ECLI:CZ:US:2024:3.US.221.24.1
sp. zn. III. ÚS 221/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Zdenky Varakinové a Vladimíra Varakina, zastoupených Mgr. Filipem Hořínkem, advokátem, sídlem Nádražní 879/27, Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2023 č. j. 71 Co 177/2023-147, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Dagmar Vavrečkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí. Jsou přesvědčeni, že rozhodující subjekt svým postupem porušil jejich právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a zásadu rovnosti účastníků soudního řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného soudního rozhodnutí, stěžovatelé jsou majiteli bytu v panelovém domě, vedlejší účastnice vlastnila byt pod nimi. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala po stěžovatelích, aby se zdrželi nadměrného hluku, který měl mj. vytvářet stěžovatel používáním hole k podpoře chůze, vnuk stěžovatelů při návštěvách či občas se v bytě nacházející pes. Okresní soud v Ostravě žalobu zamítl jako zcela nedůvodnou, neboť se vedlejší účastnici nepodařilo prokázat, že by z bytu stěžovatelů pronikal hluk nad míru obvyklou v podobných postarších panelových domech. Nalézací soud zároveň uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 36 300 Kč. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku odvolání, nicméně odvolací soud řízení zastavil poté, co při jednání vyšlo najevo, že vedlejší účastnice mezitím byt prodala. Zároveň ale přistoupil k aplikaci §150 o. s. ř. a snížil zmíněnou náhradu nákladů prvostupňového řízení o 50 % na 16 335 Kč. Odůvodnil to tím, že vedlejší účastnice vyřešila problém subjektivně pociťovaného obtěžování hlukem přestěhováním, přičemž u nového bytu je nucena splácet vyšší splátku úvěru, než hradila u stávajícího bytu. Jelikož je samoživitelkou, zbývá jí relativně málo volných prostředků na živobytí, zatímco stěžovatelé mají menší náklady a poměrně vysoké důchody. Náhrada nákladů v plné výši by tudíž měla horší dopad do její majetkové sféry, než by tomu bylo v případě majetkové sféry stěžovatelů. Náklady odvolacího řízení ve výši 5 082 Kč již odvolací soud nemoderoval, protože vedlejší účastnice se jim mohla zcela vyhnout zpětvzetím žaloby bezprostředně po prodeji bytu.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelé nesouhlasí s nákladovými výroky napadeného usnesení. Nalézací soud aplikoval moderační právo svévolně, nelze připustit, aby plně úspěšným stěžovatelům, kteří se nedopustili žádného závadného jednání, byla krácena náhrada nákladů řízení na polovinu kvůli majetkovým rozdílům mezi stranami sporu. Navíc veškeré informace o příjmech či výdajích vedlejší účastnice vycházely jen z jejího tvrzení a nebyly v podstatě předmětem dokazování. Odvolací soud se dopustil pochybení i při kalkulaci (snížené) výše nákladů, neboť započítal v rozporu s advokátním tarifem režijní paušály pouze pro jednu zastupovanou osobu místo dvou, jak správně učinil nalézací soud. Krácení náhrady tak dokonce překročilo odvolacím soudem tvrzené 50 % snížení. V neposlední řadě obsahuje vadu též výpočet nákladů odvolacího řízení: došlo k přiznání pouze půl úkonu za "účast u odvolacího jednání, které se nekonalo." Příslušné jednání přitom ve skutečnosti proběhlo, což osvědčuje k ústavní stížnosti přiložený protokol.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobami oprávněnými a řádně zastoupenými, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád obecně podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance v těchto (a obdobných) věcech nahrazoval Ústavní soud. V přezkoumávané věci byl rozdíl mezi přisouzenou náhradou nákladů v prvním a druhém stupni cca 20 000 Kč, podmínka bagatelnosti je tak naplněna (také např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 53/10).
8. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem k výše vymezené možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Jedním z takových případů je míra dotčení stěžovatele - vzhledem k majetkovým či sociálním poměrům mohou totiž u některých osob mít i malé částky zásadní negativní dopad na jejich situaci (např. nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 262/16). Stěžovatelé však podobnou intenzitu zásahu v ústavní stížnosti netvrdí. Druhou z možností, ve které Ústavní soud překážku bagatelnosti překonává, je potřeba vyjádření právního názoru na velké množství typově podobných případů, zejména se jedná o situace, kdy ke sjednocení judikatury (právě z důvodu bagatelnosti sporů) nemohly přistoupit odvolací soudy či Nejvyšší soud (např. nález ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14). Ani tuto linii argumentace však stěžovatelé nevznáší, otázku (nízké) výše požadované částky ve skutečnosti v ústavní stížnosti zcela opomíjí. Nadto je třeba připomenout, že Ústavní soud i při naplnění podmínky (ne)bagatelnosti přistupuje k přezkumu rozhodování o nákladech řízení velmi restriktivně (srov. shrnutí v nálezu ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20).
9. Nepřekročení hranice bagatelnosti a chybějící argumentace týkající se možných výjimek z ní (srov. předchozí bod usnesení) brání Ústavnímu soudu reagovat na věcné námitky stěžovatelů, jakkoliv přesvědčivými se (alespoň při zběžném zhodnocení) jeví. Stručně vyjádřeno, ne každé nesprávné (nezákonné) rozhodnutí obecných soudů musí mít nutně ústavněprávní rozměr či porušovat základní práva stěžovatelů v míře vyžadující zásah Ústavního soudu.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu