ECLI:CZ:US:2024:3.US.2936.23.1
sp. zn. III. ÚS 2936/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Simonou Hinkelmannovou, advokátkou, sídlem Slovanská 275/16, Šumperk, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2023, č. j. 7 To 62/2023-4012, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") přiznal usnesením ze dne 26. 6. 2023, č. j. 73 T 7/2020-3988, zmocněnci poškozeného z dané trestní věci odměnu za úkony právní služby ve výši 283 382 Kč. Stěžovatel byl v dané trestní věci odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 28 let za současného uložení ochranného léčení (za spáchání řady trestných činů včetně vraždy). Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit poškozené částku 550 000 Kč, z čehož 400 000 Kč byla náhrada po poškozeném (manželi zavražděné), který v průběhu trestního řízení zemřel. Jako zvlášť zranitelné oběti byl k jeho zastupování ustanoven Mgr. Luboš Kučírek. Odměnu za jeden úkon právní služby určil městský soud na 4 000 Kč.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, z jejíhož podnětu vrchní soud napadeným usnesením zrušil rozhodnutí městského soudu a sám rozhodl, že zmocněnci se přiznává odměna ve výši 256 399 Kč. Vrchní soud se nicméně ztotožnil s podstatnými právními závěry městského soudu, které jsou v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Podle vrchního soudu se při stanovení výše odměny ustanoveného zmocněnce poškozeného neuplatní hledisko účelnosti zakotvené v §154 odst. 1 trestního řádu (týkající se pouze zvoleného zmocněnce), nýbrž pouze hledisko tzv. obecné účelnosti. Stanovení sazeb je pak věcí zákonodárce. Ke zkrácení odměny přistoupil vrchní soud proto, že účast zmocněnce u některých úkonů vyhodnotil jako neúčelnou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že vrchní soud nesprávně stanovil částku za jeden úkon právní služby. Nezohlednil totiž kritérium účelnosti jak jednotlivých úkonů, tak celkové výše přiznaných nákladů, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 1255/18). Podle stěžovatele nelze rozlišovat mezi náklady zmocněnce zvoleného a zmocněnce ustanoveného z důvodu zvláštního postavení poškozeného. Nepřiměřeně vysoké náklady jsou podle Ústavního soudu vždy v rozporu s požadavkem účelnosti (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1033/21 a sp. zn. IV. ÚS 3152/21). Přiznaná částka je vyšší než odměna přiznaná obhájkyni, ačkoliv je jejich činnost podle stěžovatele zcela nesouměřitelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Stěžovateli lze na jedné straně přisvědčit, že napadené rozhodnutí není odůvodněné zcela srozumitelně. Ani Ústavnímu soudu není zřejmý obsah právního závěru v bodě 22 o rozdílnosti zohlednění hlediska účelnosti u zvoleného zmocněnce na straně jedné a zohlednění hlediska tzv. obecné účelnosti u ustanoveného zmocněnce na straně druhé. Podle Ústavního soudu je podstata hlediska účelnosti v obou situacích stejná, a sice aby neúčelně vynaložené náklady nebyly nahrazovány, resp. neúčelně provedené právní úkony nebyly honorovány (popřípadě byly honorovány pouze částečně). Z hlediska řízení o ústavní stížnosti však nejde o relevantní nedostatek. Podstatné podle Ústavního soudu je, že soudy jinak řádně odůvodnily svůj konkrétní postup v dané věci, jemuž Ústavní soud nemůže nic vytknout.
8. Stěžovatelova námitka o neúčelnosti a nepřiměřenosti přiznané odměny spočívá v kombinaci názorů, zpochybňujících právní úpravu výpočtu odměny za právní služby, a obecných nepodložených tvrzení o neférovosti přiznané odměny v dané věci. Závěr o celkové nepřiměřenosti přiznané odměny zmocněnce dokládá stěžovatel pouze srovnáním s odměnou obhájce, doplněnou o předsudek o vyšší důležitosti a odpovědnosti činnosti obhájce ve srovnání s činností zmocněnce poškozených. Tento předsudek Ústavní soud v obecné rovině odmítá. Každý z uvedených druhů odborného zastupování má svá specifika a je v právním státě nenahraditelný. Účast poškozeného, a tudíž i zmocněnce, v trestním řízení nelze zúžit na "vymáhání" adhezní pohledávky [srov. např. nález ze dne 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS 289/12 (N 170/67 SbNU 83); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/]. Zmocněnec poškozeného musí často poskytovat právní služby extrémně citlivě, např. traumatizovaným osobám, nota bene v takové trestní věci, jako byla ta stěžovatelova. Ostatně srovnání hodnoty práce obou právních zástupců nebylo předmětem napadeného rozhodnutí, to v obecné rovině provedl normotvůrce. Úkolem soudů je zkoumat, zda aplikace příslušných předpisů nepovede k nepřijatelnému výsledku, nikoliv stanovovat výši odměny podle svého názoru na kvalitu odvedené práce. Nepřiměřenosti odměny v dané věci nic nenasvědčuje, neboť částka přiznaná zmocněnci poškozených nedosahuje extrémně vybočující výše. To platí tím spíše, stává-li se její splacení závazkem stěžovatele, jakožto pachatele mnohonásobné trestné činnosti, způsobující mimořádnou bolest a ztrátu v životě celé řady lidí, kteří mají ústavně zaručené právo na bezplatné profesionální právní zastoupení.
9. Uvedené závěry platí rovněž pro přiměřenost částky stanovené jako odměna za jeden právní úkon. V obecné rovině zůstaly i stěžovatelovy námitky o neúčelnosti konkrétních úkonů zmocněnce (např. účasti u hlavních líčení). Proto nemohl Ústavní soud ani takovým námitkám vyhovět, neboť mu nepřísluší ex officio hodnotit, zda účast zmocněnce u konkrétního úkonu byla dostatečně účelná či nikoliv (ostatně to velmi podrobně provedl vrchní soud).
10. Nálezy, jejichž obecných závěrů se stěžovatel dovolává [viz nález ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39), nález ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 1033/21, nebo nález ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3152/21], byly vydány v řízeních, která se v podstatných rysech odlišovala od trestní věci stěžovatele, pročež je nelze "mechanicky" aplikovat. Takovými okolnostmi jsou např. druh trestné činnosti, s nímž souvisí ve smyslu výše uvedeného i "esence" poskytovaných právních služeb (nejde tedy např. o vymáhání zpronevěřené či podvodem vylákané částky), výše odměny za jeden právní úkon (kupř. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1033/21 byla v případu zpronevěry stanovena odměna za jeden úkon ve výši 48 500 Kč), jakož i celkové zatížení odsouzeného (nálezem sp. zn. III. ÚS 1255/18 Ústavní soud zrušil šest soudních rozhodnutí přiznávajících pozůstalým po dopravní nehodě náhradu nákladů řízení v celkové výši významně přesahující 500 000 Kč). Takový zásah do svých práv zatím stěžovatel ani netvrdí.
11. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud v dané věci neshledal zásah do stěžovatelových majetkových práv nepřiměřený okolnostem daného trestního řízení.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu