ECLI:CZ:US:2024:3.US.1682.23.1
sp. zn. III. ÚS 1682/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Karla Nevěčného, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, se sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2023, č. j. 14 Co 29/2023-56, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 37 555 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 33 877 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení [viz I. výrok rozsudku obvodního soudu ze dne 29. 4. 2021, č. j. 30 C 340/2020-29 (dále jen "exekuční titul")]. Dne 21. 6. 2021, tedy už poté, kdy exekuční titul nabyl právní moci, zaslal stěžovatel vedlejšímu účastníkovi poštovní poukázkou částku 40 850 Kč.
2. Devět dní před vydáním exekučního titulu vydal stejný soud v jiném řízení mezi stejnými účastníky rozsudek, ve kterém stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 60 121,47 Kč s úroky z prodlení (viz I. výrok rozsudku obvodního soudu ze dne 20. 4. 2021, č. j. 10 C 358/2019-46, na č. l. 46 až 48 spisu obvodního soudu, sp. zn. 10 C 358/2019). Během následného odvolacího řízení před městským soudem vedlejší účastník informoval soud o tom, že mu stěžovatel po vydání prvostupňového rozsudku zaslal částku 40 850 Kč a že ji vedlejší účastník započetl na pohledávku, která je předmětem odvolacího řízení. Z tohoto důvodu vzal vedlejší účastník svou žalobu částečně zpět (viz č. l. 71 až 72). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") započtení potvrdil a řízení částečně zastavil (viz I. výrok rozsudku městského soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 14 Co 335/2021-79, na č. l. 79 až 83). Stěžovatelem zaslaná částka tak byla započtena na jiný dluh než na ten, který byl předmětem exekučního titulu.
3. O půl roku později (7. 5. 2022) byla zahájena exekuce k vymožení peněžní povinnosti uložené exekučním titulem. Stěžovatel navrhl exekuci zastavit, protože měl za to, že zasláním částky 40 850 Kč uloženou povinnost již splnil. Obvodní soud stěžovatelův návrh zamítl (viz usnesení obvodního soudu ze dne 29. 11. 2022, č. j. 148 EXE 1126/2022-33). Zaslaná částka podle soudu nebyla započtena na dluh, který byl předmětem exekučního titulu, ale na dříve upomenuté a splatné závazky stěžovatele, jejichž splnění se vedlejší účastník domáhal v jiném řízení. Stěžovatel totiž v poštovní poukázce neurčil, na který dluh plnil. Za takové situace se přitom podle §1933 odst. 1 občanského zákoníku započte plnění "na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul", poté případně "na závazek nejméně zajištěný" a při stejné míře zajištění "na závazek nejdříve splatný". Stěžovatel tedy uloženou povinnost nesplnil a důvod pro zastavení exekuce není dán.
4. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil (viz napadené usnesení městského soudu ze dne 17. 3. 2023, č. j. 14 Co 29/2023-56). V době poukázání částky 40 850 Kč měl stěžovatel vůči vedlejšímu účastníkovi i jiné peněžité závazky. Ty byly přitom upomenuté a splatné dříve než závazky, o nichž bylo rozhodnuto exekučním titulem. Městský soud si je vědom judikatury, podle níž může dlužník určit ten z více dluhů vůči témuž věřiteli, na který plní, i tím způsobem, že poskytne věřiteli plnění ve výši odpovídající výši právě tohoto dluhu. Stěžovatel však zaslal vedlejšímu účastníkovi částku, která výši uloženého dluhu neodpovídala. Tento dluh totiž ke dni plnění činil 40 859,16 Kč, nikoli zaslaných 40 850 Kč. Závěr, že stěžovatel neprojevil vůli plnit na pohledávku přiznanou exekučním titulem a že nebyly splněny předpoklady pro zastavení exekuce, je tedy správný.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel podává proti rozhodnutí městského soudu (popsaném v předchozím bodě tohoto usnesení) ústavní stížnost. Rozhodnutí podle něj porušuje jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě). Tato tvrzení opírá o několik argumentů.
6. Za prvé, započtení částky 40 850 Kč na jinou než vykonávanou pohledávku považuje stěžovatel za překvapivé, nepředvídatelné, nesprávné a nespravedlivé. Rozdíl mezi skutečně zaplacenou částkou (40 850 Kč) a částkou, která by byla podle městského soudu nutná k zastavení exekuce (40 859,16 Kč), je pouhých 9,16 Kč. Tento rozdíl je zapříčiněn odlišnou metodou výpočtu úroku z prodlení. Závěr, že stěžovatel neprojevil zaplacením o několik korun nižší částky vůli plnit na pohledávku přiznanou exekučním titulem, je přitom interpretační exces.
7. Za druhé, stěžovatelem zaslané peníze nemohly být započteny na pohledávky v jiném řízení, protože o nich byl v okamžiku započtení veden spor a vedlejšímu účastníkovi nebyly pravomocně přisouzeny. Odvolací soud navíc neměl pravomoc započtení schválit, protože tato otázka nebyla projednána v prvním stupni řízení.
8. Za třetí, stěžovatel nebyl poučen o povinnosti označit platbu ani o následcích neoznačení platby. O tom, že zaslanou částku vyčíslil nesprávně, byl informován až v napadeném usnesení.
9. Za čtvrté, nezapočtení platby na částku přiznanou exekučním titulem odporuje právní úpravě a judikatuře týkající se částečného plnění a částečného zastavení exekuce.
10. Za páté, rozdíl mezi zaplacenou a exekučním titulem přiznanou částkou vyhledal městský soud až poté, co stěžovatel poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Dodatečně vytvořené odůvodnění pak zpětně promítl do již pravomocného rozhodnutí v jiné věci, ačkoli tam tato otázka nikdy nebyla nastolena.
11. Za šesté, stěžovatel bude muset kvůli nezastavení exekuce zaplatit vedlejšímu účastníkovi úroky z prodlení za období od 1. 7. 2020 do 21. 6. 2021 znovu, což povede ke dvojímu plnění téhož závazku. Výsledná částka, kterou bude muset uhradit, přitom bude kvůli narůstajícím úrokům, nákladům exekuce a nákladům právního zastoupení ještě mnohem vyšší.
12. Za sedmé, úvaha, jak byla zohledněna platba 40 850 Kč, je z hlediska exekučního práva nepodstatná. I kdyby částka 40 850 Kč byla skutečně přesunuta na úhradu jiného závazku vzešlého z jiného soudního řízení, byl by exekuční titul v rozsahu poskytnutého plnění nevykonatelný.
III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
13. Soudkyně zpravodajka zaslala ústavní stížnost k vyjádření obvodnímu soudu, městskému soudu a vedlejšímu účastníkovi. Ani jeden z nich nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
Vyjádření obecných soudů
14. Obvodní soud odkazuje na závěry rozhodnutí popsaných v bodě 1 až 4 tohoto usnesení. Stěžovatelem zaslaná platba nebyla určená nezaměnitelně, a proto ji bylo možné započíst na jiný dluh postupem podle §1933 odst. 1 občanského zákoníku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která stěžovatel odkazuje, podle soudu nejsou plně použitelná. Námitka, že povinnost označit platbu nebyla stěžovateli stanovena, je nerelevantní, protože způsob úhrady dluhu vyplývá přímo ze zákona.
15. Městský soud uvádí, že stěžovatelova ústavně zaručená základní práva či svobody porušena nebyla. Stěžovatel neurčil, na který z dluhů vůči vedlejšímu účastníkovi plnil - a to ani tím, že by plnil částkou odpovídající přesné výši dluhu. Částka byla proto v souladu s §1933 odst. 1 občanského zákoníku započtena na dříve upomenuté a dříve splatné závazky. Tento závěr má oporu v zákoně, soud ho řádně odůvodnil a nepovažuje ho za zjevně nespravedlivý či protiústavní. Důsledky neurčení dluhu přitom stěžovateli musely být známy, protože nespecifikované platby zaslal vedlejšímu účastníkovi už dříve a soud v daném případě postupoval podobně.
Vyjádření vedlejšího účastníka
16. Podle vedlejšího účastníka je ústavní stížnost pouze opakováním již řádně vypořádaných argumentů a stěžovatel se jí nedovolává ochrany ústavnosti, ale přehodnocení skutkového stavu a výkladu podústavního práva, který přísluší především obecným soudům. Obecné soudy podle vedlejšího účastníka postupovaly řádně.
Replika stěžovatele
17. Stěžovatel uvádí, že ve vyjádření městského soudu nenachází uspokojivou odpověď na stěžejní námitky své ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření pak předkládá celou řadu dalších tvrzení a argumentů. Městskému soudu v něm vytýká to, že:
(a) aplikoval nesprávné právní normy, protože vycházel z ustanovení občanského zákoníku, ačkoli se exekuční řízení řídí zejména exekučním řádem a občanským soudním řádem,
(b) neprovedl dostatečné dokazování ohledně úmyslu stěžovatele plnit podle exekučního titulu a vztahu mezi platbou a daným titulem,
(c) nepopsal, jak přesně dospěl ke správné výši dlužné částky ke dni zaslání poštovní poukázky (a to ani ve vyjádření, ani v napadeném rozhodnutí),
(d) porušil zásadu dispoziční a zásadu formální pravdy, protože bez jakékoli námitky vedlejšího účastníka začal tvrdit, že stěžovatelem zaplacená částka byla ke dni zaslání peněz o 9,16 Kč nižší, než stanoví exekuční titul,
(e) propojil exekuční a nalézací řízení, ačkoli je započtení soukromoprávní institut, který s exekučním právem bezprostředně nesouvisí,
(f) porušil zásadu koncentrace řízení u prvostupňového soudu, neboť se započtení částky z podnětu žalobce ujal jako odvolací soud,
(g) propojil obsah vykonatelného a nevykonatelného rozhodnutí a vycházel z odůvodnění rozhodnutí vydaného v jiném řízení, které je z hlediska exekučního řízení "cizí",
(h) potvrdil započtení zaslané částky na závazky, které byly v daném okamžiku sporné, nejisté, neurčité, a tedy nezpůsobilé k započtení,
(i) dospěl k chybnému závěru, že se exekuční titul stává vykonatelným, pokud se dá najít důvod pro tvrzení, že plnění povinného lze označit za neurčité a přesunout je na úhradu jiného dluhu,
(j) neumožnil stěžovateli případné drobné pochybení při výpočtu dlužné částky napravit, a vyhnout se tak pokračování exekuce se všemi jejími důsledky,
(k) neprověřil tvrzení vedlejšího účastníka o pluralitě závazků,
(l) zohlednil započtení, aniž by mu to právní předpisy umožňovaly, a
(m) nevzal v potaz to, že i když započtení nenabylo formy vykonatelného rozhodnutí, fakticky mu přiznal srovnatelnou sílu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Stěžovatel obecným soudům vytýká zejména nesprávné započtení jeho platby ve výši 40 850 Kč ze dne 21. 6. 2021. Spíše než proti napadenému rozhodnutí tak jeho argumentace směřuje proti jinému rozhodnutí totožného soudu, ve kterém bylo započtení zaslané částky zohledněno jako důvod k částečnému zastavení řízení (rozsudek městského soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 14 Co 335/2021-79). Toto rozhodnutí však stěžovatel nenapadl. Ústavní soud se proto zabýval jen těmi argumenty, které směřují proti napadenému rozhodnutí a které souvisí s otázkou, zda byl v této věci dán důvod k zamítnutí návrhu na zastavení exekuce. Protože však spolu obě rozhodnutí obsahově souvisí, Ústavní soud musel vzít při hodnocení napadeného rozhodnutí v potaz i postup městského soudu ve výše uvedeném odvolacím řízení.
19. Mezi stěžovatelem a obecnými soudy panuje spor o to, jak vysoký je úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 33 877 Kč za období od 1. 7. 2020 do 21. 6. 2021. Zatímco stěžovatel tvrdí, že správný výpočet této částky je 3 295 Kč (což je částka, kterou spolu s částkou 37 555 Kč zaslal vedlejšímu účastníkovi), městský soud hovoří o částce 3 304,16 Kč. Správné posouzení této otázky bylo pro daný případ zásadní. Pokud má totiž dlužník vůči stejnému věřiteli více peněžitých dluhů a pošle mu částku, která svou výší přesně odpovídá výši právě jednoho z těchto dluhů, projevuje tím svou vůli plnit právě na tento dluh (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v bodě 23 tohoto usnesení).
20. Ústavní soud celou věc pečlivě posoudil a zjistil, že ani jednou z běžně používaných metod pro výpočet výše úroků (act/act, act/365, act/360, 30E/360 a 30A/360) nelze dospět k závěru, že stěžovatel zaslal vedlejšímu účastníkovi částku, která by odpovídala výši jeho závazku ke dni zaslání poštovní poukázky. Důvod, proč se výpočet stěžovatele a městského soudu odlišuje, není v použité metodě (jak tvrdí stěžovatel), ale v délce prodlení, z níž při výpočtu úroků z prodlení vycházeli.
21. Stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti snímek z jím použité internetové kalkulačky pro výpočet výše úroků z prodlení. Z tohoto snímku je zřejmé, že stěžovatel vycházel při výpočtu výše úroků z nesprávné doby prodlení. Stěžovatelem použitá kalkulačka vypočítala úroky z prodlení za dobu 355 dnů. Jak však ve svém vyjádření správně uvádí městský soud, období od 1. 7. 2020 do 21. 6. 2021 má pro účely výpočtu výše úroků o jeden den víc - tedy 356 dní. Důvodů, proč stěžovatelem použitá kalkulačka spočítala délku prodlení nesprávně, se nabízí hned několik. Žádný z nich však není v daném případě podstatný. Podstatné je to, že stěžovatel z této nesprávně vyčíslené částky vycházel, zaslal soudu částku, která neodpovídala přesné částce přiznané exekučním titulem. Ústavní soud proto uzavírá, že městský soud při výpočtu výše úroků z prodlení - a tedy i celkové výše dlužné částky - z ústavněprávního hlediska nijak nepochybil.
22. Stěžovatel upozorňuje na to, že rozdíl mezi zaslanou a soudem vypočtenou částkou činil pouze 9,16 Kč. Městský soud i tak dovodil, že stěžovatel neprojevil zaplacením této částky vůli plnit na pohledávku přiznanou exekučním titulem. To stěžovatel považuje za interpretační exces.
23. Ústavní soud si není vědom jakéhokoli rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož by vyplývalo to, čeho se dovolává stěžovatel - tedy že volbu dluhu může dlužník učinit i tím, že poskytne plnění ve výši, které je velmi blízké či nejbližší výši daného dluhu. Z judikatury Nejvyššího soudu naopak plyne, že dluh musí být vyčíslen zcela přesně a nezaměnitelně. Jeho rozhodnutí vyžadují, aby bylo plněno "ve výši odpovídající jednomu z dluhů" (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 525/2006) či "ve výši, jež odpovídá právě výši jednoho (a nikoli i jiného) z více dluhů" (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5639/2017). Uvedené závěry nejsou zpochybňovány ani v odborných publikacích - ty na ně naopak bez jakýchkoli výhrad odkazují [viz např. Porod, J., Vančurová, K. §1933. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2083; Šilhán, J. §1933. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 946; Handlar, J. §1933. In: Pražák, Z., Fiala, J., Handlar, J. a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku. Praha: Leges, 2017, s. 448]. Stěžovatel neuvádí žádné rozhodnutí či odborný text, který by tyto závěry vyvracel.
24. Ústavní soud se zabýval i otázkou, zda závěr městského soudu, podle něhož stěžovatel neprojevil výší své platby vůli plnit na dluh, který je jen o 9,16 Kč nižší než zaplacená částka, není z hlediska posuzování úmyslu stěžovatele nepřiměřeně přísný či formalistický. S ohledem na okolnosti případu přitom dospěl k tomu, že napadené rozhodnutí ani z tohoto pohledu protiústavní není.
25. Klíčovým důvodem, který Ústavní soud k tomuto hodnocení vede, je skutečnost, kterou stěžovatel ve své ústavní stížnosti i následných vyjádřeních nezmiňuje - tedy to, že dostal možnost se k účelu své platby i jejímu započtení vyjádřit. Poté, co vedlejší účastník informoval městský soud o tom, že platbu 40 850 Kč započetl na jeden z dluhů, o němž se vedlo odvolací řízení, a že svou žalobu bere částečně zpět, zaslal soud toto zpětvzetí stěžovateli a požádal ho o sdělení, zda se zpětvzetím souhlasí (viz č. l. 71 až 73). Toto sdělení a zpětvzetí žaloby bylo stěžovateli doručeno. Stěžovatel přitom ve svém vyjádření postup vedlejšího účastníka nijak konkrétně nezpochybnil a účel své platby se nepokusil ani dodatečně vyjasnit (viz č. l. 74). Postup městského soudu, který za těchto okolností potvrdil započtení platby na jiný dluh, než na který chtěl stěžovatel údajně plnit, tak Ústavní soud nepovažuje za protiústavní. Započtení vedlejším účastníkem má oporu v zákoně, soud stěžovateli umožnil se proti němu vymezit a stěžovatel této možnosti nevyužil.
26. Pokud osoba dluží z několika závazků k plnění stejného druhu a při plnění neurčí, na který dluh plní, postupuje se podle §1933 odst. 1 občanského zákoníku a plnění se započte "na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul", poté případně "na závazek nejméně zajištěný" a při stejné míře zajištění "na závazek nejdříve splatný". Městský soud dospěl k závěru, že pro aplikaci tohoto ustanovení byly dány důvody, a proto z něho ve svém rozhodnutí vycházel.
27. Stěžovatel s uvedeným postupem nesouhlasí a tvrdí, že městský soud neměl toto ustanovení brát v potaz, protože se exekuční řízení řídí zejména exekučním řádem a občanským soudním řádem - nikoli občanským zákoníkem. Dále namítá, že zaslaná částka nemohla být započtena na jinou pohledávku, protože byla v okamžiku započtení sporná, nejistá, neurčitá a vedlejšímu účastníkovi ještě nebyla pravomocně přisouzena. Ze stejného důvodu proto ani nešlo uvažovat o její dřívější splatnosti. Doručení žaloby podle něj navíc nelze považovat za právoplatné upomenutí ve smyslu citovaného ustanovení.
28. Podstata těchto námitek spočívá ve stěžovatelově nesouhlasu tím, jak městský soud vyložil podústavní právo (konkrétně §1933 odst. 1 občanského zákoníku). Výklad běžných zákonů a jejich použití na jednotlivý případ je však zásadně věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Ten je k zásahu do jejich rozhodovací činnosti oprávněn jen tehdy, pokud je jejich rozhodování stiženo vadami, které porušují ústavně zaručená práva a svobody - například pokud soud nezohlední dopad ústavně zaručeného základního práva či svobody na posuzovanou věc nebo pokud se dopustí nepřijatelné libovůle (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2866/17, bod 37).
29. Žádnou takovou vadu však napadené rozhodnutí nemá. Městský soud se s řadou ze stěžovatelových námitek již vypořádal (viz body 25 a 27 napadeného usnesení, případně str. 2 jeho vyjádření) a Ústavní soud nedospěl k závěru, že by se při tom dopustil libovůle nebo jinak porušil stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Na tomto závěru nic nemění ani to, že stěžovatel nebyl poučen o "povinnosti" označit platbu a následcích toho, když tak neučiní. Taková poučovací povinnost totiž pro obecné soudy ze zákona ani z ústavního pořádku neplyne. Tím, že stěžovatele o těchto otázkách soudy nepoučily, proto nemohly jednat protiústavně.
30. K námitkám vyjadřujícím nesouhlas se započtením částky na jinou pohledávku (téhož věřitele) Ústavní soud konstatuje, že nezpochybňují rozhodnutí napadená v této věci, ale postup městského soudu ve věci vedené pod sp. zn. 14 Co 335/2021, která zde není předmětem přezkumu. Jak je uvedeno již pod bodem 18, Ústavní soud se v tomto řízení může zabývat pouze těmi argumenty, které směřují proti napadenému rozhodnutí a které souvisí s otázkou, zda byl v této věci dán důvod k zamítnutí návrhu na zastavení exekuce.
31. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou, že stěžovatel bude postupem městského soudu nucen ke dvojímu plnění téhož závazku a že napadené rozhodnutí odporuje zákonné či judikaturní úpravě částečného plnění a částečného zastavení exekuce. Jak již obecné soudy vysvětlily, na závazek uložený exekučním titulem nebylo kvůli neoznačení závazku, na který chtěl stěžovatel plnit, a kvůli chybnému vyčíslení částky plněno vůbec. Celá zaslaná částka byla započtena na jiný dluh. Proto nemohlo dojít ani k částečnému zastavení exekuce a budoucí plnění stěžovatele na dluh vyplývající z exekučního titulu nelze posoudit jako dvojí plnění téhož závazku. Je nutno souhlasit s tím, že částka, na kterou bude mít vedlejší účastník podle exekučního titulu nárok, se bude kvůli narůstajícím úrokům, nákladům exekuce a nákladů právního zastoupení zvyšovat. To však není důsledek pochybení obecných soudů, ale toho, že stěžovatel vymáhanou povinnost dosud nesplnil.
32. Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením, že městský soud napadeným rozhodnutím nepřípustně propojil obsah rozhodnutí vydaných v nalézacím a exekučním řízení a že dotvořil odůvodnění pro již proběhlé započtení a poté ho zpětně promítl do pravomocného rozhodnutí v jiné věci. Městský soud uvedl pouze to, že daná platba nemůže být důvodem k zastavení exekuce, protože již byla započtena na jiný dluh stěžovatele. Tento závěr v rozhodnutí blíže rozvedl proto, aby se vypořádal s námitkami stěžovatele. Městský soud se proto žádného nepřípustného propojení nalézacího a exekučního řízení či dotváření odůvodnění nedopustil.
V. Závěr
33. Městský soud napadeným rozhodnutím neporušil stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu