ECLI:CZ:US:2024:3.US.2614.23.1
sp. zn. III. ÚS 2614/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Marie Sulowské, zastoupené Mgr. Karlem Klimešem, advokátem, se sídlem Macharova 302/13, Ostrava-Přívoz, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023, č. j. 25 Cdo 920/2023-221, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 2022, č. j. 11 Co 236/2022-203, a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 25. května 2022, č. j. 109 C 248/2021-176, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Shrnutí podstaty věci
1. Stěžovatelka napadla platební rozkaz žalobou pro zmatečnost. V ní zpochybňovala splnění náležitostí žalobcova návrhu, předpokladů pro vydání rozkazu i zákonnost jeho doručení. Obecné soudy však její argumentaci nepřisvědčily, protože namítané skutečnosti podle nich nenaplňují žádný ze zákonných důvodů zmatečnosti. V řízení o ústavní stížnosti je nyní sporné, zda rozhodnutí soudů a jejich odůvodnění nejsou protiústavní.
II. Dosavadní průběh řízení
2. Stěžovatelka se žalobou pro zmatečnost domáhala zrušení platebního rozkazu, který jí uložil povinnost zaplatit žalobci celkem částku 190 770,64 Kč s příslušenstvím (viz elektronický platební rozkaz Okresního soudu v Karviné, č. j. EPR 74088/2021-9).
3. Důvody zmatečnosti spatřovala v tom, že (1) platební rozkaz neměl být vydán, protože odporuje přiloženým listinám, a že (2) nebyl doručen jejímu zástupci, ale jí samotné, jelikož žalobce v návrhu na jeho vydání neuvedl, že má stěžovatelka zástupce, ačkoli to věděl z mimosoudní fáze. Platební rozkaz je tak podle ní zatížen zmatečnostním důvodem podle §229 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, tedy že "nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba".
4. Okresní soud její žalobu napadeným usnesením zamítl a krajský soud toto rozhodnutí napadeným usnesením potvrdil. Namítané skutečnosti podle nich nenaplňují žádný ze zmatečnostních důvodů. Argument, že platební rozkaz nemá oporu v přiložených listinách, měla stěžovatelka uplatnit v řádném opravném prostředku. Dále soudy uvedly, že žalobce není povinen uvádět či dokládat zastoupení stěžovatelky a že soud nemohl jednat se zástupcem stěžovatelky, protože mu on ani stěžovatelka nepředložila plnou moc.
5. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka podle soudu vychází z mylného chápání právních předpisů a závěry okresního a krajského soudu svou argumentací nijak relevantně nezpochybňuje.
III. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka podává proti rozhodnutím vydaným v řízení o žalobě pro zmatečnost ústavní stížnost. Napadená rozhodnutí podle ní porušují její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky.
7. Obecné soudy se řádně nezabývaly tím, že soud vydal platební rozkaz v rozporu s podmínkami pro jeho vydání a že žalobcův návrh na vydání platebního rozkazu nesplňoval základní náležitosti soudního podání (viz §172 a §42 občanského soudního řádu). Rozkazem přiznaný nárok nemá oporu v předložených důkazech a neodpovídá tvrzeným skutečnostem. Okresní soud se náležitostmi žalobcova návrhu na vydání rozkazu nezabýval vůbec nebo jen zcela nedostatečně a vydání rozkazu pro něj bylo pouze mechanickým úkonem.
8. Obecné soudy se nezabývaly tím, že byl platební rozkaz doručen v rozporu se zákonnými pravidly (§173 občanského soudního řádu). Před podáním návrhu na vydání rozkazu probíhalo mezi stranami jednání o mimosoudním řešení věci, během něhož byla stěžovatelka zastoupena, o čemž zástupce žalobce věděl. Přesto jejího zástupce v návrhu nezmínil, a rozkaz byl proto doručen stěžovatelce, a nikoli jejímu zástupci.
9. Obecné soudy se při svém rozhodování odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení sp. zn. 25 Cdo 2630/2015, 29 ICdo 31/2013, 23 Cdo 315/2009 a rozsudky sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, 29 ICdo 7/2013) i komentářové literatury (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1166).
10. Napadená rozhodnutí jsou zjevně nespravedlivá a jejich právní závěry jsou kvůli chybám při dokazování svévolné. Okresní soud při vydání rozkazu rezignoval na řádné dokazování a rozhodnutí Nejvyššího soudu neobsahuje řádné zdůvodnění.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, podle nichž stěžovatelkou namítané skutečnosti nenaplňují žádný ze zákonných důvodů zmatečnosti.
12. Ústavní soud považuje za důležité uvést, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě pro zmatečnost. V tomto zvláštním druhu opravného řízení obecné soudy nehodnotí zákonnost, odůvodněnost či správnost původního rozhodnutí nebo postupu soudu při jeho vydání. Jejich přezkumný rámec je ze zákona mnohem užší. Na základě žaloby pro zmatečnost mohou soudy zrušit napadené rozhodnutí jen tehdy, pokud v původním řízení nastal tzv. zmatečnostní důvod - tedy některá ze závažných procesních vad uvedených v §229 občanského soudního řádu. Obecné soudy v projednávané věci dospěly k tomu, že stěžovatelkou namítané skutečnosti pod žádný z těchto důvodů podřadit nelze. Ústavní soud přitom na tomto závěru neshledal nic protiústavního.
13. Ústavní stížnost obsahuje nejen argumenty, které stěžovatelka opakovaně vznesla už před obecnými soudy, ale i řadu závažných tvrzení. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy její námitky vůči vadám rozkazního řízení "smetly se stolu" (viz str. 5 ústavní stížnosti), že se důvody zmatečnosti "fakticky nezabývaly" (viz str. 1) nebo že rozhodnutí Nejvyššího soudu "neobsahuje řádné zdůvodnění" (viz str. 2). Tato tvrzení jsou však v rozporu s realitou.
14. Obecné soudy se stěžovatelčinou žalobou řádně zabývaly a na jí namítané skutečnosti opakovaně a konkrétně reagovaly (viz bod 5 rozhodnutí okresního soudu, bod 9 až 12 rozhodnutí krajského soudu a bod 6 až 7 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Napadená rozhodnutí přitom nejsou protiústavní ani z hlediska jejich závěrů, ani odůvodnění.
15. Závěr obecných soudů, podle nichž stěžovatelkou uvedené skutečnosti nelze podřadit pod žádný z důvodů zmatečnosti, není svévolný, zjevně nespravedlivý ani jiným protiústavním způsobem nevybočuje ze zákonné úpravy či chápání institutu žaloby pro zmatečnost. Oporu pro stěžovatelčiny argumenty nelze najít ani v odborné literatuře či judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou v ústavní stížnosti odkazuje. Odůvodnění napadených rozhodnutí je nejen plně v souladu s ústavními požadavky, ale je navíc i srozumitelné, podrobné a pečlivé.
16. Pokud stěžovatelka chtěla své argumenty vznést skutečně účinným způsobem, mohla vůči platebnímu rozkazu podat včasný odpor a své námitky vznést v následných fázích řízení. O tuto možnost se však připravila, protože odpor podala opožděně (viz bod 8 a 10 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Za situace, kdy možnosti podat účinný odpor nevyužila a namísto toho své argumenty uplatnila v řízení o žalobě pro zmatečnost (které slouží pouze k nápravě zákonem vymezených závažných procesních vad) nemůže oprávněně kritizovat soudy za to, že postupovaly podle procesních pravidel daného řízení a jejím argumentům nepřisvědčily.
V. Závěr
17. Obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu