (využívaných jako archiv a s ním související kancelářské prostory, byt správce a technické zázemí pro provoz archivu), se ve svém závěru, že za daného stavu vydání budovy A1 nemůže vést ke ztrátě funkčnosti a využitelnosti ostatních budov tvořících současný areál X, neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Ta je postavena tom, že výluka zakotvená v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být aplikována na vydání pozemků se stavbami (nikoli jen pozemků samotných) tvořících součást funkčního celku (areálu) pouze výjimečně, a to tehdy, mělo-li by vydání oprávněné osobě za následek ztrátu funkčnosti a jakékoliv využitelnosti nemovitostí představujících vzájemně provázaný komplex. Tak tomu však v dané věci, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a současném způsobu užívání budovy A1 i budov A2, B1, B2 a B3, které popsal městský soud v napadeném rozsudku, není.
32. Uvedený výklad odpovídá rovněž závěrům, ke kterým dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 467/97 ze dne 3. srpna 2000 (N 113/19 SbNU 93). Ústavní soud uvedl, že §11 odst. 4 zákona o půdě výslovně stanoví konkrétní podmínky pro nevydání obytných budov patřících k původní zemědělské usedlosti, z čehož jednak plyne, že zákonodárce předpokládal existenci takových budov jako samostatných věcí, které mohou být předmětem vydání, a dále je nutno argumentem a contrario dovodit, že pokud nejsou splněny zákonné podmínky pro nevydání takových budov, mají být vydány. Zákon přitom nikde nestanoví nezbytnou definiční vlastnost zemědělské usedlosti jako určitého hospodářského celku v tom směru, že by všechny její části musely na sebe místně, stavebně nebo provozně bezprostředně navazovat.
33. Vydáním budovy A1 a pozemků nedojde ani k situaci, kdy by nebyl naplněn účel restituce a současně nebyla respektována proporcionalita mezi omezením restitučního nároku a prosazením konkrétního veřejného zájmu [srovnej např. závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. července 2014 (N 134/74 SbNU 35)]. Zájem stěžovatele na nerušeném užívání budovy A1 (nejde o její veřejné užívání) není nadřazen účelu restituce a samotnému restitučnímu nároku stěžovatelky na vydání budovy A1 a pozemků pod ní, a s ohledem na povahu užívání těchto nemovitostí nevylučuje další užívání této budovy či okolních budov stěžovatelem. Na druhé straně stěžovatelce v případě vydání budovy A1 nebrání žádný objektivní důvod realizovat její vlastnická práva (tedy věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat). Na uvedeném nic nemění ani případný ztížený přístup stěžovatelky k jí vydávaným nemovitostem. Jak konstatoval Nejvyšší soud v napadeném usnesení, lze jej zajistit prostřednictvím k tomu určených právních instrumentů (např. smluvním zřízením věcného břemene).
34. Zůstává posoudit, zda obstojí závěr městského soudu, že budovy A2, B1, B2 a B3 a pozemky s těmito stavbami bezprostředně související nelze vydat, neboť jde o budovy nově vybudované, přičemž nové stavby svým účelovým určením brání zemědělskému či lesnímu využití pozemku. Městský soud odůvodnil tento svůj závěr tím, že uvedené budovy jsou kolaudačně určené k využití jako kanceláře a archivní prostory spolu s technickým zázemím a bytem správce. Ze skutkových závěrů městského soudu vycházel v napadeném usnesení i Nejvyšší soud.
35. Ústavní soud z obsahu kolaudačního rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 6, Odboru výstavby ze dne 18. února 1992 č. j. výst. 3167/D 2307 Dej/91-Ing.Pá zjistil, že tímto rozhodnutím bylo povoleno užívání stavby "samostatných objektů dostavby X B1 - B3 čp. X14 k. ú. Dejvice při ul. Y". Jako účel užívání stavby bylo vymezeno "výstavní hala modelu a dílny pro výrobu modelů" (1. podmínka užívání stavby). V kolaudačním rozhodnutí je výslovně uvedeno, že součástí kolaudované stavby není objekt A1, který má být dokončen do 04/92, a sadové a terénní úpravy, jež mají být dokončeny do 08/92 (3. podmínka užívání stavby).
36. Podle §11 odst. 4 zákona o půdě budovu patřící k původní zemědělské usedlosti nelze vydat, ztratila-li zásadní přestavbou svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. K výkladu citovaného ustanovení se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 186/95 ze dne 18. září 1996 (N 83/6 SbNU 89), v němž uvedl, že při zkoumání předpokladů pro nevydání nemovitosti je třeba mít na zřeteli, že jde o restituční předpis, jehož hlavním účelem je zmírnění křivd. Proto vykoná-li oprávněná osoba, i když je stavba do určité míry zhodnocena, právo na vydání nemovitosti, je sice toto její právo modifikováno společenským zájmem, ale pouze v tom směru, že musí být zajištěna zemědělská výroba, což zákon o půdě v §11 odst. 4 vyjadřuje mimo jiné pomocí stavebnětechnických parametrů, když hovoří o stavebnětechnickém charakteru. Tyto parametry však nelze bez dalšího a navíc mechanicky aplikovat, jednak pro samotnou spornost a nerovnocennost jednotlivých prvků stavby dlouhodobé životnosti a dále proto, že tyto nemusí nic vypovídat o tom, zda je či není zajištěna zemědělská výroba. Výklad pro posouzení věci rozhodných pojmů je právní otázkou, a proto technické hledisko představuje pouze jedno z hledisek pro posouzení, zda u stavby došlo k zásadní přestavbě, kterou stavba ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
37. V nálezu sp. zn. II. ÚS 186/95 k námitce stěžovatele, že i administrativní a obslužné sídlo zemědělského družstva se samo o sobě vyznačuje bezprostřední souvislostí s předmětem zemědělské výroby, Ústavní soud výslovně konstatoval, že ztráta původního stavebnětechnického charakteru věci představuje znalecky i právně složitou otázku, již je nutno vykládat občanskoprávně, nikoliv ve smyslu předpisů stavebního práva. Podstatnou změnou oproti původnímu stavebnětechnickému charakteru lze přitom stěží rozumět zachování statu quo prostou výměnou, ať už z důvodu zchátrání nebo požadavku vyšší únosnosti stropů atd., byť na vyšší technické úrovni. V citovaném nálezu Ústavní soud odmítl závěr, že k původní zemědělské výrobě je přestavěný objekt již nepoužitelný, a proto nevydatelný, a uvedl, že §11 odst. 4 zákona o půdě vůbec nepočítá s podmínkou, že musí jít o původní zemědělskou výrobu, nýbrž pouze o souvislost s předmětem zemědělské výroby.
38. Výkladem §11 odst. 1 písm. c), resp. §11 odst. 4 zákona o půdě se Ústavní soud zabýval i v dalších rozhodnutích [např. nálezy sp. zn. I. ÚS 754/01 ze dne 23. října 2003 (N 123/31 SbNU 113), sp. zn. II. ÚS 2896/09 ze dne 29. dubna 2010 (N 97/57 SbNU 273), sp. zn. III. ÚS 52/2000 ze dne 12. října 2000 (N 149/20 SbNU 61) a sp. zn. II. ÚS 719/2000]. Také v těchto rozhodnutích Ústavní soud vždy zdůrazňoval účel restitučních předpisů, jímž je zmírnění následků majetkových křivd, přičemž má mít vždy přednost snaha o restituci in integrum (uvedení do původního stavu) před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Při zkoumání okolností, bránících vydání stavby podle §11 odst. 4 zákona o půdě Ústavní soud zdůraznil, že o zásadní přestavbu může jít jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním a souvisejícím smyslu slova. V této souvislosti Ústavní soud připomenul i svou dosavadní judikaturu, vztahující se k problematice restitucí, z níž mimo jiné vyplývá, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu je třeba volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu.
39. Uvedenými závěry se obecné soudy (jde-li o budovy A2, B1 B2 a B3) neřídily, byť řadu ze zmíněných nálezů citovaly. Ústavní soud si je vědom komplikovanosti věci dané jejími specifickými okolnostmi, je však nutno vycházet z toho, že restitučními zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma způsobená za totalitního komunistického režimu má být alespoň částečně kompenzována. Tuto částečnou kompenzaci nelze spatřovat pouze v tom, že by byl restituční nárok sice shledán důvodným, ale oprávněné osobě by byly bezúplatně převedeny jiné pozemky ve vlastnictví státu, popř. že by jí byla přiznána finanční náhrada. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje. Zákon o půdě sleduje v prvé řadě cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené v §11 zákona o půdě, nárokované nemovitosti vydat nelze.
40. V dané věci městský soud shledal splnění podmínky uvedené v §11 odst. 4 zákona o půdě, když dovodil, že budovy A2, B1, B2 a B3 svým účelovým určením brání zemědělskému či lesnímu využití pozemku. Ústavní soud považuje takový závěr městského soudu za extrémně vybočující z mezí ústavních zásad spravedlivého procesu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 68/94 ze dne 15. prosince 1994 (N 63/2 SbNU 189) bylo zdůrazněno, že sporná otázka v soudním řízení, zda existuje nebo neexistuje zásadní překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě bránící ve vydání pozemku (zejména, zda stavba brání zemědělskému využití pozemku), musí být podrobena plnému ověření. Uvedené nepochybně platí i pro odůvodnění pro věc podstatného závěru, zda zásadní přestavbou stavba ve smyslu §11 odst. 4 zákona o půdě ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že si je vědom své judikatury, podle které nelze skutečnost, zda je možno objekt z hlediska jeho funkčního uspořádání a stavební dispozice využívat k zemědělské výrobě, posuzovat příliš široce (srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 1517/09 ze dne 23. března 2011, ve kterém Ústavní soud uvedl, že úvaha, že skladovat zemědělské produkty se dá koneckonců všude, tedy i v tělocvičně, není případná). V nyní posuzované věci však jde o objekty, u kterých je nezbytné, aby s ohledem na jejich kolaudační určení (které zjevně na rozdíl např. od tělovýchovného zařízení jednoznačně zemědělské využití ze své podstaty nevylučuje), bylo postaveno najisto, že jejich účelové určení skutečně brání zemědělskému či lesnímu využití pozemku.
41. Pozemkový úřad i obvodní soud k této otázce pouze shodně konstatovaly, že budovy A2, B1, B2 a B3 půdorysně a architektonicky částečně napodobují původní vzhled zemědělské usedlosti, zemědělské výrobě však neslouží a ani nesloužily. Městský soud vycházel výlučně z vymezení stavby z hlediska veřejného stavebního práva, když v napadeném rozsudku uvedl, že nové stavby svým účelovým určením brání zemědělskému či lesnímu využití pozemku, neboť byly kolaudačně určené k využití jako kancelářské a archivní prostory spolu s technickým zázemím a bytem správce.
42. Uvedeným postupem městský soud nerespektoval závěry Ústavního soudu vyplývající z jeho výše citované judikatury, podle které aplikace §11 odst. 4 zákona o půdě nestojí a nepadá se stavebnětechnickými parametry, ale odvíjí se i od dalších okolností zohledňujících individuální poměry věci v tom smyslu, zda přestavba skutečně popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova. Městský soud jednak uvádí v kolaudačním rozhodnutí vymezený účel užívání stavby nepřesně, neboť tím je "výstavní hala modelu a dílny pro výrobu modelů", jednak nevysvětlil, proč budovy B1, B2 a B3, v nichž se v době jejich kolaudace nacházela hala, sklad, dílny, kanceláře, archiv a sociální zařízení (a byly kolaudovány jako výstavní hala a dílny), popírají možnost zemědělské výroby, jak je (šířeji) chápána shora citovanou judikaturou Ústavního soudu. Uvedené platí tím spíše pro budovu A2, která byla kolaudačně určena jako byt správce. Pochybení městského soudu spočívá také v tom, že nevzal v úvahu další související (stěžovatelkou uváděné) skutečnosti, zejména nepřihlédl k tomu, že stěžovatelce již byly dříve vydány polnosti v těsné blízkosti vlastní zemědělské usedlosti a je tak dle jejích tvrzení znemožňována péče o půdu. V nálezu sp. zn. II. ÚS 186/95 Ústavní soud konstatoval, že zákon o půdě zdůrazňuje životní nutnost zachování celistvosti tří složek zemědělského podnikání - půdy, budov a jiného zemědělského majetku tak, jak historicky nedílně vznikly, s tím, že podle důvodové zprávy k zákonu o půdě se zemědělství nikdy v minulosti nezabývalo jen vlastní zemědělskou výrobou, ale zahrnovalo některé činnosti z předvýrobní fáze i z fáze zpracování svých výrobků a jejich odbytu. Zákon o půdě sice se zajištěním lesního či zemědělského využití pozemku jako jedním z cílů počítá, z jeho preambule nicméně vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd tím, že zlepšení péče o půdu podmiňuje obnovením původních vlastnických vztahů k ní. Soud však nemůže diktovat vlastníkům, jak mají s půdou nakládat, či podmiňovat navrácení vlastnictví určitým způsobem využití, resp. nenavracet, pokud nebudou (moci) pozemek určitým způsobem užívat [srovnej nález sp. zn. II. ÚS 747/2000 ze dne 28. května 2002 (N 63/26 SbNU 163)].
VI.
Závěr
43. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na shora uvedené shledává výklad dotčených ustanovení zákona o půdě provedený obecnými soudy za extrémně vybočující z mezí ústavnosti. Napadenými rozhodnutími bylo v rozsahu, jak plyne z výroku I tohoto nálezu, porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu. Obecné soudy opřely svůj závěr o dílčí (stavebnětechnický) aspekt, navíc nepřesně uchopený, jenž nadřadily celkovému ratio legis, spočívajícímu ve zmírnění majetkových křivd. Věc se proto vrací k dalšímu řízení obvodnímu soudu, který musí dostatečným způsobem zohlednit veškeré klíčové a jedinečné okolnosti tohoto případu, rozhodnout o nároku stěžovatelky na vydání předmětných nemovitostí v souladu se závazným právním názorem vysloveným v tomto nálezu a své rozhodnutí odůvodnit způsobem, který nebude vykazovat ústavněprávní nedostatky. Obecné soudy se budou v dalším řízení zabývat již jen id. 1/4 podílem na nemovitostech, jehož vydání se domáhala stěžovatelka, ohledně podílu, který nebyl vydán druhé žalobkyni, již řízení vedeno nebude.
44. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a výrokem II nálezu napadená rozhodnutí zrušil ve vztahu mezi stěžovateli v rozsahu, kterým nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky (v rozsahu po částečném zamítnutí žaloby v rozsahu, na který dopadalo odmítnutí jejího dovolání prvním rozsudkem Nejvyššího soudu), a v rozsahu, v jakém bylo vyhověno stěžovateli, tzn. (i) výroku I napadeného usnesení Nejvyššího soudu v rozsahu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku městského soudu v části, kterou městský soud potvrdil částečně výrok I a zcela výrok III napadeného rozsudku obvodního soudu, (ii) zmíněné části rozsudku městského soudu a (iii) jím potvrzené části napadeného rozsudku obvodního soudu, jakož i (iv) v rozhodnutí o nákladech řízení mezi stěžovateli.
45. Ve zbylém rozsahu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona a zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
46. Podle §44 zákona o Ústavním soudu nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od něj očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu