ECLI:CZ:US:2024:3.US.1915.23.1
sp. zn. III. ÚS 1915/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Bernharda Adolfa Gerharda Mayera a Hanse Rudiho Dietla, oba zastoupeni JUDr. Tomášem Průšou, advokátem, se sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2023, č. j. 29 ICdo 48/2021-483, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Shrnutí podstaty věci
1. Stěžovatelé podali přihlášku své pohledávky. Insolvenční správce považoval tuto přihlášku za formálně bezvadnou (přihláška podle něj splňovala všechny požadované náležitosti). Nesouhlasil však s tím, že tento dluh vznikl, a proto popřel pravost pohledávky. S tím stěžovatelé nesouhlasili, a proto se žalobou domáhali určení její pravosti. Před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") s touto argumentací neuspěli, před Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") následně tvrdili, že jejich přihláška byla od počátku vadná a vůbec neměla být připuštěna k přezkumu. Této námitce nevyhověl vrchní soud ani Nejvyšší soud.
2. Stěžovatelé v dovolání namítli, že rozhodnutí vrchního soudu odporuje ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Ten však dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je s jeho judikaturou v souladu. Ztotožnil se tak se závěrem vrchního soudu, podle kterého je přihláška pohledávky podaná stěžovateli v rámci insolvenčního řízení dostatečně určitá. V projednávané věci je nyní sporné, zda odmítnutí dovolání a jeho odůvodnění není protiústavní.
II. Dosavadní průběh řízení
3. Stěžovatelé přihlásili do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 1 416 525 Kč. V přihlášce ji vymezili jako pohledávku z titulu smlouvy o půjčce a následného uznání dluhu. Insolvenční správce pravost této pohledávky popřel, a stěžovatelé proto podali incidenční žalobu, kterou se domáhali určení její pravosti.
4. Městský soud v Praze jejich žalobu zamítl a vrchní soud toto rozhodnutí ve věci samé potvrdil (viz I. výrok rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 ICM 3379/2011-387 a I. výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 725/2020-444). Podle soudů uzavření smlouvy o půjčce a její poskytnutí dlužníku nebylo prokázáno. Stěžovatelé i dlužník vypověděli, že pohledávka fakticky nebyla půjčkou, ale finanční náhradou, za kterou měl dlužník pro stěžovatele koupit pozemky a poté je na ně převést (což nakonec neučinil).
5. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatelů jako nepřípustné. Rozhodnutí vrchního soudu se neodchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
III. Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé podávají proti usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost. Toto rozhodnutí podle nich porušuje jejich práva zaručená Ústavou České republiky (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1), Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1).
7. Nejvyšší soud nerespektoval svou judikaturu k náležitostem přihlášky pohledávky (§174 odst. 2), jejímu přezkoumání insolvenčním správcem (§188 odst. 2) a žalobě o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky (§198 odst. 2). Ze závěrů této judikatury podle stěžovatelů vyplývá, že jejich přihláška nesplňovala náležitosti vyžadované zákonem a judikaturou - zejména pokud jde o přesnost údajů ohledně právního důvodu či skutkových okolnostech vzniku pohledávky. Insolvenční správce je tak měl poučit o nutnosti provést opravu či doplnění přihlášky a soud neměl přistoupit k jejímu věcnému přezkumu.
8. Napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, protože z něj není zřejmé, z jakého důvodu soud považoval přihlášku za určitou a o jakou judikaturu svůj závěr opírá. Nejvyšší soud se nevypořádal s otázkami a námitkami, které stěžovatelé vznesli. Jeho rozhodnutí ve svém důsledku odporuje judikatuře Ústavního soudu - konkrétně nálezům sp. zn. IV. ÚS 2117/09 a II. ÚS 2312/15, které se týkají otázky posouzení přípustnosti dovolání.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěrem a odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu, podle něhož je rozsudek vrchního soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zejména pak zpochybňují posouzení, že je jimi podaná přihláška pohledávky dostatečně určitá.
10. Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování v občanském soudním řízení přísluší Nejvyššímu soudu (§14 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Právě on je orgánem, který má v rovině podústavního práva poslední slovo v otázkách výkladu právních předpisů občanského práva a který je povolán k posouzení, zda je určitý právní závěr správný či nikoliv (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15, bod 19).
11. Zhodnocení toho, zda se dovoláním napadené rozhodnutí odchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, proto náleží především jemu samotnému - nikoli Ústavnímu soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15, bod 19). Ústavní soud posuzuje pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nedošlo k excesu, který je natolik závažný, že jím bylo porušeno ústavně zaručené základní právo či svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. Pouze z hlediska ústavnosti přitom Ústavní soud hodnotí i posouzení přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. V těchto případech se tak přezkum Ústavního soudu fakticky omezuje na posouzení dvou otázek: zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovateli soudní ochranu tím, že (a) odmítl dovolání, aniž by se (pokud jde o jeho přípustnost) náležitě vypořádal s řádně předestřenou právní otázkou nebo že (b) aproboval právní výklad, který porušuje ústavně zaručené základní právo či svobodu (viz nález sp. zn. II. ÚS 2312/15, bod 20, a na něj navazující nálezy sp. zn. III. ÚS 1670/23, bod 28, či sp. zn. III. ÚS 1441/17, bod 16). Ústavní soud dospěl k závěru, že žádnou takovou vadu napadené rozhodnutí nemá.
13. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nejprve shrnul své relevantní judikaturní závěry ohledně přihlášky pohledávky v insolvenčním řízení, jejího přezkoumání insolvenčním správcem a žaloby o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky (bod 15). Poté vysvětlil, proč je s těmito závěry přezkoumávané rozhodnutí v souladu - tedy proč je přihláška pohledávky z hlediska vymezení důvodu vzniku pohledávky dostatečně určitá (bod 16 až 18).
14. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě toho, že přihláška pohledávky identifikuje jako důvod vzniku uplatněné pohledávky smlouvu o půjčce, čemuž odpovídá i k ní připojené uznání dluhu a zástavní smlouva. Tyto skutečnosti činí podle Nejvyššího soudu přihlášku i ve světle jeho judikatury dostatečně určitou. Pokud přitom přihláška obsahuje dostatečné vylíčení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá - což v daném případě obsahuje - je podle judikatury způsobilá k přezkumu a stěžovatele není třeba vyzývat k jejímu doplnění a opravě (bod 17).
15. Ačkoli je samotná aplikace obecných východisek plynoucích z judikatury Nejvyššího soudu poměrně stručná, nelze ji označit za protiústavní. Nejenže má stručnost odůvodnění napadeného rozhodnutí oporu v zákoně (viz §243f odst. 3 občanského soudního řádu, který soudu umožňuje pouze stručně uvést, proč je dovolání nepřípustné, čímž stanoví výjimku z nároků na odůvodnění podle §157 odst. 2 a §169 odst. 4 tohoto zákona), ale zároveň obstojí i v ústavní rovině.
16. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí shrnul závěry své relevantní judikatury, poté tuto judikaturu aplikoval a vysvětlil, proč je s ní napadené rozhodnutí v souladu. Z jeho rozhodnutí je tedy zřejmé, o jaká východiska se při svém rozhodování opíral, k jakému závěru na základě nich dospěl a jak ho vysvětlil. Ústavní soud se při posuzování tohoto případu seznámil nejen s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím, ale i se spornou přihláškou a jejími přílohami. Na základě toho dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není svévolné, nepřezkoumatelné ani nevykazuje jiné podobně závažné vady, kvůli nimž Ústavní soud již dříve rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost zrušil (viz nálezy citované v bodě 11 tohoto usnesení).
17. Na tomto závěru nic nemění ani nálezy Ústavního soudu, na které odkazují stěžovatelé - tedy nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 a IV. ÚS 2117/09. Stěžovateli napadené rozhodnutí nevykazuje vady, které by byly svou povahou či závažností srovnatelné s těmi, jimiž se Ústavní soud v těchto nálezech zabýval. Napadené rozhodnutí přitom obstojí i ve světle obecných zásad, z nichž uvedené nálezy vychází.
18. Prvním z těchto nálezů Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu proto, že se jeho odůvodnění míjelo s podstatou argumentace obsažené v dovolání. Stěžovatelka předložila Nejvyššímu soudu specificky vymezenou otázku, od níž se odvíjelo posouzení případu, a Nejvyšší soud na ni nijak nereagoval (viz nález sp. zn. II. ÚS 2312/15, bod 26). Taková situace v nynější věci nenastala. Nejvyšší soud se sporným problémem - tedy souladností rozhodnutí vrchního soudu s dovolací judikaturou - výslovně zabýval. Kromě shrnutí této judikatury zároveň její závěry aplikoval v kontextu daného případu.
19. Druhým z uvedených nálezů Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu proto, že se bez jakéhokoli odůvodnění odchýlil nejen od své vlastní judikatury, ale i od nálezové judikatury Ústavního soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09, bod 22). Ani tuto vadu však napadené rozhodnutí nemá. Není z něj totiž zřejmé, že by se Nejvyšší soud od svých ustálených judikaturních závěrů, které shrnul ve svém rozhodnutí a které stěžovatelé nijak nerozporují, jakkoli odchýlil. Ústavní soud si zároveň není vědom ani toho, že by se Nejvyšší soud při posuzování určitosti přihlášky odchýlil od nálezové judikatury Ústavního soudu (na žádný nález ostatně neodkazují ani stěžovatelé).
20. Ústavní soud souhlasí se stěžovateli v tom, že součástí práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Podle jeho ustálené judikatury však nelze povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit chápat jako povinnost podrobně odpovědět na každý argument. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, které byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnost (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1866/20, bod 14; II. ÚS 222/18, bod 13; I. ÚS 3050/17, bod 23). Tomuto ústavněprávnímu požadavku přitom Nejvyšší soud dostál.
V. Závěr
21. Nejvyšší soud neporušil ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatelů. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu