ECLI:CZ:US:2024:3.US.2972.23.1
sp. zn. III. ÚS 2972/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Competitive Edge Advisors s. r. o., Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Magdalenou Mikulovou, advokátkou se sídlem Československé armády 556/27, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. srpna 2023 č. j. 10 Afs 356/2022-68 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2022 č. j. 17 Af 10/2021-75, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správní orgán") dodatečnými platebními výměry na daň z přidané hodnoty rozhodnutím ze dne 29. 1. 2020 č. j. 569339/20/2001-52525-110608 doměřil stěžovatelce za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2014 daň ve výši 4 915 050 Kč a penále ve výši 983 010 Kč a rozhodnutím ze dne 29. 1. 2020 č. j. 569275/20/2001-52525-110608 doměřil za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2014 daň ve výši 5 203 590 Kč a penále ve výši 1 040 718 Kč. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 23. 3. 2021 č. j. 10680/21/5300-22444-704601 prvostupňové rozhodnutí potvrdilo.
3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozhodnutím zamítl, neboť vyhodnotil, že daňová kontrola byla zahájena řádně; správní orgán dostál při zahájení kontroly své poučovací povinnosti; úvahy o možné manipulaci s důkazy z trestního spisu jsou čistě spekulativní ze strany stěžovatelky a daňovým orgánům se podařilo zpochybnit tvrzené dodavatele reklamního plnění. Nejvyšší správní soud následně podanou kasační stížnost zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že při zahájení daňové kontroly postupoval kontrolující správce daně svévolně, účelově a nezákonně, neboť ze strany kontrolujícího správce daně nebylo při zahájení daňové kontroly dne 12. 4. 2017 respektováno v rozporu s §27 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), právní zastoupení stěžovatele na základě plné moci ze dne 24. 3. 2017 udělené stěžovatelkou společnosti DANĚ CZ s. r. o. Dále také nebyl jednatel stěžovatelky řádně poučen o svých právech a povinnostech, v důsledku čehož nemohlo dojít a nedošlo k řádnému zahájení daňové kontroly. Stěžovatelka dodává, že záměrem správce daně bylo za každou cenu (a to právě i za cenu popření základních stěžovatelčiných práv) zahájit daňovou kontrolu a dosáhnout tak přerušení prekluzivní lhůty pro doměření daně, která by jinak uplynula dne 25. 4. 2017 (ve vztahu k 1. čtvrtletí roku 2014) a dne 25. 7. 2017 (ve vztahu k 2. čtvrtletí roku 2014). Stěžovatelka dále namítá (ne)použitelnost listinných důkazů opatřených kontrolujícím správcem daně z trestního spisu vedeného Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu pod sp. zn. NCOZ-1118/TČ-2016-417704, z nichž bylo při posouzení věci samé v podstatné míře vycházeno, neboť se jednalo o listinné důkazy, které se nacházely ve svazcích, které byly rozpečetěny, a v důsledku toho se s nimi mohlo volně manipulovat. Stěžovatelka také namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů správních soudů s provedenými důkazy týkajícími se prokázání přijetí sporných reklamních plnění od jí tvrzených dodavatelů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Stěžovatelkou podané námitky jsou totožné s námitkami, které uplatnila již ve správním řízení, stejně tak i ve správním soudním řízení. Stěžovatelka v rámci ústavní stížnosti opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy (především Nejvyšší správní soud) náležitě podrobně vypořádaly. K uvedenému Ústavní soud připomíná, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí soudů obecných. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu §12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
7. Porušení svého práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny spatřuje stěžovatelka v nerespektování jí udělené plné moci k zastupování společnosti DANĚ CZ, s. r. o., a zahájení daňové kontroly správcem daně přímo s jednatelem stěžovatelky. Jak stěžovatelce Nejvyšší správní soud v bodech 13 - 21 osvětlil, jednatel stěžovatelky se při zahájení daňové kontroly výslovně nedožadoval přítomnosti zástupce (pouze uvedl, že si "najal právníka"), přičemž s pověřenými úředními osobami spolupracoval. Jednatel stěžovatelky, jako zmocnitel, si v plné moci vyhradil právo učinit veškeré úkony, ke kterým zmocnil zástupce, vlastním jménem. Jednatel stěžovatelky tedy činil tento úkon vlastním jménem v souladu s udělenou plnou mocí, resp. i při vědomé existenci plné moci.
8. Projevem ústavně chráněného práva na právní pomoc je také poučovací povinnost správce daně, jejímž smyslem a účelem je informovat daňový subjekt o procesních právech a povinnostech tak, aby mohl účinně tato práva uplatnit a řádně plnit povinnosti. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval, poučovací povinnost správce daně ovšem neznamená, že správce daně musí mít jistotu, že daňový subjekt rozumí poučení ve všech jeho souvislostech a důsledcích. Takové pojetí je neudržitelné, neboť by mohlo vést k obstrukčnímu jednání daňových subjektů. Nad rámec výše uvedeného, z poučení a protokolu o zahájení daňové kontroly vyplývá, že zástupce stěžovatelky byl poučen pouze o základních zákonných ustanoveních, která jsou zakotvena v daňovém řádu a zákonu č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, přičemž ani následné chování jednatele stěžovatelky nezakládá pochybnosti o tom, že poučení porozuměl.
9. Ústavní soud je přesvědčen, že za formální daňovou kontrolu je třeba považovat tu, která byla zahájena bez toho, že by zde a priori existovalo podezření o zkrácení daňové povinnosti, a bez toho, že by byl daňový subjekt o konkrétních důvodech takového podezření při zahájení kontroly zpraven. Takový postup správce daně je nepřípustným porušením shora vymezené autonomní sféry jednotlivce, a proto i realizací pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Avšak v posuzovaném případě je z úkonů správce daně zřejmé, že se z jeho strany nejednalo pouze o formální zahájení daňové kontroly z důvodu přerušení prekluzivní lhůty. Vzhledem k tomu, že nebyly potvrzeny stěžovatelkou namítané vady při zahájení daňové kontroly, správní orgán zahájením kontroly přerušil lhůtu pro stanovení daně.
10. K námitce (ne)použitelnosti listinných důkazů z důvodu porušení zapečetění, opatřených správním orgánem z trestního spisu, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti (ani během předcházejícího řízení) neuvedla, k jaké konkrétní manipulaci s listinami mělo dojít, přičemž ani netvrdí, že součástí trestních spisů byly i předávací protokoly dokládající přijetí zdanitelného plnění stěžovatelkou.
11. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v §92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně se považuje za ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 29/05). Podle judikatury Nejvyššího správního soudu nestačí samotné prokázání faktické realizace reklamy, nýbrž "musí být jednoznačně prokázán vztah mezi daňovým subjektem a dodavatelem plnění, který je deklarován na předložených dokladech, a dále musí být prokázáno, že plnění deklarovaného dodavatele pro daňový subjekt spočívalo přinejmenším v zajištění realizace plnění subdodavatelem, tj. musí být prokázán vztah mezi deklarovaným dodavatelem a subdodavatelem, který pro daňový subjekt poskytl tvrzené plnění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2021 č. j. 8 Afs 24/2019 - 44 a rozsudek ze dne 4. 5. 2017 č. j. 10 Afs 235/2015 - 75). Stěžovatelka ve vztahu k předmětným dodavatelům této své povinnosti nedostála, přičemž z důvodu stručnosti lze odkázat na podrobné odůvodnění v rozsudku městského soudu (body 62 - 66).
12. Správní soudy ústavně konformně vyložily, proč vyhodnotily, že doměření daňových povinností stěžovatelky za předmětná období jsou v souladu se zákonnou úpravou a judikaturou Nejvyššího správního soudu. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
13. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu