ECLI:CZ:US:2024:3.US.291.24.1
sp. zn. III. ÚS 291/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Lucie Dolanské Bányaiové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: V. L., zastoupeného JUDr. Adamem Novákem, Ph.D., advokátem, sídlem Blanická 1008/28, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2023, č. j. 100 Co 176/2023-366, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 6. 2023, č. j. 42 P 96/2022-330, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a a) A. L., b) A. L., c) A. L. a d) H. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, obecné soudy rozhodovaly o změně péče a výživném pro nezletilou dceru A., výživném pro nezletilého syna A2 a pro nezletilého syna A3 jejichž matkou je H. L. 2
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 5. 2021, č. j. 25 Nc 3720/2020-154, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 9. 2021, č. j. 100 Co 225/2021-232, byly na základě schválené dohody rodičů svěřeny všechny tři nezletilé děti do péče matky a stěžovateli (otci) byla uložena povinnost přispívat na výživu ve výši 6 000 Kč měsíčně pro nezletilého A3, 5 500 Kč měsíčně pro nezletilého A2 a 3 500 Kč měsíčně pro nezletilou A.
3. Na základě návrhu stěžovatele na úpravu poměrů a změnu výživného okresní soud rozhodl nyní napadeným rozsudkem tak, že zamítl návrh na změnu péče o nezletilou A (výrok I.), zamítl návrh na snížení výživného pro nezletilého A3 na částku 3 000 Kč měsíčně a pro nezletilého A2 na částku 3 000 Kč měsíčně (výrok II.). Dále zvýšil výživné pro nezletilou A na částku 4 500 Kč měsíčně od 1. 8. 2023 (výrok III.), rozhodl o úpravě styku stěžovatele s nezletilými dětmi o prázdninách (výrok IV.) a zamítl návrh stěžovatele, jímž se domáhal, aby mu byla uložena povinnost přispívat matce částkou ve výši poloviny výdajů na nezletilé syny, spojených s jejich zdravotním stavem, mimoškolními aktivitami a letními tábory (výrok V.). Zamítl rovněž návrh stěžovatele na soudní úpravu styku matky s nezletilou A (výrok VI.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
4. K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci krajský soud, který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovatel je s účinností od 1. 1. 2022 nadále povinen přispívat na výživu nezletilého A3 částkou 4 500 Kč měsíčně, na výživu nezletilého A2 částkou 4 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé A s účinností od 1. 1. 2023 částkou 3 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 8. 2023 částkou 3 500 Kč měsíčně (výrok II.). Zároveň mu stanovil povinnost uhradit nedoplatek na výživném za období od 1. 1. 2022 do 30. 9. 2023 ve výši 18 793 Kč pro nezletilého A3, ve výši 9 293 Kč pro nezletilého A2 a ve výši 8 293 Kč pro nezletilou A. Došlo také k zastavení řízení o odvolání stěžovatele proti výrokům týkajících se změny péče o nezletilou A. a úpravy styků matky s nezletilou A z důvodu zpětvzetí odvolání stěžovatelem otcem proti těmto výrokům.
5. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že řízení je zatíženo vadou, spočívající v tom, že mu návrh matky na zvýšení výživného nebyl doručen, a že mu usnesení o jmenování opatrovníka pro řízení o návrhu matky na zvýšení výživného pro nezletilou A bylo doručeno až společně s protokolem o vyhlášení rozsudku ve věci s datem 7. 6. 2023, tedy stejně jako vyhlášení rozsudku. Stěžovatel má rovněž za to, že obecné soudy nesprávně stanovily výši výživného tím, že nesprávně posoudily jeho majetkové poměry, stejně jako majetkové poměry matky a stanovily mu tak výživné, které není objektivně schopen hradit. Poukazuje např. na ignorování doloženého příjmu a určení výsledné výše s odkazem na několik částek vložených na stěžovatelův účet, ze kterých dovozují příjem o 3 645 Kč vyšší, přičemž podle stěžovatele tento svůj výpočet soudy nijak nedokládají a činí proto daný rozsudek nepřezkoumatelným.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení okresního a krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
8. K procesním námitkám stěžovatele lze rovněž uvést, že ne každé procesní pochybení nutně představuje též porušení práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1096/23 ze dne 22. 11. 2023); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. V souvislosti se stěžovatelem tvrzenou vadou ohledně jmenování opatrovníka lze uvést (jak již konstatoval krajský soud - bod 9 odůvodnění napadeného rozsudku), že v řízeních, které lze zahájit i bez návrhu, není třeba jmenovat dalšího kolizního opatrovníka dítěti, které ho již podle dříve zahájeného řízení má. I přesto, že vydání usnesení o jmenování opatrovníka nezletilé A. pro řízení o zvýšení výživného v den konečného rozhodnutí bylo nedůvodné (srov. rozsudek krajského soudu, bod 9), tak se nejedná o pochybení, které by mělo vliv na vydané rozhodnutí a o to více není vadou, která by měla ústavněprávní rozměr nebo zasahovala přímo do práv stěžovatele. Jinak řečeno, v řízení o ústavní stížnosti mohou být relevantními pouze takové námitky, které svědčí o osobním, aktuálním a bezprostředním zásahu do základních práv stěžovatele; zejména nejsou přípustné, které se týkají jiných účastníků soudního řízení. Tato stížnostní námitka se však již svojí povahou nemůže týkat základních práv stěžovatele v právě uvedeném smyslu a proto je nepřípustná, resp. neopodstatněná.
10. Podobně lze zhodnotit i tvrzenou vadu nedoručení návrhu na zvýšení výživného. V řízení, které lze zahájit i bez návrhu, totiž není z podstaty věci soud návrhem strany vázán. Může proto výživné zvýšit, i kdyby matka návrh nepodala. Došlo-li by proto k případnému pochybení při doručení návrhu matky na zvýšení výživného, nedosáhlo takové intenzity nebo významu, aby bylo způsobilé zasáhnout do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
11. K námitce nepřiměřené výše výživného stěžovatel uvádí, že mu krajský soud stanovil částku, kterou není objektivně schopen hradit. Vytýká obecným soudům, že ignorovaly jeho doložené příjmy. K tomu však Ústavní soud uvádí, že obecné soudy stěžovatelovy doložené příjmy neignorovaly, ale jednoduše jim neuvěřily, a proto vycházely z jiné výše příjmů. Dostatečně přitom odůvodnily, proč považovaly údaje o stěžovatelem tvrzeném příjmu za nekompletní a srozumitelně vyložily, jakým způsobem dospěly k závěru o jeho majetkových poměrech, které také přiměřeně konkretizovaly (srov. rozsudek krajského soudu, body 10 a 17).
12. Současně si krajský soud byl vědom toho, že stanovené výživné je na hranici prokázaných příjmů stěžovatele. U hodnocení životní úrovně, potažmo majetkových poměrů určujících rozsah výživného, je ale třeba brát ohled také na tzv. potencialitu příjmů a zkoumat, zda se povinný nevzdal bez vážného důvodu výhodnějšího zaměstnání (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 nebo nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016). Krajský soud proto v souladu se zásadou potenciality příjmu zohlednil, že si stěžovatel lépe placenou práci neshání a spokojuje se s příjmem na samé hranici minimální mzdy (srov. rozsudek krajského soudu, bod 18). I s přihlédnutím k tomu, že krajský soud ve výsledné výši výživného zohlednil i příjem přítelkyně, se kterou stěžovatel žije, nelze v závěrech obecných soudů shledat protiústavní pochybení spočívající v tom, že by stěžovateli byla stanovena výše výživného, kterou není objektivně schopen hradit, tzn. ani při vynaložení odpovídajícího úsilí, které lze od něj důvodně očekávat.
13. Další námitky stěžovatele, jako např. to, že soudy nezohledňovaly skutečnost, že matka žije v domácnosti s babičkou nezletilých, nebo že nemusela prokazovat svoje příjmy, se opět týkají pouze stěžovatelovy polemiky s obecnými soudy co do výše výživného, tedy výlučně hodnocení podústavního práva, přehodnocování zjištěného skutkového stavu případu, a zjevně tudíž nemají ústavněprávní rozměr.
14. Ústavní soud proto s ohledem na shora uvedené závěry ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu