ECLI:CZ:US:2024:3.US.28.23.2
sp. zn. III. ÚS 28/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudců Vojtěcha Šimíčka a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavních stížnostech JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 5, Evropská 663/132, Praha 6, zastoupeného JUDr. Janou Grygerovou, advokátkou se sídlem Dlažánky 310/6, Holešov, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 350/2022-78 ze dne 24. 10. 2022, č. j. 70 Co 391/2022-73 ze dne 24. 11. 2022, č. j. 13 Co 363/2022-75 ze dne 12. 12. 2022, č. j. 13 Co 343/2022-99 ze dne 12. 12. 2022, č. j. 11 Co 383/2022-179 ze dne 1. 12. 2022 a č. j. 11 Co 359/2022-106 ze dne 20. 10. 2022, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 5, Obvodního soudu pro Prahu 6 a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2/2, Praha 1, Dopravního podniku hlavního města Prahy, Sokolovská 42/217, Praha 9, Jana Kolomazníka, Jiřího Wiesnera, Petra Štipla, Radka Pešíka, Petra Zahrádky a Pavla Daňka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a napadená rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnosti byly vedeny pod sp. zn. III. ÚS 28/23, IV. ÚS 29/23, IV. ÚS 30/23, I. ÚS 31/23, II. ÚS 32/23 a I. ÚS 33/23. Usnesením ze dne 14. 3. 2023 rozhodl Ústavní soud o spojení uvedených stížností ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 28/23.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatel, který je soudním exekutorem, byl Obvodním soudem pro Prahu 5, Obvodním soudem pro Prahu 6 a Obvodním soudem pro Prahu 8 ("obvodní soudy") pověřen provedením exekucí (sp. zn. 38 EXE 29/2014, 34 EXE 1198/2014, 15 EXE 758/2014, 34 EXE 1372/2014, 39 EXE 962/2015 a 55 EXE 255/2017) k uspokojení pohledávek oprávněných proti povinným na základě několika vykonatelných rozhodnutí specifikovaných v jednotlivých pověřeních.
3. Stěžovatel následně exekuce podle bodů 18 - 24 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony ("zákon č. 286/2021 Sb.") zastavil (usnesení č. j. 067 EX 42126/13-68, 067 EX 4920/14-63, 067 EX 2630/14-63, 067 EX 12755/14-86, 067 EX 4094/15-168 a 067 EX 15759/14-93), a to samostatně ve vztahu ke každému exekučnímu titulu jednotlivými částmi I. výroků uvedených usnesení. Na základě bodu 22 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. si stěžovatel přiznal paušální náhradu nákladů exekuce ve výši 1 270,50 Kč, a to podle počtu exekucí spojených ke společnému řízení za každou jednotlivou exekuci (tj. podle konkrétních věci 2× až 5×), k proplacení obvodními soudy. Dále rozhodl o náhradě nákladů oprávněného a mezi účastníky řízení navzájem.
4. Proti částem výroků usnesení stěžovatele, kterými mu byla přiznána paušální náhrada nákladů exekuce, podala Česká republika prostřednictvím obvodních soudů odvolání. Městský soud v Praze ("městský soud") napadené části usnesení změnil v záhlaví označenými usneseními tak, že se stěžovateli přiznává paušální náhrada nákladů exekuce v každé věci toliko jednou, tj. za každé spojené řízení ve výši 1 270,50 Kč.
5. Městský soud nejprve zkoumal aktivní legitimaci České republiky k podání odvolání. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a přiměřeně také Ústavního soudu shledal, že Česká republika je v těchto případech oprávněna k podání odvolání. Jelikož je stát zákonem identifikován jako subjekt povinný k vyplacení paušální náhrady nákladů exekutorovi, je nutno pro rozhodování o těchto nákladech považovat stát - exekuční soud za účastníka té části exekučního řízení, v němž je mu ukládána platební povinnost, a je mu tak nutno přiznat i legitimaci k podání odvolání. Svědčí-li platební povinnost ze zákona státu, lze se stěží domnívat, že by proti výroku o nákladech exekuce brojil opravným prostředkem některý z účastníků exekuce. Odvolání státu reprezentovaného exekučním soudem je tak prakticky jediným možným způsobem, jak dosáhnout korekce potenciálně nesprávného rozhodnutí soudního exekutora. Situace je přitom obdobná jako v případě účastenství soudního exekutora v té části řízení, v němž se rozhoduje o nákladech exekuce. Dále se městský soud zabýval přiznáním paušální náhrady nákladů exekucí podle bodů 18 - 24 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb.
6. Městský soud konstatoval, že stěžovatel podal v každé věci (viz výše) v jednom exekučním řízení (vzniklém zákonným spojením exekučních řízení zahájených jednotlivými návrhy, vážícími se k jednotlivým exekučním titulům), zahájeném týž den, vedeném pod jednou spisovou značkou, jednu žádost o pověření k provedení exekuce. U každé z věcí tak obvodní soud vydal v jednom řízení vždy jedno pověření. Proto nenastalo ve smyslu bodu 18 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. spojení věcí ke společnému řízení, neboť dané návrhy byly podány (v příslušných věcech) týmž oprávněným ve stejný den. Úprava obsažená v čl. IV. zákona č. 286/2021 Sb. je zákonnou úpravou speciální, přičemž rozhodnutí stěžovatele odporuje účelu tohoto zákona, kterým je zejména jednorázová pomoc povinným dlužníkům mimo jiné i tak, že budou stanoveny zjednodušené podmínky pro zastavení marných bagatelních exekucí, a to při částečné kompenzaci pro oprávněné i exekutory. Oprávněný musí strpět zastavení exekuce, pro které by jinak byly stanoveny podmínky přísnější, a jako kompenzaci získává minimální částku. Exekutorovi je přiznávána paušální náhrada, kterou hradí stát. V poměrech souzené věci soudní exekutor již od samého počátku vedl po mnoho let jedinou exekuci, byť na základě dvou samostatných návrhů, avšak podaných v týž den. Za této situace by přiznání paušální náhrady vícekrát - vztahující se ke každému návrhu - odporovalo smyslu a účelu tzv. milostivého léta.
7. V usneseních napadených ústavními stížnostmi vedenými pod sp. zn. IV. ÚS 29/23, IV. ÚS 30/23, IV. ÚS 31/23 a IV. ÚS 32/23 nadto městský soud mj. s odkazem na judikaturu Ústavního soudu také konstatoval, že z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace zásahu do základních práv účastníků řízení, jimž nesmí být vedením řízení způsobena větší než nezbytná újma. Spojení exekučních věcí ke společnému exekučnímu řízení ze zákona je postupem, jenž byl do zákona vtělen jednak pro hospodárnost řízení, jednak pro minimalizaci zásahů do základního práva na vlastnictví povinného. Je-li tímto způsobem chráněn povinný, není rozumný důvod, aby nebyl obdobně chráněn jakýkoli další subjekt, který je za určitých procesních situací povinen nést náklady exekuce. V kontextu nyní posuzované věci má na tuto hospodárnost a minimalizaci nákladů právo stát, neboť jej podle zákona stíhá povinnost nahradit exekutorovi náklady zastavené exekuce. Podle městského soudu by právě tato minimalizace nákladů v exekučním řízení měla patřit mezi základní zásady exekuce. "Exekutor veškeré úkony, jež činil v průběhu exekuce, činil společně k vymožení všech vymáhaných částek, a je tedy nabíledni, že poskytuje-li v případě následného zastavení exekuce zákon exekutorovi právo na paušální náhradu za zastavenou exekuci ve výši 1 270,50 Kč, pak má exekutor právo na tuto částku za celou zastavenou exekuci (byť ve spojených věcech) jen jednou", konstatoval městský soud. Vedl-li tedy fakticky stěžovatel exekuci jedinou, má právo na jednu paušální náhradu. Odkazoval-li stěžovatel na poslední větu čl. 18 zákona č. 286/2021 Sb., pak městský soud shledal, že tato věta se váže k obsahu textu právě čl. 18 uvedeného zákona, který specifikuje okolnosti zastavení bagatelních exekucí a posuzování bagatelnosti pohledávek, nikoli k nákladům exekuce.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavních stížnostech mimo jiné uvádí, že praxe krajských soudů (i samotného městského soudu) není ustálená v posuzování aktivní legitimace České republiky k podání odvolání v těchto případech. Stěžovatel odkazuje např. na usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 395/2022-68 ze dne 1. 12. 2022, podle kterého "má subjektivní legitimaci k podání odvolání pouze účastník řízení a to ten, jemuž nebylo výrokem rozhodnutí plně vyhověno anebo mu byla napadeným výrokem rozhodnutí způsobena nějaká újma na jeho právech".
9. K přiznání paušální odměny stěžovatel namítá, že i v tom jsou napadená rozhodnutí v rozporu se zákonem i s jinými rozhodnutími městského soudu a dalších krajských soudů v obdobných věcech. Stěžovatel poukazuje na jiná soudní rozhodnutí, jimiž mu byla přiznána náhrada nákladů každé exekuce zahájené samostatným návrhem. Městský soud však přesvědčivě neodůvodnil, proč rozhodoval nesourodě. Ač byla v jednotlivých věcech vedena jedna exekuce, původně se jednalo o více samostatných exekucí vedených pro vymožení částek nižších než 1 500 Kč. Spojení řízení nastalo ze zákona (podle §37 odst. 3 exekučního řádu ve znění platném do 31. 12. 2021). Podle bodu 18 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. se přitom ke spojení nepřihlíží a každá exekuce zahájená samostatným návrhem se posuzuje samostatně - s nutností zkoumat splnění podmínek pro zastavení každé z těchto věcí zvlášť. Proto by stěžovatel měl mít nárok na přiznání nákladů za každou jednotlivou exekuci. Podle stěžovatele městský soud neuvedl takřka žádnou argumentaci k jím zaujatému výkladu tohoto zákonného pravidla. Přitom jsou body 18 až 24 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. napsány zcela jasně a o jejich správném výkladu nemůže být pochyb. Stěžovatel doplnil, že výklad soudu je v rozporu s legislativním záměrem zákona č. 286/2021 Sb. zastavit co největší množství tzv. marných bagatelních exekucí.
III.
Procesní předpoklady řízení
10. Ústavní stížnosti mají náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud je příslušný k jejich projednání. Jsou přípustné (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byly podány oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití v konkrétních případech, přísluší obecným soudům. Ústavní soud je tak veden mj. zásadou minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nebyla-li jejich rozhodnutím, příp. v řízení mu předcházejícím, porušena ústavně zaručená práva nebo svobody.
12. Stěžovatel v ústavních stížnostech namítá, že městský soud neměl přiznat České republice, reprezentované obvodními soudy, aktivní legitimaci k podání odvolání. Jak již poznamenal Ústavní soud ve vztahu k obdobné ústavní stížnosti stěžovatele, "je v zásadě na stěžovateli, aby tvrdil, v čem konkrétně spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, a Ústavnímu soudu předložil tomu odpovídající ústavněprávní argumentaci" (usnesení sp. zn. I. ÚS 3599/22 ze dne 21. 2. 2023). Stěžovatel rozporuje postup soudu pouze tvrzením, že judikatura není podle něj v této otázce ustálená a odkazuje na odůvodnění odlišných rozhodnutí. Žádnou ústavněprávní argumentaci nepředkládá. Městský soud svůj závěr v napadených rozhodnutích jasně a srozumitelně odůvodnil a tento závěr není zjevně nepřiměřený, pročež se Ústavní soud touto námitkou dále nezabýval.
13. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že do rozhodování o věcech týkajících se náhrady nákladů řízení se doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci promítá ještě markantněji. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na tutéž úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 a mnoho dalších). Z judikatury Ústavního soudu plyne, že rozhodování o nákladech soudního řízení je doménou obecných soudů. Ústavní soud tak při posuzování nákladů řízení, tj. u problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel nebo obecných zásad spravedlnosti.
14. Stěžovatel navíc podává ústavní stížnosti v tzv. bagatelních věcech [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že v těchto věcech je úspěšnost ústavní stížnosti obvykle vyloučena, neboť zpravidla (často jen pro výši přiznaného plnění) nejsou napadená rozhodnutí způsobilá porušit základní práva stěžovatele. Výjimku představují pouze extrémní pochybení soudů ústící ve zřetelné porušení základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 193/14 ze dne 8. 4. 2015 a další).
15. Městskému soudu stěžovatel vytýká, že mu nepřiznal všechny paušální náhrady nákladů exekuce, nýbrž toliko jednu za každé spojené řízení. Z ústavních stížností je zřejmé, že judikatura k této otázce není jednotná. Nejednotnost rozhodování krajských soudů o této otázce však nemůže být sama o sobě důvodem neústavnosti napadených rozhodnutí.
16. Stěžovatel staví svou argumentaci na jedné stěžejní námitce, totiž že podle poslední věty bodu 18 zákona č. 286/2021 Sb. "se na řízení spojená ke společnému řízení hledí, jako by ke spojení řízení ke společnému řízení nedošlo", pročež mu měla být přiznána náhrada za řízení vztahující se před zákonným spojením ke každému návrhu na exekuci každé jedné pohledávky. Stěžovatel však pomíjí, že městský soud srozumitelně konstatoval, že citovaná část zákona se váže k podmínkám zastavení exekucí co do výše vymáhaných pohledávek, nikoli k nákladům za zastavené exekuce. Jakkoli se nabízejí obě možnosti přiznání náhrady nákladů exekuce, musí být pro omezený přezkum Ústavním soudem (viz výše) rozhodné pouze to, zda lze shledat relevantní exces v samotných napadených rozhodnutích a zda jimi vůbec mohla být porušena základní práva stěžovatele. Až pokud by Ústavní soud shledal extrémní vybočení ze zákonných pravidel nebo zásad spravedlnosti, mohl by se zaměřit na otázku jednotnosti judikatury a správnosti výkladu zákona prismatem dotčených ústavně zaručených práv.
17. Stěžovatelovy námitky se pohybují na úrovni běžného zákona. Také s ohledem na postavení stěžovatele coby soudního exekutora Ústavní soud neshledal specifické okolnosti, které by přivodily, že by tato otázka nabyla intenzity způsobilé porušit jeho základní práva, a ospravedlnit tak výjimečný zásah Ústavního soudu. Řízení o ústavní stížnosti slouží k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů, nikoli obecně ke sjednocování judikatury.
18. Ústavní soud v rámci omezeného ústavněprávního přezkumu neshledal exces vynucující si zrušení napadených rozhodnutí. Městský soud se stěžovatelovou námitkou zabýval, zohlednil možné varianty řešení a svůj závěr logicky a srozumitelně odůvodnil. Zohlednil smysl a účel zákona v rámci tzv. milostivého léta, jakož i fakticitu průběhu exekučního řízení, ve kterém stěžovatel reálně vedl jedno řízení na vymožení více bagatelních pohledávek mezi týmž povinným a týmž oprávněným. Městský soud také zdůraznil, že exekuční návrhy byly podány týž den a stěžovatel byl v každém spojeném řízení na základě jedné jeho žádosti jedním pověřením určen k provedení exekuce. Promítl-li městský soud tyto specifické okolnosti do rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce, neshledává Ústavní soud tento závěr neústavním.
19. Ústavní soud neshledal, že by městský soud porušil základní práva stěžovatele. Proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Daniela Zemanová, v. r.
předsedkyně senátu