ECLI:CZ:US:2024:3.US.121.24.1
sp. zn. III. ÚS 121/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti obchodní společnosti EG.D, a. s., se sídlem Lidická 1873/36, Brno, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem, se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře ze dne 10. října 2023 č. j. 15 Co 159/2023-652, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře, jako účastníka řízení, a Jana Nováka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, a to ve výrocích o náhradě nákladů řízení, které se jí týkají, s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se po stěžovatelce (žalované) domáhal zaplacení částky ve výši 1 692 320 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu byla způsobena v důsledku provádění rekonstrukce vedení vysokého napětí umístěného na jeho pozemcích.
3. Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 3. 2023 č. j. 10 C 60/2019-629 žalobu vedlejšího účastníka řízení zamítl (výrok I) a stěžovatelce a vedlejší účastnici na straně žalované (obchodní společnosti ELCON BRATISLAVA a. s. - odštěpný závod) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky II a III). Stěžovatelce, která byla ve sporu zcela úspěšná, nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení z důvodu existence důvodů zvláštního zřetele hodných [§150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
4. K odvolání stěžovatelky (i vedlejšího účastníka řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 10. 10. 2023 č. j. 15 Co 159/2023-652 rozsudek okresního soudu v napadených výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud obdobně jako okresní soud shledal, že ve věci byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nemohla být stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení. Tyto důvody spatřoval krajský soud v okolnostech sporu a v přístupu stěžovatelky k vedlejším účastníkem řízení uplatňovaným nárokům. Zdůraznil přitom, že vedlejšímu účastníkovi řízení škoda evidentně vznikla, což vyplynulo z provedeného dokazování (znaleckých posudků), ale v důsledku prekluze odškodněn nebyl, ačkoliv byl stěžovatelkou ujišťován, že k odškodnění dojde. Bylo by nespravedlivé, aby vedlejší účastník řízení hradil náklady sporu, neboť taková povinnost by mu způsobila větší újmu než doposud a větší újmu než stěžovatelce a vedlejší účastnici na straně žalované.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Přestože byla v řízení zcela úspěšná, náhrada nákladů řízení (vyčíslených na více než 300 000 Kč) jí přiznána nebyla. Vyslovuje přesvědčení, že ve věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. I když soudy moderaci nákladů odůvodnily existencí škody, o samotném nároku na náhradu škody z důvodu prekluze věcně nerozhodovaly. Vytýkaly-li soudy stěžovatelce, že námitku prekluze vznesla až v průběhu řízení, pak poukazuje na to, že prekluze nemusí být namítána vůbec, ale soudy mají povinnost ji posoudit z úřední povinnosti. Rozhodnutí krajského soudu považuje rovněž za nepřezkoumatelné, neboť řádně neodůvodnil, proč přistoupil k moderaci nákladů řízení. Spatřoval-li krajský soud důvody k moderaci nákladů řízení v majetkových poměrech vedlejšího účastníka řízení, pak nebylo zřejmé, z čeho vycházel.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, jímž jí s odkazem na §150 o. s. ř. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, ačkoliv byla v řízení zcela úspěšná. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své ustálené judikatuře staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu [např. usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3973/18 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Z hlediska kritérií řádného procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávního významu (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Ústavní soud standardně připomíná, že rozhodování o nákladech soudního řízení je doménou civilních soudů.
9. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. Z těchto zásad Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem krajského soudu, a stěžovatelka se jejich prostřednictvím domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem.
10. Ústavní soud v odůvodnění usnesení krajského soudu, podle kterého šlo ve věci o situaci předvídanou v §150 o. s. ř., nespatřuje exces, který by si vyžadoval jeho kasační zásah. Ze strany stěžovatelky jde o pouhou polemiku s hodnocením existence důvodů zvláštního zřetele hodných, která však ústavněprávní roviny nedosahuje. Krajský soud jasně a srozumitelně vysvětlil, jaké okolnosti pro aplikaci §150 o. s. ř. považoval za důležité (viz bod 9 napadeného usnesení). I kdyby se Ústavní soud se závěrem krajského soudu o použití §150 o. s. ř. v této věci neztotožňoval, samotná tato skutečnost by pro jeho kasační zásah nestačila, neboť řádně odůvodněnému závěru krajského soudu není z hlediska ústavněprávního co vytknout. Ústavnímu soudu proto nepřísluší jeho rozhodnutí přehodnocovat.
11. V napadeném rozhodnutí nelze spatřovat ani prvky překvapivosti, neboť sama stěžovatelka uvádí, že byla na možné využití §150 o. s. ř. předem upozorněna, a to již v řízení před okresním soudem. I kdyby tedy okresní soud úvahy o použití §150 o. s. ř. blíže nevysvětloval, měla stěžovatelka možnost svoji argumentaci ve vztahu k uplatnění moderačního práva rozvinout v odvolání, což také učinila.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu