ECLI:CZ:US:2024:3.US.1535.23.1
sp. zn. III. ÚS 1535/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti Renaty Abtové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. dubna 2023, č. j. 4 As 377/2021-36, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2021, č. j. 6 A 81/2019-73, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. března 2019, č. j. MF-22451/2017/1603-3/2053 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 28. června 2017, č. j. MHMP 1044301/2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva financí a Magistrátu hlavního města Prahy jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Při provozování taxislužby stěžovatelkou dne 5. 10. 2016 zjistila kontrola porušení pravidel podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě a současně podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Na základě této kontroly byla následně se stěžovatelkou v obou oblastech zahájena správní řízení.
2. Magistrát hlavního města Prahy za přestupek (dříve terminologicky správní delikt) zjištěný dne 5. 10. 2016 a spočívající v tom, že stěžovatelka nezajistila, aby ve vozidle, které používá k provozování taxislužby, byly doklady o oprávnění k podnikání, výpis z evidence vozidel a sestava taxametru, a dále aby bylo vozidlo označeno svítilnou a obchodní firmou dopravce, uložil stěžovatelce pokutu dle zákona o silniční dopravě ve výši 70 000 Kč (rozhodnutí č. j. MHMP 426936/2017). Toto rozhodnutí následně v květnu 2017 potvrdilo Ministerstvo dopravy (rozhodnutí č. j. 40/2017-190-TAXI/3). O měsíc později uložil Magistrát hlavního města Prahy stěžovatelce pokutu dle zákona o cenách ve výši 50 000 Kč, a to za přestupek rovněž zjištěný dne 5. 10. 2016, který spočíval v tom, že jako řidička vozidla taxislužby účtovala za poskytnutí taxislužby vyšší než maximálně povolenou cenu a neoznačila vozidlo nabízenou cenou. Odvolání stěžovatelky Ministerstvo financí zamítlo a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy potvrdilo mimo jiné s tím, že pokutu ve výši 70 000 Kč za porušení zákona o silniční dopravě nemohlo zohlednit, jelikož jde o přestupky nikoliv na úseku regulace cen a nejsou projednávány ve společném řízení.
3. Proti rozhodnutí Ministerstva financí podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí k námitce stěžovatelky, že byla za jedno jednání potrestána dvakrát, uvedl, že stěžovatelka se dopustila dvou různých jednání, kterými porušila dvě různé oblasti chráněných zájmů. Nešlo proto o totožné skutky, jejichž projednání ve dvou správních řízeních by bránila zásada ne bis in idem.
4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. K namítanému porušení zásady ne bis in idem uvedl, že jednání, za která byly stěžovatelce uloženy tresty, jsou ve faktické i právní rovině odlišná. První jednání spočívalo v nedostatečném vybavení vozidla, druhé pak v účtování vyšší než maximální možné ceny a nevyznačení ceny na vozidle. Jelikož jde o dvě různá jednání a tedy i dva různé skutky zásada ne bis in idem se neuplatní. K neaplikaci absorpční zásady Nejvyšší správní soud uvedl, že tato by se použila pouze, pokud by se o daných přestupcích mohlo vést společné řízení, což však je v posuzované věci vyloučeno.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka podává proti napadeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
6. Stejně jako před správními soudy stěžovatelka namítá porušení zásady ne bis in idem. Nesouhlasí se závěry správních soudů, že v daném případě šlo o dvě různá jednání, a tedy i o dva různé skutky, neboť v daném případě spáchala přestupky jedna osoba ve stejný čas a na stejném místě. Za této situace měly správní orgány při stanovení trestu použít absorpční zásadu. Požadavek Nejvyššího správního soudu, aby pro užití absorpční zásady musely správní orgány vést společné řízení, je projevem formalistické soudní libovůle a odepřením spravedlnosti. Stěžovatelce nemůže jít k tíži, že přestupky z různých právních odvětví projednávají různé správní orgány. I v těchto řízeních by měly správní orgány přihlížet k pokutám uloženým odlišnými správními orgány za stejné jednání. Nadto stěžovatelka poznamenává, že již odvolací správní orgán věděl o uložení pokuty podle zákona o silniční dopravě a měl tomu přizpůsobit své rozhodnutí. Je nesprávné, že se stěžovatelka ocitá v horším postavení, než kdyby se její případ projednával v klasickém trestním řízení. Svou argumentaci stěžovatelka dále podporuje obsáhlým teoretickým výkladem a odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud jejich postupy a rozhodnutí koriguje pouze v případě, že překračují meze ústavnosti. K tomu však v daném případě nedošlo.
8. První námitka stěžovatelky směřuje k nesprávnému posouzení skutku ("idem"). V tomto případě se však Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů a správních orgánů, že stěžovatelka skutečně spáchala dva skutky dvěma jednáními. Blíže lze odkázat na body 26 a 29 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nadto Ústavní soud dodává, že jestliže lze jednání definovat jako projev vůle ve vnějším světě, pak v dané věci nemohlo dojít ke spáchání obou přestupků jedním jednáním, neboť zatímco jednou projevenou vůlí stěžovatelka zjednodušeně opomněla mít ve vozidle a na něm potřebné vybavení, druhou projevenou vůlí účtovala vyšší než povolenou cenu a nevyznačila cenu na vozidle, přičemž oba tyto projevy vůle spolu nijak nesouvisely.
9. Druhou námitkou stěžovatelky je neaplikace absorpční zásady při stanovení jejího trestu. I zde Ústavní soud odkazuje na argumentaci Nejvyššího správního soudu (bod 31 rozsudku), s níž ve většině souhlasí. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka spáchala přestupky dvěma skutky a zároveň tyto nelze projednat ve společném řízení, není možné uplatnit absorpční zásadu ani potrestání za více přestupků zohlednit při stanovení trestu dle §37 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.
10. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, zejména pak rozsudek A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, body 121 až 132, se vztahuje na případy, kdy je více deliktů spácháno jedním skutkem. V projednávané věci však stěžovatelka spáchala skutky dva a závěry této judikatury se na ni proto neuplatní, jak vysvětlil v bodu 28 svého rozhodnutí již Nejvyšší správní soud. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby se v usnesení odmítajícím ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost vyjadřoval k potenciálním situacím, které nejsou předmětem projednání, tedy zda by správní orgány a soudy měly při stanovení trestu za přestupek zohledňovat potrestání za jiný přestupek jiným správním orgánem, ovšem za tentýž skutek.
11. S ohledem na uvedené neshledal Ústavní soud v napadených rozhodnutích znaky svévole při výkladu podústavního práva, kvůli nimž podobná rozhodnutí v minulosti zrušil [nález sp. zn. III. ÚS 119/14 (N 3/80 SbNU 35), bod 34]. Soudy a správní orgány stěžovatelčiny námitky řádně vypořádaly a své závěry smysluplně odůvodnily. Lze proto shrnout, že svým postupem stěžovatelčina základní práva či svobody nijak neporušily.
IV.
Závěr
12. Obecné soudy neporušily ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatelky. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu