ECLI:CZ:US:2024:3.US.247.24.1
sp. zn. III. ÚS 247/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. E., právně zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem, sídlem Masarykova 1680/110, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023 č. j. 7 Tdo 936/2023-246 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2023 č. j. 61 To 150/2023-207, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 2023 č. j. 16 T 1/2022-182, byl stěžovatel uznán vinným zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, a to jako účastník ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl podle §299 odst. 4 trestního zákoníku, za použití §58 odst. 1, 6 trestního zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Trestné činnosti se dopustil společně s již dříve odsouzenými rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. 16 T 138/2014 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. 61 To 386/2012, kdy všichni společně se buď přímo či nepřímo podíleli na realizaci nelegálního obchodu s exempláři nosorožce tuponosého jižního (Ceratotherium simum simum), který je zařazen do přílohy I Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (č. 572/1992 Sb.) a do přílohy A nařízení Rady Evropských společenství č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění nařízení Komise EU č. 750/2013. Konkrétně stěžovatel se shora specifikovaného zločinu dopustil tím způsobem, že se v říjnu 2011 zúčastnil s odsouzenou P. M. organizovaného zájezdu do JAR, kde byl pod patronací místního profesionálního lovce při tzv. pseudo-huntingu zastřelen nosorožec tuponosý jižní a přitom pod svou totožností doloženou osobními doklady figuroval pro účely vydání povolení k lovu v JAR místními úřady jako klient-lovec, jímž však autenticky nebyl. Lovecké trofeje v podobě nosorožčích rohů se vzdal s tím, že ji formou darování ponechá na místě k volné dispozici. To vše učinil na základě naplněné dohody s odsouzenou P. M., že za poskytnutí uvedených služeb v rámci pseudo-huntingu se zájezdu do JAR zúčastní, aniž by jeho cenu platil. Následně byly dne 18. 7. 2012 dovezeny na jméno stěžovatele lovecké trofeje (nosorožčí rohy) přes mezinárodní letiště v Bratislavě, a to se záměrně deklarovanou podhodnocenou celní hodnotou ve výši 100 USD (t. j. 2 072 Kč), přestože reálná celní hodnota dvou kusů rohů činila při váze 6 kg nejméně 270 000 USD (t. j. 5 286 060 Kč). Obecné soudy tedy dospěly k závěru, že za daných okolností uspořádání pseudo-loveckého zájezdu zdarma, s předjednaným ponecháním loveckých trofejí v podobě nosorožčích rohů k dispozici jiným osobám, si stěžovatel byl vědom toho, že se v roli pseudo-lovce dost možná účastní organizovaného nelegálního obchodu s nosorožčími rohy za cílem jejich vyvezení z JAR a provezení přes další státy, a to se záměrem jejich dovezení do místa lukrativních prodejů na asijském trhu, když následně aktivně spolupracoval a činil další kroky vedoucí k legalizaci nosorožčích rohů s cílem dosáhnout jejich propuštění do volného oběhu.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel podal ve věci rovněž dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Obsah napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v jeho věci nerespektovaly základní zásady trestního řízení, tj. zásadu presumpce neviny a zásadu hodnocení důkazů v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Již v obžalobě a následně ve všech postupně vyhlašovaných rozsudcích se ohledně stěžovatele neuvádí žádné konkrétní tvrzení umožňující logický závěr, že je vinen. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje trestní řízení, skutkové okolnosti věci včetně popisu skutkového děje, který podle jeho názoru nevzaly rozhodující soudy dostatečně v úvahu.
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
9. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
10. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání uplatnil své námitky primárně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud se také vyjádřil k otázce stěžovatelem namítaných neprovedených důkazů, přičemž ani v této otázce neshledal pochybení soudů nižších stupňů. Nebyl zde proto žádný důvod ze strany dovolacího soudu do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
11. Závěrem lze konstatovat, že stěžovatel zopakoval svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízeních před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je nadto obecného charakteru a soustřeďuje se většinou na skutkové otázky, do nichž však Ústavní soud zasahuje pouze ve výjimečných případech (viz výše). Právem na spravedlivý proces je zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
12. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu