ECLI:CZ:US:2024:3.US.1746.23.1
sp. zn. III. ÚS 1746/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou, sídlem Masarykovo náměstí 1007, Vizovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2023 č. j. 7 Tdo 1206/2022-4142, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2022 č. j. 5 To 388/2021-4060 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. května 2021 č. j. 3 T 203/2016-3987, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Nové Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny, zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 5. 2021 č. j. 3 T 203/2016-3987 uznán vinným dvěma zločiny zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) a §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 2 roky a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Rovněž mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 520 000 Kč a trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky (budoucí výplaty) konkrétně specifikované ve výrokové části citovaného rozsudku. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému [družstvo X (dále jen "poškozený")] částku ve výši 4 329 109,71 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 3. 2022 č. j. 5 To 388/2021-4060 zrušil rozsudek okresního soudu toliko ve výroku o odsouzení k peněžitému trestu ve výši 520 000 Kč. Jinak zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
4. Na základě dovolání podaného stěžovatelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 2. 2023 č. j. 7 Tdo 1206/2022-4142 částečně zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o povinnosti stěžovatele zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 4 329 109,71 Kč a ve výroku, jímž byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, jakož i usnesení krajského soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání stěžovatele proti výrokům o náhradě škody. Poškozeného odkázal s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí proti té části napadených rozhodnutí, jimiž byl potvrzen rozsudek o vině a trestu. Tvrdí, že ve věci rozhodoval podjatý soudce okresního soudu JUDr. Hanzelka. Touto námitkou se krajský soud nezabýval a Nejvyšší soud ji neakceptoval mj. s argumentem, že o podjatosti soudce JUDr. Hanzelky již rozhodoval Ústavní soud, což však není úplně pravda, neboť Ústavní soud stěžovatelovy ústavní stížnosti týkající se námitek ohledně podjatosti odmítl pro předčasnost s tím, že o podjatosti bude muset rozhodnout krajský soud. Stěžovatel následně rozebírá, v čem spatřuje důvody podjatosti JUDr. Hanzelky. Z pohledu stěžovatele jde o bezdůvodnou šikanu, přičemž poukazuje zejména na upozornění JUDr. Hanzelky, že dojde-li ke zmaření hlavního líčení pro neomluvenou neúčast stěžovatele, může být trestní stíhání vedeno vazebně. Zdůrazňuje, že vyloučení soudce má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale nastává již tehdy, lze-li mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Stěžovatel rovněž upozorňuje na průtahy, ke kterým v řízení dochází.
6. Stěžovatel dále vyslovuje přesvědčení, že nebyl naplněn princip právního státu v chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, neboť záležitost se měla řešit cestou občanskoprávní. Zajištění cizí věci za účelem uspokojení své pohledávky nelze pokládat bez dalšího za zpronevěru, a to ani v případě, že by nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva. Uvádí, že peníze, které jím měly být údajně zpronevěřeny, si započítal na úhradu dlužných částek poškozeného. Podle stěžovatele nemohlo jít o trestnou činnost a nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry. Započtení je jednostranným právním úkonem, na který vyplývá nárok ze zákona a může být vyloučeno pouze dohodou stran, což se však nestalo. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že platné právo neklade na formu zápočtu žádné nároky, takže lze započítat vzájemné pohledávky i ústně. Rovněž se vyjadřuje k hodnocení v řízení provedených důkazů a jejich věrohodnosti (např. k dodatkům ke smlouvě o poskytování právní pomoci, výpovědím svědků), jakož i k jednotlivým tvrzením obecných soudů obsaženým v odůvodnění napadených rozhodnutí. Taktéž rozebírá principy fungování vztahů mezi ním, jako advokátem, a poškozeným, jakož i jednotlivé transakce a zpochybňuje i výši náhrady škody, když ze zpronevěřené částky nebyly odečteny stěžovatelovy náklady právního zastoupení, na které měl nárok, jakož i částky, které vrátil soudním exekutorům. Dluh poškozeného vůči stěžovateli převyšoval částku, kterou měl stěžovatel zpronevěřit, a tuto částku mohl uplatnit při své obraně v občanskoprávním řízení. K těmto skutečnostem však trestní soudy nepřihlížely, čímž porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu, popř. spravedlivý proces.
7. Stěžovatel opakovaně poukazuje na to, že nebyla prokázána ani subjektivní stránka (jednání s úmyslem zpronevěřit), ani objektivní stránka (zpronevěření cizího majetku) trestného činu. Dále namítá nepřiměřenost uloženého trestu, když nebyla zohledněna délka doby od spáchání trestného činu a od zahájení trestního stíhání. V této souvislosti uvádí, že trestná činnost (jejíž spáchání ovšem nepřipouští) se měla udát před více než 18 lety, trestní stíhání probíhá již 11 let a samotné soudní řízení 8 let. Podle stěžovatele musí být respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele.
8. Závěrem opět poukazuje na porušení zásad trestního práva ultima ratio a in dubio pro reo, jakož i na zásadu presumpce neviny, které nebyly v jeho případě dodrženy. Rovněž kritizuje postupy orgánů činných v trestním řízením.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Stěžovatel v prvé řadě namítal, že ve věci rozhodoval podjatý soudce okresního soudu JUDr. Hanzelka a měl být tedy dán důvod k jeho vyloučení. K této námitce, včetně stěžovatelem naznačovaných situací, v nichž spatřoval podjatost soudce (např. upozornění JUDr. Hanzelky na možné vazební stíhání stěžovatele; nedodržení pětidenní lhůty k přípravě na hlavní líčení v případě jeho předchozího zrušení; zmínění dalších trestních stíhání v rozsudku okresního soudu, jakožto porušení zásady presumpce neviny) se poměrně obšírně vyjádřil Nejvyšší soud (viz body 33 až 38 napadeného usnesení), přičemž žádné pochybnosti o jeho nepodjatosti, které mohly vést k vyloučení soudce JUDr. Hanzelky z projednávání věci, neshledal (§30 a §31 trestního řádu). Platí přitom, že pochybnosti o nepodjatosti, respektive existenci důvodu pro vyloučení soudce v rámci řízení před soudem nelze vyvozovat jen z jeho předchozího procesního postupu, byť by se tento v rámci přezkumu ze strany odvolacího soudu ukázal eventuálně i jako nesprávný či nezákonný. Nejvyšší soud správně připomenul, že odlišný právní názor soudce nelze považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 trestního řádu. Nelze tedy dát stěžovateli zapravdu v tom, že by Nejvyšší soud tuto námitku neřešil s argumentem, že o ní již bylo v minulosti rozhodováno, a to i Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 18. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 3249/20 a ze dne 13. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 929/21). I když byly ústavní stížnosti stěžovatele v těch částech, které se týkaly rozhodování o podjatosti soudce JUDr. Hanzelky odmítnuty pro nepřípustnost, Nejvyšší soud z nich přímo nevycházel, resp. je použil pouze pro doplnění své předchozí argumentace.
12. Stěžovatel dále namítal porušení principu ultima ratio trestní represe. Podle stěžovatele se celá věc měla primárně řešit občanskoprávní cestou, neboť peníze, které jím měly být údajně zpronevěřeny, si započítal na úhradu dlužných částek poškozeného, takže nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry. V obecné rovině lze sice souhlasit se stěžovatelem, že ze zásady ultima ratio vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné, avšak v nyní posuzovaném případu Ústavní soud však žádné důvody ke zrušení napadených rozhodnutí pro porušení principu ultima ratio nezjistil. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud se zabýval jak obhajobou stěžovatele spočívající v tom, že přijatá plnění řádně započítával na své pohledávky vůči poškozenému družstvu (viz body 45 až 50 napadeného usnesení), tak i námitkou porušení principu ultima ratio, resp. porušením zásady subsidiarity trestní represe (viz body 60 až 63 napadeného usnesení).
13. Bylo-li v řízení zjištěno, že k zápočtům ze strany stěžovatele nedocházelo a šlo pouze o jeho procesní obranu poté, co vyšlo najevo, že si neoprávněně ponechával mu zaslané nebo předané finanční prostředky, a nebyla ani uzavřena dohoda o těchto zápočtech mezi stěžovatelem a poškozeným družstvem, pak závěru obecných soudů, které posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry byly přitom beze zbytku naplněny, přičemž bylo přihlédnuto k délce páchání trestné činnosti, množství útoků (více než 200) a skutečnosti, že stěžovatel trestnou činnost páchal jako advokát. Nejvyšší soud rovněž správně připomenul, že v případě jednání se soukromoprávním základem (jako tomu bylo i v nyní posuzované věci) nelze princip ultima ratio uplatňovat paušálně a jeho aplikací nemůže být zmařen účel trestního řízení.
14. Stěžovatel dále namítal nepřiměřenost uloženého trestu v souvislosti s délkou trestního řízení. I této námitce se Nejvyšší soud věnoval (viz bod 68 napadeného usnesení). I když připustil, že doba, po kterou bylo vedeno trestní stíhání, byla poněkud delší (trestní stíhání bylo zahájeno v dubnu 2015 a v pořadí druhý odsuzující rozsudek okresního soudu byl vydán v květnu 2021), byla ovlivněna důvody, které byly přičitatelné jak stěžovateli, tak i orgánům činným v trestním řízení. Podstatné pro posouzení věci ovšem je, že okresní soud při rozhodování o výši trestu vzal tyto okolnosti v potaz a stěžovatele za spáchané zločiny odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody při samé spodní hranici trestní sazby. Přísnější peněžitý trest byl pak krajským soudem zrušen. Ústavní soud neshledává, že by byl trest uložený stěžovateli i s přihlédnutím k délce trvání trestního stíhání, popř. doby, která uběhla od spáchání trestného činu, nepřiměřený.
15. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoje argumenty, které uplatnil již dříve a kterými se obecné soudy (zejména Nejvyšší soud) podrobně zabývaly. Tím staví Ústavní soud do role další rozhodovací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud konstatuje, že skutkové i právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzované trestné činnosti argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení základních zásad trestního řízení včetně principů ultima ratio, in dubio pro reo a presumpce neviny.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu