ECLI:CZ:US:2024:3.US.265.24.1
sp. zn. III. ÚS 265/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Lucie Dolanské Bányaiové a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky T. H., zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3, proti výrokům I. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2023, č. j. 20 P a Nc 379/2020, 20 P a Nc 380/2020, 20 P a Nc 54, 55/2023, 20 P 77/2020-1131, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 13 Co 192/2023-1300, v části výroku, jíž byly potvrzeny výroky I. a V. označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a a) F. H. a nezletilých b) D. H., c) D. H. a d) D. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 10 ("obvodní soud") stěžovaným rozsudkem svěřil všechny nezletilé pro dobu do a po rozvodu do péče otce (výrok I.) s tím, že tento výrok je předběžně vykonatelný (výrok V.). Styk stěžovatelky se všemi nezletilými dětmi neupravil (výrok II.) a výrokem III. jí uložil povinnost platit na výživu nezletilého D. 2 500 Kč, na nezletilého D. 2 000 Kč a na nezletilého D. 2 000 Kč. Výrokem IV. obvodní soud určil bydlištěm nezletilých nadále místo faktického bydliště otce.
2. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který stěžovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve výrocích I. a V. o svěření nezletilých do výchovy otci a o předběžné vykonatelnosti, ve výroku II. o neupravení styku stěžovatelky s nezletilým D., ve výroku III. o stanovení výživného stěžovatelce a ve výroku IV. o stanovení bydliště nezletilých. Ve vztahu k výroku II. v části, v níž nebyl upraven styk stěžovatelky s nezletilými D. a D., a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek zrušil a v uvedeném rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka se závěry městského a obvodního soudu týkajícími se svěření nezletilých do péče otce nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení základních práv zaručených čl. 10 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
4. Předkládá přitom obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení, tj. v jí podaném odvolání. Stěžovatelka tedy nadále trvá na tom, že v nyní posuzovaném případě jsou dány podmínky pro svěření nezletilých do střídavé péče (přinejmenším ve vztahu ke dvěma mladším synům). Namítá, že obecné soudy nedostatečně zohlednily ovlivňování dětí ze strany otce, přičemž má za to, že u dětí se již projevuje syndrom zavrženého rodiče. Zdůrazňuje, že se o děti řádně starala již od jejich narození, a tedy dostatečně prokázala schopnost o děti pečovat již v době, kdy ještě žili jako ucelená rodina.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry městského soudu, navazujícími na závěry obvodního soudu, učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejím nezletilým synům.
7. Ústavní soud předně připomíná, že k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech přistupuje obzvláště zdrženlivě, neboť obecné soudy provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení a obecně vzato rozhodují na základě bezprostřední znalosti osob i poměrů v dané věci. Ústavní soud vzhledem ke své povaze i úpravě řízení nemůže obecné soudy v popsaných aspektech nahrazovat. Tyto premisy platí o to více v řízeních ve věcech nezletilých dětí, která jsou nezřídka vyvolána rodičovskými konflikty.
8. Ústavní soud dále uvádí, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti (srov. výše), a tedy nikoliv "běžné" zákonnosti. Jak již bylo řečeno, Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem zásadně nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým synům, jak byla vymezena obecnými soudy a s jejichž právními závěry polemizuje v řízení před Ústavním soudem.
9. Ústavní soud rovněž připomíná, že ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí rovněž prizmatem těchto kritérií, přičemž dospěl k závěru, že obvodní i městský soud při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky dostatečně do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž - jak již bylo zdůrazněno - shledaly předpoklady pro svěření nezletilých do péče otce, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by mohlo vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
11. Jak totiž vyplývá z odůvodnění stěžovaných rozhodnutí, obecné soudy kladly důraz především právě na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
12. Výhradám stěžovatelky formulovaným v ústavní stížnosti tedy přisvědčit nelze, neboť z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, napadená rozhodnutí obstojí. Obecné soudy přihlédly k závěrům plynoucím ze znaleckých posudků vyhotovených po provedených psychologických a psychiatrických vyšetřeních stěžovatelky (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 6), které označily za vhodnějšího vychovatele otce (srov. rozsudek městského soudu, bod 10). Zohlednily též přání dětí, a tedy zajistily jejich participační práva, z nichž dvě kontakt se stěžovatelkou v současné době odmítají (srov. tamtéž). Tyto důvody zakládající vyloučení stěžovatelky z péče o nezletilé korespondují se shora předestřenými kritérii ústavního přezkumu rozhodnutí o výchovných poměrech nezletilých, resp. odpovídají ústavněprávním kritériím pro svěřování nezletilých do péče rodičů. Z napadených rozhodnutí současně nevyplývá, že by přání nezletilých týkající se jejich péče bylo výsledkem zjevné manipulace ze strany otce, jak uvádí stěžovatelka. Ze znaleckého posudku provedeného v průběhu nyní posuzovaného řízení totiž lze dovodit pouze to, že schopnost kooperace mezi rodiči je v důsledku jejich konfliktu snížená, což se projevuje zejména nepřímou manipulací ze strany obou rodičů (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 6). V tomto ohledu je však rovněž významné, že otec začal v zájmu dětí spolupracovat s organizací Pro Dialog (srov. tamtéž, bod 14). Pozitivně lze hodnotit i skutečnost, že všichni tři sourozenci zůstali nadále spolu a nedošlo k jejich rozdělení, což je bezpochyby v jejich nejlepším zájmu.
13. Ústavní soud považuje v kontextu nyní posuzované věci také za významné, že městský soud z pozice odvolací instance zrušil rozhodnutí obvodního soudu ve vztahu ke styku stěžovatelky se dvěma mladšími syny, neboť považoval za žádoucí stanovit pevný rámec těchto styků. Městský soud, jenž věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, zdůraznil, že je nezbytné, aby stěžovatelka coby matka mohla, byť v omezeném rozsahu, vykonávat rodičovské kompetence, neboť její role je nezastupitelná (srov. rozsudek městského soudu, bod 14). Tento kasační zásah městského soudu naplňuje doporučení znalkyň, že do budoucna by všechny tři děti měly mít kontakty s oběma rodiči (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 7).
14. Lze proto shrnout, že na odůvodněných závěrech obvodního a městského soudu Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému shora zdůrazněnému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich excesivnosti či dokonce protiústavnosti. Sama skutečnost, že soudy dospěly k jiným než stěžovatelkou preferovaným závěrům, přitom důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
15. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné připomenout, byť pouze ve formě obiter dicta, že možnost změny stávající výchovy nezletilých ve prospěch stěžovatelky není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů. Jak navíc zdůraznil Ústavní soud ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilých nevyžadují změnu jejich výchovných poměrů. To samozřejmě za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů na potřebě nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svým dětem, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu