ECLI:CZ:US:2024:3.US.1951.23.1
sp. zn. III. ÚS 1951/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Edko.cz, s. r. o., se sídlem Kelč 269, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Bürgerem, advokátem, se sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti I. výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. května 2023, č. j. 8 Afs 201/2021-74, a I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2021, č. j. 29 Af 61/2019-72, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Shrnutí podstaty věci
1. Finanční úřad vyměřil stěžovatelce nadměrný odpočet na DPH kvůli účasti na daňovém podvodu. Obecné soudy závěrům orgánů finanční správy přisvědčily. Ze skutkových zjištění podle soudů vyplývá, že se stěžovatelka účastí v pěti obchodních řetězcích vědomě podílela na daňovém podvodu. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je nyní otázka, zda se obecné soudy nedopustily v řízení procesních chyb, zda se řádně vypořádaly s návrhem na provedení důkazu a zda prokázaly, že se stěžovatelka na podvodu účastnila vědomě.
II. Dosavadní průběh řízení
2. Finanční úřad vyměřil stěžovatelce čtyřmi platebními výměry kvůli účasti na daňovém podvodu při obchodování s tonery do tiskáren nadměrný odpočet na DPH v celkové výši 3 119 185 Kč. Odvolací finanční ředitelství jednotlivé platební výměry potvrdilo. Podle správních orgánů se stěžovatelka účastnila "pěti obchodních řetězců" zatížených podvodem na DPH.
3. Krajský soud stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla později zamítnuta i její kasační stížnost. Podle soudů bylo prokázáno, že popsané jednání vykazuje znaky podvodu, stěžovatelka o něm musela vědět a navržený výslech svědků nebylo třeba kvůli jeho nadbytečnosti provádět.
III. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka podává proti rozhodnutím správních soudů v rozsahu uvedeném v záhlaví tohoto usnesení ústavní stížnost. Napadená rozhodnutí podle ní porušila její základní právo na smluvní volnost (čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), na svobodu podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny), na šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny), na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo vyplývající z principu zákonnosti (čl. 2 odst. 2 Listiny). Stěžovatelčiny argumenty jsou popsány v následující části odůvodnění tohoto usnesení.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Hodnocení skutkového stavu, výklad podústavních předpisů a jejich použití na konkrétní případ je úkolem, který náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ten je oprávněn posuzovat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nedošlo k excesu, který je natolik závažný, že porušil ústavně zaručené základní právo či svobodu [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K ničemu takovému však v této věci podle Ústavního soudu nedošlo.
IV. 1) Koncentrace řízení
6. Prvním argumentem stěžovatelky je, že se měl Nejvyšší správní soud zabývat jejími kasačními námitkami ohledně neprovedení výslechu svědků. Řízení před správními soudy podle ní není omezeno koncentrační zásadou, podle níž by všechna tvrzení a důkazní návrhy bylo třeba uplatnit v žalobní lhůtě.
7. Ústavní soud uvádí, že koncentrace řízení je v různých podobách typickým znakem řízení před správními soudy - včetně řízení o kasační stížnosti. Jedním z projevů této zásady je, že kasační stížnost není přípustná v rozsahu důvodů, "které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl" (§104 odst. 4 soudního řádu správního). Právě z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud nezabýval stěžovatelčinými námitkami ohledně neprovedení výslechu svědků popsanými v bodě 27 jeho rozhodnutí. Stěžovatelka je totiž neuplatnila v řízení před krajským soudem, ačkoli tak učinit mohla - podobně jako námitky uvedené v bodech 53 či 56 rozhodnutí, jejichž soudem konstatovanou nepřípustnost v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje.
8. Uplatnění principu koncentrace řízení ve správním soudnictví není samo o sobě protiústavní (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 12/99). Protiústavní přitom nebyl ani postup Nejvyššího správního soudu v právě projednávaném případě. Nejvyšší správní soud na výše citované ustanovení výslovně odkázal a jeho využití zdůvodnil (viz bod 26 až 28 rozhodnutí). Jeho aplikace není v daném případě svévolná, zjevně nespravedlivá a ani jiným protiústavním způsobem nevybočuje z úpravy či chápání koncentrační zásady v řízení o kasační stížnosti. Napadené rozhodnutí obstojí nejen ve světle těchto obecných judikaturních požadavků, ale i dřívějších nálezů, v nichž se Ústavní soud protiústavním použitím této zásady ve správním soudnictví přímo zabýval (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2732/15 či III. ÚS 93/06).
IV. 2) Nesplnění poučovací povinnosti
9. Druhou námitkou stěžovatelky je, že i v soudním řízení správním má soud poučovací povinnost. Pokud tedy měly soudy za to, že stěžovatelka nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedla neúplně, měly ji vyzvat k doplnění svých tvrzení.
10. Správní soudy jsou podle zákona povinny účastníkům poskytovat "poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu" (§36 odst. 1 soudního řádu správního). Pokud tedy poučovací povinnost neplyne z výslovného znění zákona (jako například z §37 odst. 5 soudního řádu správního), závisí rozsah poučovací povinnosti podle citovaného ustanovení na úvaze soudu. Z této úvahy a ani z výslovně stanovené poučovací povinnosti přitom Nejvyšší správní soud žádným protiústavním způsobem nevybočil.
11. Stěžovatelka namítá porušení poučovací povinnosti v rámci argumentace o koncentraci řízení. Z její ústavní stížnosti však není zřejmé, o čem přesně by ji měly soudy poučit a jaká ústavně zaručená základní práva a svobody nesplněním této údajné poučovací povinnosti porušily. Tato skutečnost přitom není z napadených rozhodnutí zřejmá ani Ústavnímu soudu. Argument, že soudy porušily svou poučovací povinnost, proto Ústavní soud neshledal důvodným.
IV. 3) Neprovedení výslechu svědků
12. Třetí námitkou stěžovatelka zpochybňuje správnost závěru obecných soudů o nadbytečnosti výslechu svědků, neboť vychází z nesprávných skutečností a nezohledňuje tvrzení stěžovatelky. Napadené rozhodnutí krajského soudu je z tohoto hlediska podle stěžovatelky nepřezkoumatelné.
13. Stěžovatelka navrhla ve správním řízení provést výslech jednatele a zaměstnance jedné ze společností, která se účastnila sporného obchodního řetězce (konkrétně společnosti Z + M servis, spol. s r. o, dále jen Z + M servis). Jejich výslech měl odpovědět na otázku, proč bylo zboží v rámci skupiny společnosti Z + M servis prodáváno prostřednictvím stěžovatelky. Orgány finanční správy i správní soudy rozhodly, že je provedení výslechů nadbytečné. Důvod spolupráce mezi uvedenými společnostmi už totiž ověřen byl - a to vyjádřením samotné společnosti Z + M servis v jiném daňovém řízení.
14. Ústavní soud neshledal důvod tento závěr ani jeho zdůvodnění z ústavněprávního hlediska zpochybňovat. Soudy se námitkou neprovedení výslechu zabývaly a opakovaně na ni ústavně souladným způsobem reagovaly (viz bod 33 až 38 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 39 rozhodnutí krajského soudu). Řádně zdůvodnily, proč je naplněn jeden z ústavně přípustných důvodů neprovedení důkazu - tedy jeho nadbytečnost (judikaturu Ústavního soudu ohledně této otázky ostatně Nejvyšší správní soud shrnul v bodě 30 svého rozhodnutí).
15. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že neprovedení navrženého výslechu vzhledem k těmto okolnostem neporušilo stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva či svobody. Na tomto závěru nic nemění ani námitky stěžovatelky ohledně toho, jaké důvody spolupráce mezi společnostmi uváděla ona sama, zda znala a zpochybňovala zjištění správce daně v jiném daňovém řízení nebo zda se soudy vypořádaly se všemi třemi důvody spolupráce, které společnost Z + M servis uvedla. Jednak tyto okolnosti nejsou pro posouzení přípustnosti neprovedení výslechu podstatné a jednak soudy skutečné důvody spolupráce náležitě popsaly a zdůvodnily (např. v bodě 57 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a v bodě 29 rozhodnutí krajského soudu).
16. Skutečnost, že krajský soud na rozdíl od Nejvyššího správního soudu odůvodnil svůj závěr ohledně této otázky méně podrobně, nebo že výslovně neoznačil provedení výslechu za "nadbytečné", ještě nečiní jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným, či dokonce protiústavním. Z jeho rozhodnutí je dostatečně zřejmé, proč k provedení výslechu nespatřoval důvod. Shodně s Nejvyšším správním soudem uvedl, že "jak vyplývá z daňového řízení, Z+M servis, spol. s r.o. (CZ) již spolupráci s žalobcem a ORCAON, s.r.o., odůvodnil". Kromě toho také uvedl, že nemá smysl provádět výslech k prokázání něčeho, co již bylo v řízení zjištěno, a následně bylo toto zjištění žalovaným věrohodně zpochybněno (tento závěr Nejvyšší správní soud v bodě 37 svého rozhodnutí mírně korigoval). Ačkoli je tak odůvodnění rozhodnutí krajského soudu v této otázce stručné, nelze ho označit za protiústavní.
IV. 4) Neprokázání vědomé účasti na podvodu
17. Stěžovatelka dále namítá, že v řízení nebyla prokázána její vědomá účast na podvodu a že se soudy s touto otázkou náležitě nevypořádaly. Nesouhlasí s tím, že je prodej zboží mezi propojenými osobami považován za nestandardní, a že byla tato okolnost stěžejní pro závěr o její vědomé účasti na podvodu.
18. Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, podle které orgány považovaly přeprodávání zboží mezi propojenými osobami "bez dalšího za nestandardní a smysl postrádající" a že tuto skutečnost vzaly v zásadě za "stěžejní pro závěr [...] o údajné vědomé účasti stěžovatelky na podvodu na dani" (viz str. 8 ústavní stížnosti). Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že rozhodující okolností pro závěr o vědomosti stěžovatelky o její účasti na podvodu nebyl samotný "přeprodej" zboží mezi propojenými osobami, ale okolnosti, které tyto transakce doprovázely: shodné postavení společností ve všech obchodních řetězcích, jejich personální propojenost či například nedostatek zabezpečení jedné ze společností pro daný objem obchodů (viz bod 60 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Soudy přitom podrobně zdůvodnily, proč tyto okolnosti ve svém souhrnu prokazují, že stěžovatelka o své účasti na podvodu musela vědět (viz body 54 až 65 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 30 až 43 rozhodnutí krajského soudu).
19. Ústavní soud na postupu ani závěru soudů neshledal nic, čím by porušily stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva či svobody. Argumentaci, která by relevantním způsobem zpochybňovala hodnocení skutkového stavu či výklad podústavního práva, ostatně nevznáší ani sama stěžovatelka. Ta kromě trvajícího nesouhlasu s posouzením jejího případu a namítaného porušení práva na smluvní volnost, na svobodu podnikání a na šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod neuvádí žádné ústavněprávní argumenty. I z tohoto důvodu závěr soudů o vědomé účasti stěžovatelky na podvodu z ústavněprávního hlediska obstojí.
V. Závěr
20. Obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu