ECLI:CZ:US:2024:3.US.1655.23.1
sp. zn. III. ÚS 1655/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti 1) Terezy Reichové a 2) Hynka Reicha Štětky, obou zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023, č. j. 30 Cdo 17/2022-307, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2021, č. j. 25 Co 125/2021-273, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. prosince 2020, č. j. 29 C 139/2015-249, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva zdravotnictví jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se před obecnými soudy domáhali po vedlejším účastníkovi (žalovaném) veřejné omluvy za umožnění reklam na vakcíny, které byly podle stěžovatelů v rozporu s právem Evropské unie. V souvislosti s tím stěžovatelé požadovali, aby obecné soudy položily Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, zda Česká republika neporušuje své závazky plynoucí jí ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES, pokud umožňuje reklamu na konkrétní vakcíny od konkrétních výrobců.
2. Obvodní soud žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelům újma nevznikla, jelikož samotné umožnění reklamy, která je v souladu se zákonem a právem Evropské unie, nemůže vést ke vzniku újmy. Obvodní soud se rozhodl nepokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, protože by šlo pouze o hypotetickou otázku nemající vliv na dané řízení.
3. K odvolání stěžovatelů městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Tento výrok odůvodnil tím, že stěžovatelé netvrdili, jaké konkrétní vakcinační akce či konkrétní reklamy způsobily jejich újmu. K jednání městského soudu se stěžovatelé ani jejich zástupkyně bez omluvy nedostavili a připravili se proto o možnost poučení o potřebě doplnit svá skutková tvrzení a označit k nim důkazy podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Městský soud vypočetl předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva Evropské unie a shledal, že v daném případě nebyl naplněn již první předpoklad, totiž, že porušení se týká takové normy unijního práva, která ve prospěch jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo nebo chrání jeho právní zájem. Stejně jako obvodní soud neshledal městský soud důvod k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, jelikož vzhledem k zamítnutí žaloby z jiného důvodů by to bylo nadbytečné. Navíc Česká republika transponovala směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES řádně a není zde ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti.
4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že stěžovatelé nenapadají a ani nemohou napadat závěr městského soudu, že netvrdili a nedoložili konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit vznik jejich nemajetkové újmy. Žádné další dovolací důvody nejsou způsobilé naplnit podmínky přípustnosti dovolání, neboť ani jejich odlišné vyřešení by se v poměrech stěžovatelů neprojevilo. Položením předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie a namítaným porušením práva na spravedlivý proces se Nejvyšší soud z důvodu nepřípustnosti dovolání nezabýval.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé podávají proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle nich porušují jejich základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že samotné umožnění reklamy není způsobilé zapříčinit vznik jakékoliv újmy. Není rozhodné, zda k újmě na osobnostních právech v rámci podstoupení očkování skutečně došlo, ale postačuje pouhá objektivní možnost vzniku újmy ve formě pouhého ohrožení těchto práv skrze reklamy k očkování navádějící. V dané věci takové objektivní ohrožení práv stěžovatelů nastalo. Jejich žalobní tvrzení nebyla vágní ani příliš obecná, vyplývalo z nich, o co stěžovatelům jde. Stěžovatelé odkazovali v řízení před obecnými soudy na veřejně známé a dostupné reklamy na vakcíny proti rotavirům a proti klíšťové encefalitidě, na reklamu s označením Pediacel a na reklamy typu "jedna, dvě, klíště jde". Předmětem žaloby však nebyly konkrétní reklamy, ale nesprávná implementace právní úpravy Evropské unie Českou republikou. Hodnocení městského soudu o vágnosti žalobních tvrzení je tudíž v extrémním rozporu se skutkovými okolnostmi. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vyčítají, že nepřihlédl k tomu, že městský soud se odchýlil od judikatury týkající se ohrožení osobnostních práv a předvídatelného soudního rozhodování.
7. Dále stěžovatelé namítají, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily souladnost transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES do českého právního řádu. Obecné soudy měly zohlednit teleologický účel směrnice a institutu vakcinační akce, jímž je informovat spotřebitele o riziku určitého onemocnění. V České republice je však institut vakcinační akce zneužíván k prodávání očkovacích látek od konkrétních výrobců. Výklad obecných soudů popírá restriktivní přístup směrnice k reklamám na humánní léčivé přípravky. Nejasný výklad směrnice měly obecné soudy řešit položením předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Tento postup nemohly soudy odmítnout jen proto, že jde podle nich o acte éclairé/acte claire, jestliže tak učinily pouze s ohledem na gramatický výklad předpisů. Praxe jednotlivých členských států není stejná, proto ani výklad směrnice nemůže být zřejmý. I závěr městského soudu, že není splněna podmínka odpovědnosti státu za nesprávnou aplikaci komunitárního práva, souvisí s výkladem směrnice, na který měla směřovat předběžná otázka.
8. Stěžovatelé se neztotožňují s názorem obecných soudů, že měli podat spíše podnět ke Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv, neboť přímo odpovědným subjektem za vakcinační akce je žalované ministerstvo.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti proto může zasáhnout pouze tehdy, jestliže je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
10. Obecné soudy stěžovatelům řádně objasnily, z jakých důvodů jim nárok na veřejnou omluvu vůči žalovanému ministerstvu z titulu odpovědnosti státu za porušení unijního práva nevznikl (body 16, 25 až 29 rozsudku městského soudu, body 9 a 10 rozsudku obvodního soudu). Stěžovatelé především neunesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní ke skutečnostem zakládajícím vznik jejich nemajetkové újmy z konkrétních reklam. Namítají-li stěžovatelé, že tomu tak nebylo, jde o námitky ke zjištěnému skutkovému stavu, jenž Ústavnímu soudu až na výjimky, které v této věci neshledal, přezkoumávat nepřísluší [nález sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) ]. Z pouhých obecných tvrzení o výskytu reklam na očkování ve veřejném prostoru nelze dovodit dostatečně určitelné porušení subjektivních práv stěžovatelů, proto není splněna již první podmínka vzniku odpovědnosti státu za porušení unijního práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, bod 32).
11. K rozsáhlým námitkám stěžovatelů ohledně nesprávného výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES a její transpozice do českého právního řádu obecnými soudy, lze uvést, že vzhledem k výše stanovené podmínce úspěšnosti žaloby by bylo povinností obecných soudů provést výklad směrnice pouze k otázce, zda z ní plynou dostatečně určitelná práva přímo stěžovatelům či chrání jejich právní zájmy. To ovšem pouze za předpokladu, že by stěžovatelé tvrdili dostatečně konkrétní porušení jejich práv tak, aby mohly obecné soudy vůbec posoudit, zda stěžovateli předestřený skutkový stav porušením jejich subjektivních práv, plynoucím jim ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES, skutečně je nebo není. Tak tomu však v projednávané věci nebylo, proto ačkoliv se obecné soudy tomuto výkladu a požadavku na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie věnovaly poměrně obsáhle (body 25 až 35 rozsudku městského soudu, bod 9 a 12 rozsudku obvodního soudu), nebyl pro projednávanou věc zapotřebí.
12. Nelze sice souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že porušení práva na spravedlivý proces nemůže být nikdy samo o sobě dovolacím důvodem [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541), bod 11], avšak z kontextu jeho rozhodnutí je zřejmé, že si toho Nejvyšší soud byl vědom, jelikož v dané věci fakticky porušení práva na spravedlivý proces zkoumal, avšak žádné jeho porušení neshledal. Tomu nasvědčuje mimo jiné i implicitní souhlas Nejvyššího soudu s postupem městského soudu stran poučovací povinnosti (str. 2 první odstavec jeho usnesení).
13. Doporučení obecných soudů, že by pro stěžovatele bylo vhodnější podat podnět Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv, lze vnímat pouze jako podpůrné, podle Ústavního soudu však správné. Proto ani tímto postupem obecné soudy do ústavně zaručených práv stěžovatelů nezasáhly.
IV.
Závěr
14. S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích znaky svévole, extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, ani jiné vady, jimiž by obecné soudy porušily ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatelů. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu