ECLI:CZ:US:2024:3.US.194.24.1
sp. zn. III. ÚS 194/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky TP Insolvence, v.o.s., sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10, insolvenční správce dlužníka X, zastoupené Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem, sídlem nám. Svobody 527, Třinec, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2023 sp. zn. 1 To 95/2023 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Ostrava, 4. oddělení ze dne 2. října 2023 č. j. NCOZ-9068-2245/TČ-2020-417705-H, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Ostrava, 4. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 1. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel je insolvenční správce společnosti X, která v minulosti shromažďovala finanční prostředky od nekvalifikovaných investorů s tím, že je zhodnotí o 30 % ročně, avšak přitom fungovala na principu tzv. Ponziho schématu (letadla). V rámci trestního řízení, které je vedeno proti shora zmíněné společnosti a jejímu jednateli O. J. policejní orgán zajistil majetek, který jmenovaný prokazatelně nabyl za finanční prostředky před úpadkem protiprávně vyvedených z účtu společnosti X.
Po zajištění části majetku O. J. pro účely trestního řízení, uzavřel stěžovatel se jmenovaným dohodu o narovnání, kterou se tento zavázal nebránit se vylučovací žalobou sepsání majetku zajištěného v trestním řízení do majetkové podstaty úpadce. Účelem dohody bylo rychlé a efektivní uspokojení z této náhradní hodnoty za dříve vyvedené finanční prostředky. Stěžovatel se následně obrátil na policejní orgán se žádostí o zrušení zajištění té části majetku, která byla zapsána do majetkové podstaty úpadce (mimo jiné se jednalo o výtěžek z prodeje dvou elektrokol z majetku O. J. ve výši 288 000 Kč).
Ústavní stížností napadeným usnesením policejního orgánu nebylo žádosti stěžovatele vyhověno, neboť důvody zajištění majetku trvají v zájmu uspokojení nároků několika málo poškozených, kteří se nestihli ve lhůtě přihlásit s pohledávkou do insolvenčního řízení. Proti tomu podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci, který ji ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, neboť měl za to, že byla podána osobou neoprávněnou. Z odůvodnění se podává, že vrchní soud považoval uzavření dohody mezi stěžovatelem a O. J. za absolutně neplatné právní jednání, neboť O. J. byl zajišťovacím unesením policejního orgánu omezen ve svém právu disponovat s majetkem zajištěným v trestním řízení.
Stěžovatel považuje rozhodnutí vrchního soudu za protiústavní, neboť je nejen v rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, ale je též v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3523/16. Rozhodnutí je pro stěžovatele překvapivé, neboť se nemohl vyjádřit k procesnímu důvodu zamítnutí jeho stížnosti a předchozí rozhodnutí vrchního soudu ohledně jiného majetku O. J. takový postup stěžovatele aprobovala. Sepsání zajištěného majetku O. J. považuje stěžovatel nejen za legitimní, ale též za legální, neboť byl pořízen z prostředků vyvedených z majetku úpadce. Stěžovatel směřoval svoji argumentaci především proti rozhodnutí vrchního soudu, které považuje za nezákonné, neboť na úkor insolvenčního řízení přihlíží toliko ke smyslu a účelu trestního řízení.
III.
Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud současně nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takový případ se však nyní nejedná.
Ústřední námitkou stěžovatele je nesouhlas s tím, že nebyl vrchním soudem považován za osobu oprávněnou k podání stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, který zamítl jeho žádost o zrušení zajištění věci dle §79g tr. řádu. Důvodem tohoto postupu měla být především skutečnost, že dohoda o narovnání uzavřená mezi stěžovatelem a obviněným O. J. byla podle stížnostního soudu absolutně neplatná (obviněný byl zajišťovacím rozhodnutím soudu omezen ve výkonu svých vlastnických práv, čehož podle soudu nedbal).
Podle náhledu Ústavního soudu je z ústavněprávního hlediska především podstatné, zda stížnostní soud svůj postup ve věci řádně odůvodnil. Z napadeného usnesení vyplývá, z jakých ustanovení zákona vrchní soud vyšel, jak je aplikoval na projednávaný případ a jaký je jeho právní názor na věc. V souvislosti s uvedeným má Ústavní soud za to, že se jedná především o výklad podústavního práva, který (jak je rovněž patrno z napadených rozhodnutí, judikatury v nich citované a obsahu ústavní stížnosti), stále prochází vývojem. Stěžovatel podanou ústavní stížností, v níž se domáhá kasace napadených rozhodnutí, staví Ústavní soud do pozice, v níž by měl přezkumem rozhodnutí předurčit osud zajištěných peněžních prostředků. Ve své podstatě by měl svým rozhodnutím upřednostnit práva vyplývající pro dotčené subjekty z trestního či insolvenčního řízení. Ústavní soud má přitom za to, že vyjasnění vzájemného vztahu právních odvětví, případně jednotlivých právních institutů je primárně věcí zákonodárce, potažmo obecných soudů.
Ačkoli je ústavní stížnost formálně přípustná, je s ohledem na konkrétní poměry případu materiálně předčasná, neboť o dalších postupech či nárocích vážících se k zajištěným peněžním prostředkům budou s konečnou platností rozhodovat obecné soudy v závislosti na okolnostech, které v budoucnu teprve nastanou (zejména v závislosti na výsledku vedeného trestního řízení a v něm uloženém trestu). Uvedené platí dvojnásob v situaci, kdy mezi vrchním soudem a insolvenčním správcem v této fázi věci panuje nezanedbatelný nesoulad co do názorů na další procesní postup a uplatnitelnost různých institutů směrem k zajištěným peněžním prostředkům. Jinými slovy řečeno, podle náhledu Ústavního soudu se jedná v projednávané věci o dílčí procesní rozhodnutí, které však s konečnou platností nerozhoduje o osudu zajištěných věcí pro účely trestního řízení. Vytýká-li pak stěžovatel vrchnímu soudu, že v předmětné věci bylo postupováno odlišně od té části řízení, v níž došlo k zajištění jiných věcí, lze konstatovat, že uvedené bez dalšího neznamená vznik protiústavnosti a není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů.
Dovolává-li se stěžovatel nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3523/16 nutno uvést, že tento dopadá na odlišnou procesní situaci, kdy v rámci trestního řízení došlo k vydání zajištěných peněžních prostředků poškozenému, a to i přes to, že byl na straně odsouzeného zjištěn úpadek. V důsledku toho však nebylo možné uspokojit individuální nároky jednotlivých věřitelů, kdy tito museli postupovat podle insolvenčního zákona.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu