ECLI:CZ:US:2024:3.US.2095.23.1
sp. zn. III. ÚS 2095/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudců Jiřího Zemánka a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Evžena Sosny, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou, sídlem Komenského náměstí 289, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2023, č. j. 23 Cdo 726/2023-1915, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2022, č. j. 23 Co 42/2022-1736, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. října 2021, č. j. 12 C 23/2014-1690, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a AIR STATION, s. r. o., sídlem Žitavského 496, Praha 5, Letiště Příbram, s. r. o., sídlem Skalka 39, Drásov, a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Shrnutí podstaty věci
1. Stěžovatel napadl rozsudek žalobou pro zmatečnost, protože měl za to, že o jeho vynesení rozhodovali podjatí soudci. Dva ze tří členů soudního senátu totiž v jiném řízení vydali opravné usnesení bez splnění zákonných předpokladů a pozměnili protokol o jednání, čímž se podle stěžovatele snažili zvýhodnit jednoho z účastníků řízení. Soudy však žalobě nevyhověly, protože ani protizákonný postup sám o sobě nezakládá důvod k vyloučení soudců v jiném řízení. Podle soudů se navíc neprokázalo, že soudci jednali s cílem napomoci jednomu z účastníků řízení. Stěžovatel s rozhodnutími soudů nesouhlasí, a proto proti nim podává ústavní stížnost.
II. Dosavadní průběh řízení
2. Stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, č. j. 23 Co 213/2019-1416, protože ve věci rozhodovali dva soudci, které stěžovatel považuje za podjaté [§229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu]. Tito soudci totiž jako členové senátu rozhodovali v jiném dřívějším řízení s podobným předmětem i účastníky, v rámci kterého došlo ke zpětné úpravě protokolu o jednání a k vydání opravného usnesení, jímž byl doplněn výrok rozhodnutí - a to aniž by k tomu byly splněny zákonné předpoklady (což potvrdil i Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 30 Cdo 2294/2015-997 ve znění usnesení č. j. 30 Cdo 2294/2015-1008). Cílem tohoto jednání bylo podle stěžovatele zvýhodnit první vedlejší účastnici v daném řízení (sp. zn. 23 Co 494/2013), což budí pochybnosti o jejich nepodjatosti v jiném řízení, kterého se účastní i on (sp. zn. 23 Co 213/2019).
3. Obecné soudy stěžovateli napadenými usneseními nepřisvědčily. Námitku podjatosti stěžovatel vznesl už v původním řízení a vrchní soud ji neshledal důvodnou (viz usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. Nco 118/2019-1348). Stěžovatel přitom ani nyní neprokázal, že by byl důvod pochybovat o nepodjatosti soudců. Nesprávný procesní postup dvou členů senátu sám o sobě nezakládá jejich podjatost - mimo jiné proto, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho rozhodování v jiných věcech (§14 odst. 4 občanského soudního řádu). Tvrzení stěžovatele ohledně spolupráce soudců ve prospěch jedné z účastnic řízení navíc zůstávají pouze v rovině spekulací a domněnek. Soudy proto stěžovateli nevyhověly a rozsudek napadený žalobou pro zmatečnost nezrušily.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel podává proti napadeným usnesením ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 1 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
5. Napadená rozhodnutí stěžovateli upřela právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem. V řízení o žalobě pro zmatečnost bylo prokázáno, že dva ze tří členů senátu v dřívějším řízení úmyslně porušili zákon a spolupracovali s cílem zvýhodnit první vedlejší účastnici. Způsob, jakým se odvolací i dovolací soud vypořádaly s argumentací stěžovatele, je navíc zcela nedostatečný.
6. Okresní soud nesprávně zamítl návrh stěžovatele na výslechy členů senátu, kteří se podíleli na vynesení žalobou napadeného rozsudku.
7. U okresního soudu měla původně rozhodovat jiná soudkyně, na kterou však podle stěžovatele vyvíjela první vedlejší účastnice nátlak.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich použití na konkrétní případ je úkolem, který náleží především obecným soudům. Ústavní soud má pravomoc jejich rozhodnutí zrušit jen tehdy, pokud se dopustí excesu, který je natolik závažný, že porušuje ústavně zaručená základní práva a svobody [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K ničemu takovému však v dané věci podle Ústavního soudu nedošlo.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy vyhodnotily jeho skutková tvrzení (tedy že se soudci snažili zvýhodnit jednoho z účastníků řízení) a jak vyložily podústavní právo (tedy jak posoudily otázku vyloučení soudců). V ústavní stížnosti přitom opakuje argumenty, které vznesl již dříve a s nimiž se soudy již několikrát vypořádaly.
10. Možnou podjatostí soudců se soudy v průběhu řízení zabývaly již čtyřikrát - jak před podáním žaloby pro zmatečnost (viz usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. Nco 118/2019-1348), tak i v řízení o této žalobě (viz bod 14 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 23 až 27 rozhodnutí krajského soudu a bod 21 rozhodnutí okresního soudu). Pokaždé přitom dospěly k závěru, že důvod k vyloučení soudců není dán. Jednak protože protizákonný postup při vydání opravného usnesení a úpravě protokolu není sám o sobě důvodem k podjatosti soudců a jednak protože nebylo prokázáno, že by soudci takto jednali s úmyslem napomoci některému z účastníků řízení.
11. Návrhu na provedení důkazu výslechem soudců podílejících se na vynesení žalobou napadeného rozsudku se soudy věnovaly dvakrát (bod 26 rozhodnutí krajského soudu a bod 7 rozhodnutí okresního soudu). Návrh na provedení tohoto důkazu označily za nadbytečný, protože oba soudci, které stěžovatel označuje za podjaté, se ke své možné podjatosti už písemně vyjádřili (viz č. l. 1343 a 1344 spisu). Krajský soud navíc uvedl, že důkazní síla těchto výslechů by byla minimální.
12. Ústavní soud nenašel důvod žádný z uvedených závěrů zpochybňovat. Napadená rozhodnutí nevykazují znaky svévole, extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ani jiné vady, kvůli nimž Ústavní soud podobná rozhodnutí v minulosti zrušil (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1811/14). Soudy se stěžovatelovými námitkami opakovaně zabývaly, svá rozhodnutí řádně zdůvodnily a jejich závěry jsou podložené a smysluplné. Lze tedy shrnout, že svým postupem nijak neporušily stěžovatelova základní práva či svobody.
13. To, že obecné soudy ani Ústavní soud stěžovateli nevyhověly, nelze vykládat tak, že by ignorovaly protizákonnost postupu soudu při vydání opravného usnesení a úpravě protokolu o jednání. Předmětem řízení o žalobě pro zmatečnost však není hodnocení tohoto postupu jako takového, ale to, zda stěžovatelova tvrzení prokazují, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce [viz §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu]. Závěr obecných soudů, že stěžovatelem namítané skutečnosti k tomuto závěru nepostačují, protože nebyly prokázané nebo protože nejsou dostatečně závažné, přitom v daném případě plně obstojí.
14. Jak je již zmíněno výše, stěžovatel své námitky uplatňuje v téměř shodném znění od počátku řízení. Jedná se o vyslovení jeho nesouhlasu, nikoliv o relevantní polemiku a o věcné zpochybnění úvah a závěrů uvedených v napadených rozhodnutích. Tímto způsobem však v řízení o ústavní stížnosti vzhledem k jeho principům (viz bod 8) nelze dosáhnout úspěchu.
V. Závěr
15. Obecné soudy neporušily stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu