ECLI:CZ:US:2024:3.US.2823.23.1
sp. zn. III. ÚS 2823/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jany Drgové, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2023, č. j. 21 Cdo 1304/2023-328, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 22 Co 190/2022-300, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. listopadu 2021, č. j. 8 C 14/2021-255, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce podal žalobu, kterou se domáhal určení neexistence zástavního práva zapsaného v katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky. V žalobě uvedl, že zástavní právo neexistuje, neboť neexistuje pohledávka, která by měla být tímto zástavním právem zajištěna. Zástavní právo je přitom právem akcesorickým, takže existuje jen tehdy, pokud existuje i zajišťovaná pohledávka.
2. Obecné soudy žalobci napadenými rozhodnutími přisvědčily. Okresní soud rozhodl, že zástavní právo neexistuje, protože žádná půjčka, která by měla být podle stěžovatelky zástavním právem zajištěna, zjevně poskytnuta nebyla. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil a vyjádřil souhlas se závěrem, že stěžovatelka neprokázala existenci pohledávky, k jejímuž zajištění mělo zástavní právo sloužit. Nejvyšší soud poté rozhodl, že je rozhodnutí krajského soudu v souladu se zákonem i rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II. Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka podává proti výše uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost. Soudy podle ní porušily její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo vyjádřit se k věci (čl. 38 odst. 2 Listiny) a právo na ochranu vlastnického práva (čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě). Stěžovatelčiny argumenty jsou popsány v následující části odůvodnění tohoto usnesení.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem soudů, podle nichž nebyla prokázána existence pohledávky, která měla být zajištěna zástavním právem, a s postupem soudů při rozdělení důkazního břemene mezi strany sporu. Zatímco stěžovatelka tvrdí, že existenci pohledávky prokázala a že důkazní břemeno ohledně prokázání její existence nemá nést ona, soudy rozhodly, že existence pohledávky prokázána nebyla a že důkazní břemeno za její prokázání tížilo stěžovatelku.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry obecných soudů ohledně rozdělení důkazního břemene a prokázání existence pohledávky. Obdobné námitky přitom uplatnila již před obecnými soudy (viz bod 5 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 2 rozhodnutí krajského soudu a bod 2 rozhodnutí okresního soudu). Tyto soudy se přitom s jejími námitkami ústavně souladným způsobem zabývaly (viz níže).
6. Napadená rozhodnutí vychází z akcesorické povahy zástavního práva. Jejím důsledkem je mimo jiné to, že se existence zástavního práva odvíjí od existence zajištěné pohledávky. Pokud tedy tato pohledávka neexistuje, nemůže na ní váznout ani žádné zástavní právo (viz bod 15 rozhodnutí okresního soudu, body 14 a 22 rozhodnutí krajského soudu a body 18 až 19 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
7. Touto pohledávkou je podle stěžovatelky pohledávka na vrácení peněz vyplývající ze smlouvy o půjčce (viz §657 starého občanského zákoníku), kterou uzavřela s žalobcem. Půjčka má tzv. reálnou, nikoli konsensuální, povahu. To znamená, že k jejímu vzniku je nutný nejen konsensus stran (tedy jejich dohoda o obsahu závazku), ale i reálné jednání - v tomto případě přenechání peněz (viz bod 26 rozhodnutí krajského soudu).
8. Aby tedy byl prokázán vznik půjčky, musí být prokázána dohoda stran o obsahu závazku i přenechání peněz. Soudy rozhodly, že důkazní břemeno ohledně prokázání těchto skutečností tíží stěžovatelku. Krajský soud to odůvodnil tím, že "[v] případě řízení o určení existence či neexistence zástavního práva břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně právních skutečností, v důsledku nichž zástavní právo vzniká, nese ten, kdo toto zástavní právo uplatňuje" (viz bod 28 rozhodnutí). Z jeho rozhodnutí tak vyplývá, že zatímco v řízení o určení existence zástavního práva tíží výše popsaná břemena žalobce, v řízení o určení neexistence tohoto práva tíží tato břemena žalovaného. Stěžovatelka jakožto žalovaná toto břemeno neunesla, a soudy proto přisvědčily žalobci.
9. Ústavní soud na tomto závěru neshledal nic, co by porušovalo stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva či svobody. Rozdělení důkazního břemene učiněné obecnými soudy není podle Ústavního soudu svévolné, žádným protiústavním způsobem nevybočuje z mezí všeobecně uznávaného chápání dělení důkazního břemene a nevykazuje ani jinou ústavněprávní vadu.
10. Pro úplnost Ústavní soud připouští, že skutkové předpoklady právní normy zakládající nárok, právo či jiný právní následek zpravidla prokazuje žalobce. V případě negativních určovacích žalob - mezi které patří i žaloba na určení neexistence zástavního práva - však netíží důkazní břemeno ohledně výše uvedených skutečností žalobce, ale žalovaného (viz Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním, Praha: Leges, 2017, s. 165).
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy nepostupovaly při rozdělení důkazního břemene či prokazování existence pohledávky protiústavně. Na tomto závěru nic nemění ani stěžovatelčiny dílčí, níže vypořádané námitky.
12. Podle stěžovatelky se okresní soud nevypořádal s její námitkou ohledně nesprávného rozdělení důkazního břemene, a že krajský soud nezohlednil stěžovatelkou tvrzené rozdělení důkazního břemene. Ústavní soud dává stěžovatelce za pravdu v tom, že okresní soud na její námitku ohledně rozdělení břemene tvrzení ve svém rozhodnutí výslovně nereagoval. Z jeho procesního postupu však bylo zřejmé, že zastával názor, že toto břemeno stěžovatelku tíží, neboť ji o tom opakovaně poučoval (viz bod 11 rozhodnutí okresního soudu a poslední věta bodu 28 rozhodnutí krajského soudu). Krajský soud i Nejvyšší soud byly ve svém zdůvodnění podrobnější a stěžovatelce důvody pro rozdělení důkazního břemene vysvětlily. Krajský soud se touto otázkou podrobně zabýval a svůj závěr podpořil odkazy na judikaturu i odbornou literaturu (viz body 28 až 31 rozhodnutí). Stěžovatelčina námitka, že krajským soudem "na stěžovatelkou tvrzené rozvržení důkazního břemene nebyl brán zřetel", proto není důvodná.
13. V rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka shledává závěr, že nižší soudy nesprávně posoudily rozdělení důkazního břemene. Nejvyšší soud jí měl přisvědčit v jejím názoru na rozvržení důkazního břemene ohledně prokázání existence zajištěné pohledávky, jelikož uvedl, že "[d]ůkazní břemeno ohledně skutečností, které by vylučovaly pravost a správnost listiny, leželo [...] na žalobci, nikoliv na žalované". Uvedený závěr však z rozhodnutí Nejvyššího soudu neplyne. Tímto rozhodnutím bylo stěžovatelčino dovolání zamítnuto a jeho odůvodnění tomu plně odpovídá. Nejvyšší soud výslovně označil rozsudek krajského soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů za správný (viz bod 36 rozhodnutí), v odůvodnění svého rozhodnutí nevyjádřil jakoukoli pochybnost či nesouhlas se závěry nižších soudů a stěžovatelčin názor na rozdělení důkazního břemene nijak nepotvrdil.
14. Nic na tom nemění ani body 26 a 28 odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatelka v této souvislosti cituje (viz bod 8 a 13 ústavní stížnosti). V těchto bodech Nejvyšší soud - stručně řečeno - konstatoval pouze to, že se na zástavní smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a žalobcem, na základě níž mělo údajné zástavní právo vzniknout, vztahuje zákonná domněnka pravosti a správnosti (jelikož splňuje podmínky uvedené v §565 nového občanského zákoníku) a že ji žalobce nevyvrátil.
15. Jak uvedl Nejvyšší soud, skutečnost, že se na zástavní smlouvu vztahuje domněnka pravosti a správnosti, ještě sama o sobě neprokazuje existenci zajištěné pohledávky. To by platilo tehdy, pokud by z této smlouvy vyplývaly skutečnosti podstatné pro vznik půjčky (tedy dohoda stran o obsahu závazku a přenechání peněz). Tyto skutečnosti však z této smlouvy podle Nejvyššího soudu dovodit nelze (viz body 32 až 34 rozhodnutí Nejvyššího soudu) a Ústavní soud na tomto závěru ani jeho zdůvodnění neshledal nic protiústavního.
16. Stěžovatelka dále namítá, že zajišťovaný závazek byl v zástavní smlouvě (konkrétně v jejím čl. 1.3) precizně vymezen. Pokud by tomu tak nebylo - jak tvrdí Nejvyšší soud - musela by praxe z opatrnosti do zástavních smluv včleňovat nejlépe celé znění smluv zakládajících zajišťované pohledávky, což představuje nepřípustné omezení autonomie vůle stran. Ústavní soud neshledal důvod ke zpochybnění závěru Nejvyššího soudu, podle něhož údajně zajištěný závazek nebyl v zástavní smlouvě - a zejména v jejím čl. 1.3 - vymezen tak, jak by k prokázání jeho existence bylo třeba. Nejvyšší soud znění tohoto článku ocitoval ve svém rozhodnutí (viz bod 16 a 28 rozhodnutí) a ústavně souladným způsobem vysvětlil, proč ani toto ujednání existenci sporné pohledávky neprokazuje (viz bod 32 až 35 rozhodnutí). Z jeho právních závěrů zároveň neplyne nic, kvůli čemuž by praxe musela z opatrnosti včleňovat do zástavních smluv nejlépe celé znění smluv zakládajících zajišťované pohledávky. Plyne z něj pouze to, že pokud chce zástavní věřitel úspěšně prokázat existenci zajišťované pohledávky zástavní smlouvou, musí z ní existence této pohledávky skutečně vyplývat.
17. Nejvyšší soud podle stěžovatelky vyložil §565 nového občanského zákoníku způsobem, který je nepředvídatelný a popírá jeho smysl i účel. Ústavní soud k této námitce odkazuje na §565 nového občanského zákoníku, dle něhož pokud je soukromá listina (v tomto případě zástavní smlouva) použita proti osobě, která ji zjevně podepsala (v tomto případě proti žalobci), má se za to, že byla její pravost a správnost uznána. Nejvyšší soud přitom uvedl, že důkazní výhoda vyplývající z tohoto ustanovení je ku prospěchu zástavnímu věřiteli, který použil zástavní smlouvu k prokázání zajištěné pohledávky proti zástavnímu dlužníku, pouze pokud lze z jejího znění dovodit všechny okolnosti rozhodné pro vznik závazku (viz body 32 až 34 rozhodnutí). Tento závěr není podle Ústavního soudu svévolný, nijak nevybočuje z mezí všeobecně uznávaného výkladu tohoto ustanovení, ani nevykazuje jinou ústavněprávní vadu. V daném řízení, jehož sporným bodem bylo prokázání existence zajištěné pohledávky, je naopak tento závěr smysluplný a logický.
18. Rozhodnutím Nejvyššího soudu mělo být potvrzeno, že obsah čl. 1.3 zástavní smlouvy lze mít za prokázaný a že ho žalobce nezpochybnil. Stěžovatelka namítá, že z rozhodnutí nižších soudů však vyplývá, že tuto skutečnost soudy za prokázanou neměly, a z toho důvodu před nimi stěžovatelka neuspěla.
19. Ani tato námitka není podle Ústavního soudu důvodná. Nižší soudy - podobně jako Nejvyšší soud - při svém rozhodování obsah zástavní smlouvy zohlednily a ani jednou nezpochybnily její pravost či správnost. Jejich závěr, že z této smlouvy existence pohledávky nevyplývá, jsou přitom se závěry Nejvyššího soudu plně v souladu (viz body 6, 11 a 16 rozhodnutí okresního soudu a body 24, 28 a 30 rozhodnutí krajského soudu).
20. Ústavní soud nepřisvědčil ani další námitce, podle které z rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze zjistit, jaký legitimní cíl sledoval svým zásahem do jejího práva na ochranu vlastnictví. Skutečnost, že soudní rozhodnutí výslovně neuvádí konkrétní legitimní cíl, kvůli kterému soud zasáhl do základního práva či svobody účastníka řízení, ještě sama o sobě nezakládá jeho protiústavnost. Tento legitimní cíl je navíc z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu zřejmý: ochrana žalobcova vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu, které bylo neoprávněně zatíženo zástavním právem.
21. Nejvyšší soud měl svým rozhodnutím stěžovatelce znemožnit vyjádření před nižšími soudy k jeho závěrům a uzpůsobit jim svou obranu. Ústavní soud podotýká, že stěžovatelce nebylo umožněno se před nižšími soudy vyjádřit k závěrům Nejvyššího soudu a uzpůsobit jim svou obranu proto, že její dovolání nebylo důvodné. Nejvyšší soud totiž shledal rozhodnutí krajského soudu správným, a proto neměl důvod ani pravomoc rozhodnutí nižších soudů zrušit a vrátit jim věc k dalšímu řízení.
IV. Závěr
22. Obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu