ECLI:CZ:US:2024:3.US.161.24.1
sp. zn. III. ÚS 161/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajka) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele E. S., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Jaromírem Malým, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 2031/14, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 7 Tdo 927/2023-1809, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2023 č. j. 7 To 41/2023-1647 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. března 2023 č. j. 34 T 12/2022-1469, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2023 č. j. 34 T 12/2022-1469 uznán vinným pod bodem 1) zločinem vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a pod bodem 2) zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. h), j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Uvedených zločinů se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tím, že 1) dne 1. 1. 2022 v přesně nezjištěné době po 03:15 hod. a před 03:26 hod. v parku poté, co se neúspěšně pokusil první poškozenou přesvědčit k poskytnutí pohlavního styku, zaútočil na tuto poškozenou multifunkčním zavíracím nožem, třikrát ji bodl do různých míst v horní polovině jejího těla, přičemž jí způsobil i život ohrožující zranění, které by bez neodkladného rychlého zdravotnického zásahu vedlo k její smrti v důsledku selhání oběhových funkcí při krevní ztrátě. První poškozené se podařilo z místa útoku přemístit do restauračního zařízení, kde jí byla poskytnuta pomoc a přivolána zdravotnická záchranná služba, byla transportována do nemocnice, kde byla operována a tímto urgentním chirurgickým zákrokem byla odvrácena její smrt. Skutku uvedeného pod bodem 2) výroku se měl stěžovatel dopustit téhož dne krátce po 04:18 hod., kdy na ulici chytil druhou poškozenou za krk, zatlačil ji do míst, kde díky přítomnosti dřevěného plotu a zdi za svými zády neměla možnost úniku, požadoval po ní, aby ho líbala, měla s ním sex, přitom ji osahával, líbal, následně jí vyhrožoval nožem. Když se druhá poškozená pokusila o útěk, stěžovatel ji zachytil za kabát, strhnul na záda na zem, a poté, co se bránila, ji začal rdousit oběma rukama sevřenýma velkou silou kolem jejího krku. Poškozená v důsledku rdoušení upadla do stavu bezvědomí, a poté co přestala klást odpor, jí obviněný stáhnul kalhoty ke kolenům, vytáhl jí triko a částečně odhalil ňadra, manipuloval s jejími spodními kalhotkami ve snaze dosáhnout svého pohlavního uspokojení, poté z místa odešel a tuto poškozenou nechal obnaženou při teplotě 10°C ležet na zemi, kde zůstala po dobu několika minut až desítek minut, dokud znovu nenabyla vědomí, kdy poté vyhledala pomoc náhodného občana.
4. Za uvedené zločiny byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
5. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023 č. j. 7 To 41/2023-1647 bylo odvolání stěžovatele směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.
6. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2023 č. j. 7 Tdo 927/2023-1809 tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel nesouhlasí s výší uloženého trestu, která podle něj výrazně překračuje potřebu individuální i všeobecné prevence, není ku prospěchu ani poškozeným ženám a stěžovateli se jeví jako zcela nepřiměřená. K tomu stěžovatel uvádí, že je osobou dosud bezúhonnou a oba stíhané skutky zůstaly ve stádiu pokusu.
8. Stěžovatel má za to, že v dosavadním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy nehodnotily jeho osobu ani provedené důkazy nestranně a pominuly důkazy předložené obhajobou. Soudy se podle stěžovatele zejména nedostatečně vypořádaly s důkazy, kterými chtěl stěžovatel doložit svou asimilaci a dobrou pověst ve Spolkové republice Německo. Soud prvního stupně do svého závěru o výměře trestu podle stěžovatele nepromítl ani skutečnost, že stěžovatel dosud nebyl trestán. Stěžovatel dále opakuje, že se na průběh inkriminované noci nepamatuje, neví, co kde a jak dělal, a sám se zdráhal uvěřit tomu, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Soudy podle stěžovatele opomíjí možnost, že jeho amnézie na dobu, kdy došlo k útokům na obě ženy, může mít původ právě v tom, že psychika stěžovatele podvědomě blokuje vzpomínku na takové jeho jednání, které je v rozporu s jeho morálkou. Stěžovatel je přesvědčen, že soudu nepřísluší popírat odborné posudky znalců. Hodnocení osoby stěžovatele tak, jak je soud provedl, nemá podle stěžovatele oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel současně poukazuje na nepřesnost tlumočení své výpovědi z hlavního líčení, kterou měl soud prvního stupně uvést v odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Nad rámec uvedené argumentace stěžovatel Ústavnímu soudu klade otázku, zda je počátek lhůty k podání ústavní stížnosti spojen již s doručením rozhodnutí dovolacího soudu obhájci, nebo zda se toto rozhodnutí považuje za doručené až doručením jeho písemného překladu stěžovateli. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud požádal o překlad rozhodnutí o dovolání do německého jazyka, tento překlad však k datu podání ústavní stížnosti neobdržel.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. K otázce běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti, kterou stěžovatel ve svém návrhu vznáší, Ústavní soud konstatuje, že počátek běhu lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je spojován s doručením rozhodnutí o dovolání, které je posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele, a to bez ohledu na to, zda obviněný podá žádost o překlad tohoto rozhodnutí. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti nelze počítat až od doručení překladu rozhodnutí dovolacího soudu, který byl vyhotoven na žádost stěžovatele podle §28 odst. 4 trestního řádu (viz usnesení ze dne 12. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 141/24). Ústavní stížnost byla v projednávaném případě podána v zákonné dvouměsíční lhůtě od doručení rozhodnutí o dovolání, a jde tedy o podání včasné.
IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
12. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
13. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (viz nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, podle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. článek 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13, usnesení ze dne 5. března 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14, usnesení ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 606/21).
14. Trest odnětí svobody ve výměře 22 let byl stěžovateli uložen v rámci zákonné sazby, a to jako výjimečný trest podle §54 odst. 1 trestního zákoníku (v alternativě trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let). Obecné soudy zevrubně popsaly konkrétní okolnosti, které je vedly k závěru o naplnění první z alternativních podmínek pro uložení výjimečného trestu, spočívající ve velmi vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu. V této souvislosti poukázaly zejména na to, že stěžovatel naplnil hned dva kvalifikační znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu, za který zákon umožňuje uložení daného výjimečného trestu. Dále že se stěžovatel dopustil v úzké časové souvislosti více trestných činů, a to dvou pokusů vražd, přičemž fakt, že nedošlo k dokonání činů, byl dílem náhody na stěžovateli zcela nezávislým, a také další jím spáchaný trestný čin je zvlášť závažným zločinem, u něhož byly naplněny hned dva kvalifikační znaky [§185 odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku]. Soudy rovněž vzaly v potaz závažné dopady trestné činnosti na obě poškozené, které po útocích trpí psychickými problémy, jež podstatným způsobem omezují jejich osobní a společenský život (v případě jedné z poškozených soudy poukazují na symptomy typické pro posttraumatickou stresovou poruchu). Soudy pak přihlédly rovněž k míře brutality, se kterou stěžovatel vedl útok pod bodem 1 rozsudku, jakož i ke skutečnosti, že podle jejich závěrů stěžovatel spáchal tento skutek z pomsty. S ohledem na vystupování stěžovatele v rámci hlavního líčení soudy rovněž zhodnotily, že jeho přístup k trestnímu stíhání nasvědčuje absenci sebereflexe.
15. Za jedinou polehčující okolnost krajský soud výslovně označil trestní bezúhonnost stěžovatele [§41 písm. p) trestního zákoníku]. Nelze proto přisvědčit námitce, že soud tuto okolnost ve svých úvahách pominul. Krajský soud se pak obsáhle zabýval i dalšími okolnostmi, které stěžovatel na svoji obhajobu uváděl a které podle něj měly mít vliv na výměru trestu. Pakliže stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soudy dostatečně nevěnovaly jeho osobním poměrům ve Spojkové republice Německo, ani s touto námitkou se Ústavní soud neztotožnil. Jak vyplývá z odůvodnění prvostupňového rozsudku, krajský soud nikterak nezpochybnil a naopak označil za pozitivní, že se stěžovatel po příjezdu ze své domovské země do Spolkové republiky Německo naučil řeč, dokázal vystudovat školu, začal pracovat, sociálně se začlenil a má zde patronskou rodinu, s níž ho pojí úzké pouto. Jelikož tato tvrzení krajský soud akceptoval a hodnotil ve prospěch stěžovatele, nebylo třeba k těmto skutečnostem provádět další důkazy, jak to navrhoval stěžovatel.
16. Ačkoliv krajský soud přijal závěry soudní znalkyně Mgr. Denisy Dokulilové ohledně asimilace stěžovatele ve Spolkové republice Německo a dobrých podmínek pro jeho resocializaci, současně vysvětlil, proč se v některých ohledech se závěry této znalkyně neztotožnil, a to zejména stran úspěšné integrace stěžovatele ve smyslu přijetí základních hodnot společnosti. Stejně tak krajský soud velmi přesvědčivě zdůvodnil, proč dospěl k závěru o nedostatečné rozvinutosti morálně etických hodnot stěžovatele (viz bod 28 rozsudku). Namítá-li stěžovatel, že jeho amnézie na dobu spáchání obou skutků vypovídá o tom, že stíhané jednání bylo v rozporu s jeho morálkou, krajský soud se ve svém rozhodnutí velmi podrobně zabýval psychickým stavem stěžovatele v inkriminované době, zejména skutečností, že byl ovlivněn alkoholem a že měl podle svých tvrzení výpadky paměti. Z hlediska ukládaného trestu náležitě vysvětlil, proč námitkám stěžovatele stran rozvinutosti jeho morálně etických hodnot nepřisvědčil. Krajský soud tyto své úvahy logicky a přesvědčivě zdůvodnil a Ústavní soud v jeho postupu nespatřuje prvky svévole. Za situace, kdy Ústavní soud neshledal ústavněprávní deficit v postupu, jakým krajský soud hodnotil provedené důkazy při stanovování výměry trestu, není jeho úlohou dále přezkoumávat hodnotící úvahy krajského soudu.
17. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí pak nemůže být nepřesnost v překladu z německého jazyka, které se měl podle stěžovatele dopustit prvostupňový soud. Skutečnost, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně citoval výpověď stěžovatele, když uvedl, že druhá poškozená stěžovatele podle jeho slov "pronásledovala" (namísto "následovala"), nemohla mít sama o sobě vliv na závěry o vině či trestu stěžovatele. Z odůvodnění ústavní stížnosti ostatně ani nevyplývá, jak by měla tato nepřesnost zasáhnout do práv stěžovatele.
18. Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem, neboť stěžovateli uložily trest v rámci zákonné trestní sazby, při rozhodování o výměře trestu dostatečně zohlednily všechny relevantní skutečnosti vztahující se k okolnostem případu i osobě stěžovatele a svoje úvahy zevrubně popsaly v odůvodnění napadených rozhodnutí.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu