ECLI:CZ:US:2024:3.US.2922.23.1
sp. zn. III. ÚS 2922/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Blanky Chmelíkové, zastoupené JUDr. Zinou Mášovou, advokátkou se sídlem Dominikánské nám. 656/2, Brno, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2023 č. j. 5 As 74/2023-23 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2023 č. j. 41 A 13/2023-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, žalobou podanou u Krajského soudu v Praze se žalobce (pachtýř pozemku ve vlastnictví stěžovatelky) domáhá zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 19. 12. 2022 č. j. 153829/2022/KUSK, kterým zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Rakovník ze dne 15. 6. 2022 č. j. MURA/29992/2022/PN-48. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně žalobci uložil opatření dle §51 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), spočívající v povinnosti odstranit na pozemcích určených k plnění funkcí lesa oplocení západní, severní a části východní hranice pozemku parc. č. X1 v k. ú. Ř. a oplocení severní a části východní hranice pozemku parc. č. X2 v k. ú. P., a to do 6 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí. Přípisem ze dne 1. 3. 2023 č. j. 41 A 13/2023-33 krajský soud vyzval dle §34 odst. 2 s. ř. s. stěžovatelku, aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy oznámila, zda bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. V podání předaném k poštovní přepravě a zároveň doručeném do datové schránky krajského soudu dne 11. 4. 2023 stěžovatelka oznámila, že práva osoby zúčastněné na řízení bude uplatňovat, a zároveň se vyjádřila k věci.
3. Usnesením ze dne 18. 4. 2023 č. j. 41 A 13/2023-56 krajský soud rozhodl, že stěžovatelka není osobou zúčastněnou na řízení, neboť soudem stanovená dvoutýdenní lhůta pro oznámení, zda bude stěžovatelka uplatňovat práva osoby zúčastněné nařízení, uplynula dne 30. 3. 2023, přičemž stěžovatelka odevzdala oznámení k poštovní přepravě až dne 11. 4. 2023. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl, přičemž potvrdil rozhodnutí krajského soudu.
4. Stěžovatelka tvrdí, že v době, kdy jí byla doručována zmiňovaná výzva krajského soudu, byla na dovolené mimo Českou republiku, a to až do 10. 4. 2023. Po návratu našla výzvu ve své poštovní schránce, na kterou okamžitě reagovala. Postup krajského soudu považuje stěžovatelka za hrubou nespravedlnost též z toho důvodu, že se až ze zmiňované výzvy krajského soudu dozvěděla o tom, že správní orgány žalobou napadenými rozhodnutími uložily třetí osobě (žalobci) odstranění oplocení, které je v jejím vlastnictví a které chrání její lesní pozemky před škodami působenými zvěří. Správní orgány tedy stěžovatelku opominuly ve věci, která se týká jejího vlastnického práva, a následně jí možnost obrany upřely rovněž správní soudy.
5. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly. K uvedenému Ústavní soud připomíná, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí soudů obecných. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu §12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
6. V posuzovaném případě stěžovatelka namítá formalistický přístup správních soudů, kterým jí znemožnily hájit své vlastnické právo. Stěžovatelka ovšem nebere v potaz, že pro postavení osoby zúčastněné na řízení, kterého se domáhala, je třeba splnit podmínky stanovené zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Teprve kumulativním splněním materiální (dotčení na právech) a formální (výslovné oznámení) podmínky stanovené v §34 odst. 1 s. ř. s. se určitý subjekt stává osobou zúčastněnou na řízení. Zmešká-li subjekt domáhající se procesního postavení osoby zúčastněné na řízení lhůtu stanovenou soudem podle §34 odst. 2 věty druhé s. ř. s., stejně jako stěžovatelka, nesplní formální podmínku a není osobou zúčastněnou na řízení, což soud vysloví usnesením (§34 odst. 4 s. ř. s.). Správní soudy tedy jednaly v posuzovaném řízení v souladu se zákonnou úpravou daného institutu.
7. Zmeškání soudem stanovené dvoutýdenní lhůty (a tím nesplnění formální podmínky) lze z vážných omluvitelných důvodů na žádost prominout (§40 odst. 5 s. ř. s.). Tuto žádost však stěžovatelka nepodala a přesto v ústavní stížnosti namítá, že "...Bylo na státu a orgánech veřejné moci, aby ve věci projednávaného zásahu do vlastnického práva stěžovatelky k pozemku p.č. X1 v k.ú. Ř. nalezly prostředek, jímž bude stěžovatelce poskytnuta reálná, nikoliv jen hypotetická možnost obrany, nikoliv na stěžovatelce, aby se využití této možnosti u orgánů veřejné moci doprošovala cestou žádosti o prominutí, že si v době zásahu do jejího vlastnictví dovolila pobývat na krátkodobé dovolené." Ústavní soud však musí konstatovat, že soudní řád správní umožňoval stěžovatelce dosáhnout postavení osoby zúčastněné na řízení, přičemž (ne)využití této možnosti bylo plně v rukách stěžovatelky. Ústavní soud proto připomíná, že k ochraně práv je nutné vlastní přičinění jednotlivých subjektů, tj. požaduje se, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování (zásada vigilantibus iura scripta sunt).
8. Ústavní soud v tomto případě neshledal ze strany krajského soudu ani Nejvyššího správního soudu žádné pochybení. V dané věci obsahují rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího správního soudu dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají, mimo jiné o ustálenou judikaturu správních soudů.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu